Načapaná při čtení

Dává autorské čtení a kontakt se čtenářem vašim textům nějakou novou kvalitu? Orientujete se třeba někdy při psaní podle reakcí publika? Autorské čtení je pro mě vždycky velký stres. Čtení je něco velmi intimního, tichého, nenápadný únik z tohoto světa. Nejradši čtu sama, v tichu, schovaná v posteli nebo v křesle, v té chvíli jsem úplně odstřihnutá od okolí a nevím, co se kolem mě děje. Když čtu před publikem vlastní texty, mám pocit, jako by mě někdo načapal ve sprše. Na jedné straně mě čtený text vtahuje do jiného světa, na druhé straně vnímám obecenstvo, slyším, jak si někdo něco šeptá, nebo vidím, jak se kdo tváří. Přiznám se, že to je moje nejméně oblíbená činnost. Nejsem exhibicionistický typ, radši lidi pozoruji, než abych se před nimi předváděla. Nicméně si uvědomuji, že veřejným čtením texty ožívají, získávají jiný rozměr, svým hlasem a rytmem čtení do nich dostávám novou dynamiku a význam. Při psaní nikdy nemyslím na reakce lidí z publika, je to úplně jiný proces, v němž jsou čtenáři — aspoň u mě — úplně vytěsnění. Autorská čtení jsou čím dál tím populárnější. Čím si to vysvětlujete? Vypovídá to něco o zdejší literatuře a čtenářích? Já mám naopak pocit, že na čtení u nás nechodí moc lidí. Když to porovnám s divadelními vystoupeními, která děláme v Divadle bez domova, tak tam přijde o hodně víc lidí než na čtení, kam občas zajdu. Samozřejmě se to odvíjí také od popularity čtoucího spisovatele či spisovatelky. Je jasné, že na čtení Jáchyma Topola přijde víc lidí než na čtení Kovalykové. Ze zkušenosti můžu říct, že když je čtení spojené i s jinými uměleckými akcemi, třeba koncertem nebo divadlem, tak o diváky není nouze, ale zažila jsem i čtení, kam nepřišel nikdo. Chápu, že je to věc popularity. Je ale otázkou, je-li popularita pro spisovatele a spisovatelky přínosná, a tím nemyslím na prodejnost jejich knih, ale jejich psaní. Nevím, proč mají lidé potřebu chodit na autorská čtení. Osobně mi vyhovuje mít kontakt se spisovatelkou skrze její text, nepotřebuji se s ní setkat osobně. Přiznám se, že jsem potom zklamaná, protože moje představy bývají většinou jiné než realita. Respektuji ale potřebu některých lidí šmírovat spisovatelky při čtení svých knih, proto občas na nějaké čtení přijmu pozvání. Minimálně když je na nějakém zajímavém místě nebo je spojené s ušlechtilým záměrem, jako je letos MAČ. Líbí se mi, že čestným hostem festivalu je Ukrajina. Je důležité vyjádřit i tímto způsobem solidaritu s lidmi, kterým zničila a dodnes ničí život agresivní ruská politika.

