Nenormální normalizace
Gustáv Husák je generálním tajemníkem ÚV KSČ. Začíná hodina občanské nauky. Mám na krku velký perleťový křížek po babičce a na něm ukřižovaného Krista ze stříbra. Visí na křížku schouleně a smutně. Dala mi ho maminka a je to zatím jen můj maskot, protože v době svých telecích let to mám s Bohem ještě trochu komplikované. Zatím jen tuším a zlehka zvědavě poodhrnuji tenký závoj mystéria, které představuje. Hlavně ale přesně nevím, odkud přicházím a kam jdu, hledám a Boží syn zavěšený na řetízku mi pomáhá — je mi šestnáct a půl —, jak veřejně projevit vzdor. Abych ten vzdor ještě posílila, přišiju si na starý dědečkův frak stříbrné knoflíky a k tomu přidám jezdecké boty po své matce, které objevím v kumbále a vyleštím od plísně. Chodím rychle, frakové krovky za mnou na cestě do školy povlávají. Zvoní. Soudruh ředitel s podivným jménem Maňas jako vždy nabubřele přichází. Bylo mu snad osudem to jméno přiděleno, aby byl nucen svými činy a celou svou podstatou ještě víc se přichýlit k normalizačním komunistům, pohůnkům a vykonavatelům režimu, kterému se po sovětské okupaci začalo říkat reálný socialismus. V něj se po okupaci změnil socialismus s lidskou tváří. Na dnešek má připravenu přednášku o leninských principech stranické práce. Slova mu tečou z úst jako leklé ryby, které blije. Kapou mu po sáčku, jež je mu jakoby o dvě čísla menší, jak je nadité jeho panděrem. Rudá kravatka, kterou patrně dostal darem od nějakého tajemníka, je opatřena nenápadným srpem a kladivem. Dva základní pracovní nástroje lidu, určené ke sklizni obilí a vykování zářných zítřků, jsou vyvedeny ve zlaté barvě, která na rudém pozadí dokonale symbolizuje to, jak se soudruzi od lidu skutečně sečícího a kovajícího nekonečně odklonili. Maňas ji nosí den za dnem, od jedné občanské výchovy k druhé. Potřeboval by novou. Je už celá ušmoulaná, jak mu ji jeho schlíplá žena, naše vlídná a smutná profesorka češtiny, denně po snídani pokorně, s bílou bezkrevnou tváří bez jediné emoce, již by dala najevo, bez smíchu a pláče, celá zlomená životem, s malým našedlým drdůlkem uvazuje. Možná se ředitel bojí tajemníka strany, kdyby snad navštívil náš ústav a on ji na krku neměl. Nevím. Jen doufám, že to není tak, jak se traduje o dobách stalinského teroru v Sovětském svazu. To se prý po projevech Stalina sovětští soudruzi museli strašlivě předhánět v potlesku, kdo tleská víc a líp a déle. Někteří byli staří. Frenetickým potleskem a voláním urá urá urá dostávali infarkty a pak na schůzích padali jako vysílené mouchy.
Na nejčestnější zdi ve třídě vepředu nad katedrou se na fotografii vznáší československý prezident Ludvík Svoboda, velitel tankového praporu v bitvě u Sokolova, statečný bojovník od Dukly a nositel mnoha řádů. Na jeho vlídné tváři, obkroužené sněhobílými vlasy, je zaschlý šedavý otisk zbloudilé houby na mazání tabule. Uklízečky jsou v téhle době ve škole dost vzácné, vytížené vysedáváním na topení. Co by tam nahoru lezly. Stejně se na něj nikdo nedívá.
