Literatura je degradována podobně jako politika

Dává autorské čtení a kontakt se čtenářem vašim textům nějakou novou kvalitu? Orientujete se třeba někdy při psaní podle reakcí publika? Podle reakcí publika, vycítím-li zájem nebo naopak nezájem, se orientuji především při čtení. Je to pro autora opravdu důležitý kontakt se čtenářem jako posluchačem, víceméně jediný, který může mít, odhlédneme-li od kritik nebo reakcí čtenářů, které se dnes i v případě recenzí většinou omezují na líbí—nelíbí a autor se z nich nepoučí. Autorská čtení jsou čím dál tím populárnější. Čím si to vysvětlujete? Vypovídá to něco o zdejší literatuře a čtenářích? Nutno podotknout, že jsem absolvoval jen pár autorských čtení, a nemám ani přehled o jejich oblibě. Je-li tomu tak, jak říkáte, vypovídá to nejspíš o stoupajícím zájmu čtenářské obce o živé autory, o literaturu vznikající v současnosti, ale nepochybně v tom hraje roli i potřeba číst prizmatem setkání s živým člověkem. Jsou ovšem autoři jako Ludvík Vaculík nebo Arnošt Goldflam, jejichž živý hlas se promítá do psaného slova a čtenář je slyší. Paradoxně, i přes tuto popularitu, jsou prý literatura a spisovatelé ve společenské krizi. Souhlasíte? Co si pod krizí vlastně představit? V porovnání s dobami minulými ztratil spisovatel přirozenou roli kazatele nebo obhájce pravdy ve společnosti, manipulované ideologickým vymýváním mozků. Stává se — ať chce nebo nechce — součástí nepřehledného přívalu informací, jimiž je člověk zahlcován, a jeho role se omezuje na to, pobavit větší nebo menší okruh čtenářů podle jejich intelektuální nebo morální úrovně, často právě bez možnosti odezvy. To, že si jen málokterý literát vydělá psaním na živobytí, je sice smutné, ale připadá mi to i spravedlivé. Ve většině případů se psaním živí průměrní až podprůměrní autoři, okruh těch nadprůměrných je početně malý. Ale pozor, existují výjimky, kdy dobrý spisovatel pronikne k srdci svých současníků a jeho dílo je čteno a překládáno a tak dál, což bych si samozřejmě přál, ale buď pro to málo dělám, nebo mi něco chybí… Lze vůbec nějak definovat společenské postavení a roli současné literatury? Role literatury ve společnosti je degradována podobně jako role politiky. Jestliže chce spisovatel vyhovět upadlému vkusu, platí za to tím, že ho neberou vážně ani ti, kdo ho čtou. Přikládá-li literatuře větší společenskou závažnost a cítí-li za své slovo zodpovědnost a je upřímným hledačem pravdy, musí být připraven na riziko, že nebude pochopen, i když ne každý z takzvaných nepochopených autorů si zaslouží, aby byl chápán. Když odhlédneme od společenské role literatury — co literatura a psaní dává vám osobně? Uspokojení při psaní a čtení samém. Pocit, že jsem na vědomí přijal něco, co mi bylo dosud skryto, co jsem si neuvědomoval, ale je přitom přítomné a volá po vyslovení. Může to být věta, obrat, obraz, celý román, povídka. Na festivalu se potkáte s ukrajinskými kolegy. Znáte ukrajinskou literaturu? Znáte Ukrajinu? K Ukrajině, přesněji řečeno k Podkarpatské Rusi, jsem se v mládí přiblížil výpravami na východní Slovensko. Z Podkarpatské Rusi také pocházeli členové minjanu Staronové synagogy, od nichž jsem se učil být zase Židem. Z literatury, již ovšem nelze pokládat za ukrajinskou, jen na území dnešní Ukrajiny vznikala, miluji příběhy rabi Nachmana z Braclavi, který působil v Umanu. Koneckonců i polský Lvov patří k židovské historii. K Ukrajincům jako takovým mám spíše rozporuplný vztah, daný nejen historicky vyvražděním mnoha židovských komunit za povstání Chmelnického, ale i vyprávěním svého nevlastního otce o působení ukrajinských SS v Treblince, ale z druhé strany nemohu ani opomenout osud Vlasovovy armády, na její pomoc Pražskému povstání a pak na její ostudné vydání Stalinovi Spojenci po válce. To vše se mi promítá do úvah a pocitů a hledání spravedlivých stanovisek v současném konfliktu s Ruskem. Na setkání s ukrajinskými spisovateli a čtenáři se těším, a i když na rozhovory nebude příliš mnoho času, doufám, že odjedu moudřejší, než jsem přijel.