Uršuľa Kovalyk, foto: archiv MAČ

Paradoxně, i přes tuto popularitu, jsou prý literatura a spisovatelé ve společenské krizi. Souhlasíte? Co si pod krizí vlastně představit? Nenazývala bych to krizí, ale spíše jakýmsi transformačním procesem. Krize literatury byla za socialismu. To byla doba, kdy se v knihkupectvích válely jen Leninovy spisy a o západní literatuře jsme mohli jen snít. Časopis Vokno se pašoval z Čech do Košic nejnemožnějšími způsoby, a když vás s ním chytili, měli jste vážný problém. O festivalu, jako je MAČ, se nám mohlo jen zdát. Dnes bohužel vystřídala diktaturu komunismu diktatura peněz a zisku. Každý může napsat a vydat knihu, pokud na to tedy má. Mainstreamová literatura si na sebe dokáže vydělat, protože ji čtou masy lidí. Nemainstreamový, menšinový proud bohužel takové čtenářstvo nemá. Proto by měla nakladatelství, která vydávají alternativní literaturu, mít nějaké výhody, třeba úlevy na daních nebo dotační programy šité na míru. Nelze předpokládat, že všichni budou číst jen kvalitní literaturu, důležité ale je, aby literární alternativa neživořila. Další žhavé a diskutované téma je postavení spisovatelů na trhu, odměny za psaní a podmínky, které nám umožňují tvořit. Myslím, že práce autorů a autorek je u nás podhodnocená. Osobně neznám spisovatelku nebo spisovatele, kteří by dokázali vyžít jenom se psaním knih. Platíme daně, odvody a procenta do Literárního fondu, který se stará hlavně sám o sebe. Systém státní podpory je u nás zaměřen jen na vydávání knih, ne na podporu autorů a autorek. V řetězci spisovatel—vydavatel—distributor—knihkupec jsou zatím po finanční stránce na posledním místě. Nicméně já jsem nenapravitelná idealistka, a proto jsem se přidala k Zusce Kepplové, Pavlu Borošovi a dalším a založili jsme Družstvo slovenských spisovatelů a spisovatelek, jehož hlavním projektem je portál Literát.sk, který funguje od prvního července. Uvidíme, co přinese. Lze vůbec nějak definovat společenské postavení a roli současné literatury? Každý od literatury očekává něco jiného. Někdo si myslí, že by měla reflektovat palčivá společenská témata nebo nacházet řešení složitých společenských problémů. Mnozí ji vnímají jako prostředek k oddychu. Kdesi jsem četla rozhovor s nějakým archeologem, který na otázku, co má pro archeology největší význam, odpověděl, že písmo. Prý se dozvědí víc o myšlení, pocitech a systému života lidí starodávných kultur z písma, než když najdou jen sochy nebo předměty. Rozhodně si myslím, že literatura má všeobecně důležité společenské postavení, že minimálně mladí lidé rádi čtou současné autory a autorky. Zachytila jsem třeba informaci, že na soutěžní přehlídku v přednesu Hviezdoslavov Kubín si nějaké studentka vybrala texty z mé knihy Travesty šou. A já tedy nejsem známá spisovatelka. Když odhlédneme od společenské role literatury — co literatura a psaní dává vám osobně? Mně osobně dala moc ženská feministická literatura. Autorky jako Carole Pateman, Naomi Wolf, Elfriede Fröschl či Sylvia Löw mi pomáhají vypořádat se s mnohými osobními problémy, které produkuje naše patriarchální kultura. Posílily mě, protože věci, které jsem zažila na vlastní kůži, vnímám v kontextu porušování ženských a lidských práv, a ne jen na osobní, psychologické rovině. Když jsem si četla první texty o násilí páchaném na ženách, které po revoluci vydalo ZZŽ Aspekt, měla jsem pocit, jako by mi někdo otevřel oči. Pochopila jsem, že násilí je problémem nerovnováhy mezi ženami a muži, a ne mé osobní selhání. Psaní je pro mě odmalička únikem z tohoto světa. Je to činnost, při které jsem sama, nad kterou mám absolutní moc, kam mohu promítat své pocity, obavy, fantazie, kde můžu vyprávět příběhy vlastní i jiných žen. Umožňuje mi zaznamenat a přenést vlastní ženskou zkušenost na papír. Aby se na ni nezapomnělo, když já už budu dva metry pod zemí. Psaní je způsob vyjadřování, který mi vyhovuje nejvíc. Neumím malovat, nemám pěvecký ani taneční talent, psaní mi zkrátka odjakživa jde nejlíp. Je to jakási forma psychoterapie, díky níž jsem se ještě na tomto komplikovaném světě nezbláznila. Na festivalu se potkáte s ukrajinskými kolegy. Znáte ukrajinskou literaturu? Znáte Ukrajinu? Na Ukrajině jsem nikdy nebyla, mám jednoho kamaráda v Kyjevě. Četla jsem jen knihu Sbírka vášní od Natalky Sňadanko a už se těším, jak si během dlouhých cest ve vlaku na festival konečně přečtu knihy Oksany Zabužko. Tuším, že to nebude poslední ukrajinská autorka, kterou si přečtu. Měsíc autorského čtení mě vlastně motivoval přečíst si v budoucnu knihy od dalších ukrajinských autorů.