Na naší škole je to zatím docela dobré. Zase tak moc se nebojíme. Od dob Stalinových a Gottwaldových už všechno díkybohu poněkud vyčpělo a zkarikovalo se do měkčí podoby. Je to, stejně jako prezidentův obraz, po švejkovsku upatláno mokrou houbou, a tím i změkčeno. Pohlédnu na své spolužáky, neposlouchají nic, jen se jako unavení psi tupě a mdle rozvalují na lavicích, poranění strašným pachem nudy. Jen snaživka Ljubov z naší třídy, celá na židli ztopořená, zalíbeně naslouchá svému poďobanému guruovi. Soudruh ředitel v zajetí svého vyprávějícího, v sobě se koupajícího a slunícího ega nás nevnímá a říká: „Upevnění marxisticko-leninského charakteru, posílení vedoucí úlohy komunistické strany důsledným uplatňováním leninských principů…“ Pak zlověstně zmlkne. Je stísňující ticho, jaké bylo v kapličce na hřbitově, kde jsme jako malé děti klíčovou dírkou pozorovaly nebožtíky navěky již odpočívající na marách. Je mrtvolné ticho. Ředitel gymnázia, opojen leninskými principy stranické práce, se rozhlíží kolem sebe a hledá pochopení. Zdá se, že ne pro tu pavědu, již učí, ale pro sebe hledá trochu lidského pochopení v tragické osamocenosti své leninské existence, již terorem prosadil ve své beztvaré rodině. I on, jako každý obyčejný smrtelník, přece navzdory tomu, že je uvnitř své mysli zaplaven světodějnými leninskými principy, potřebuje trochu pochopení. Když se mu ho nedostane, a jak by také od puberťáků mohlo, pohled jeho modrošedých prasečích oček vsazených do tukových polštářků náhle ulpí na mně. Nebo spíš na mém Kristovi, visícím mi zmučeně na krku. Pak to jde rychle a neočekávaně. Soudruh ředitel nejprve zařve, až potřese bělostným podbradkem, spíš však zaryčí: „Co to máš, Bittnerová, na krku? Co to tady vidím? A to ještě na občanské nauce. Je to vůbec možný?“ A pokračuje přeskakující fistulí: „Co to sem do školy proboha nosíš?! Co tohleto je? Co to je?“ A pak položí dvě řečnické otázky: „Co si to dovoluješ? Jak si to vůbec můžeš dovolit to sem nosit?“ A pak další: „K čemu tady vlastně jsem? Co vám tady pořád řikám? To mě neposloucháte? To mě neslyšíte, co vám tady pořád říkám? Copak jste neslyšeli o leninských principech? To vám ty principy nic neříkají?“ Jak pořád něco říká, stoupnu si, když ke mně mluví ředitel, a čichám jeho žluklý dech, bezprostředně vanoucí do mé bázlivě přidrzlé šestnáctileté tváře. Chvěje se nefalšovaným odporem a zoufalstvím z marnosti toho, že se nás leninské principy netýkají. Možná že Kristus na kříži jeho v ateismu nejistě tápající duši do hloubi děsí. Jak mu to oblá o sebe se třoucí krátká stehna umožní, přisune se potom ještě blíž ke mně jako pacifický mrož. Cítím jeho rozhicovanost, vyžranou možná podpultovým masem, do gymnázia chodí taky úplně pitomá dcera řezníka, a neočekávaně svižným gestem mi nevinného Krista ukřižovaného na babiččině perleťovém křížku z krku serve. Roztržený řetízek s Kristem k smrti zmučeným už dávno, ale nyní opět mučeným jednou z dalších nekonečných lidských nenávistí, sklouzne z mého krku. Sjede po mně jako hádě a nevinně si lehne na zem hned vedle mé nohy v červené školní bačkoře. Díváme se oba, jak se na zemi skví svou perleťovou bělostí. Je to zvláštní chvíle. Ani jeden z nás neví, jak přetlak ředitelovy nenávistné energie inspirované leninskými principy vyřešit. Je v něm tolik zloby a ve mně tolik polodětské vzdorné vyplašenosti. Je mi líto ponižovaného Krista a nějak divně, že tomu ani moc nerozumím, je mi líto i ředitele, jak se ve svém hněvu směšně a zlověstně unáhlil. Shýbnu se a Syna Božího ze země zvednu. Ještě visí na roztrženém řetízku a houpá se mezi mým palcem a ukazováčkem jako na houpačce. V té chvíli se mi zdá, že lítost ve mně nemá břehy. Je bolavě nekonečná jako vesmír. Je mi do breku. Ředitelova dcera Lena, která také chodí do našeho gymnázia, do paralelní matematické třídy, nedávno říkala, že se u nich doma neslaví Vánoce a nemají ani stromeček, až po Novém roce si po sovětském vzoru ozdobí jolku. Vidím tu rodinu, jejich dvě bledé děti, jak o Vánocích dělají, že žádné Vánoce nejsou, že je normální středa nebo pátek. Je symbolické, jak na vyšlapaných školních parketách leží domněle poražený Kristus, se kterým zoufale bojuje ředitel gymnázia prostřednictvím šestnáctileté holky, posluchačky občanské nauky. Je to smutné, ale mnohem smutnější je nemít doma Vánoce a místo nich dělat, jako že je normální středa nebo pátek. To by pohnulo i Řípem, natožpak mým srdcem.
Vše je, jak už to v životě bývá, složitější a barevnější. Mé mladé ego, které ještě nemohlo nic zkrotit, je nepokojné. Čirou náhodou se mi do ruky dostane knížka Karla Jasperse
Otázka viny a několik knížek z fenomenologie. Z ní nerozumím jediné čárce, ani nejsem schopna stručně formulovat, o čem ty spisky jsou, ale všude kolem sebe o tom mluvím jako perpetuum mobile. Mluvím o tom pro mne nepochopitelném ničem, jako by to byl můj denní filosofický chléb. A na lidi, kteří tomu nerozumí stejně jako já, pohlížím jako na konzumní ignoranty. Na sebe ne. Jsou na mě hodní a dívají se na mě, filosoficky rozjařenou, shovívavě. Vědí, jaké je mládí. Každé ego se nejdřív musí rozvinout do plné šíře, aby se na další cestě bylo možné od něho odklánět a umenšovat ho, stáčet se do sebe, do původního embryonálního stavu, ze kterého všichni vycházíme. A nakonec se po životě vyvázat ze všech světských pout a vyházet harampádí, protože na co jiného to tady všechno je, než abychom se nakonec ega zbavili a mohli odtud navždy vyvanout. Nic o cestě ega dosud nevím, dokonce lze říci, že nevím nic o ničem, ale Karl Jaspers, to je pro mne bomba. Jeho otázka viny mě úplně zaplaví. Vynesu to na hodině občanské nauky jako trumf. Nemohu jinak. Protlačím to vedle Marxe a Lenina, nebo i navzdory jim? Cpu to všude, kde jen mohu, a dokonce to vypadá, že se snad ani nechci předvádět. Otázka viny podle Karla Jasperse musí ven, aby ji všichni slyšeli, aby o ni nepřišli stejně jako já. Ředitel na mě pohlédne a pak zírá do prázdna a hledá v nepřehledné situaci směr. Máme už za sebou boj o Krista ležícího na zemi a jiné mé vzpurnosti a divokosti. Řekne: „Víš co, Bittnerová, připrav si na příště referát na téma viny, jak o ní tady mluvíš, podle té knížky, kterou zrovna čteš. Když je to tak dobré, tak to mohou slyšet i ostatní, že.“ Myslí to vážně: „Chci, aby ten referát byl v rozsahu tak maximálně patnácti minut, abych mohl pokračovat v další látce.“ Dny se vlečou jako chromí lenochodi, jak se těším. Vybrousím referát jako surový diamant, zejména jeho část o metafyzické vině. Když ho přednáším, je ve třídě ticho jako při mši. Když skončím, ředitel řekne: „Dobře, Bittnerová, píšu ti jedna.“ Neslaví Vánoce, roztrhl mi řetízek, ale asi k němu nesmím být tak tvrdá.
Přibližujeme se k maturitě. Zase je občanská nauka, aby v nás leninské principy alespoň naoko nestačily okorat. Třída ve znuděném pololehu na lavicích. Soudruh ředitel je dnes načepýřený, jako by někoho očekával. Kravatka vzpřímená z ošuntělé mdloby. Vycvičená drdůlkatá profesorka, kterou má za ženu, doma přežehlovala. Do dveří třídy vstoupí komise. Babička by řekla komis. Bratrstvo tří papalášů v oblecích, ze kterých jim vzadu z malého náznaku krovek na sakách vylézají zadky. Planďáky a pelášidla. Podobají se sobě navzájem jako prdelatí kačeři Donaldi s hubami rozmáčknutými důležitostí. Na klopách mají připíchnuté malé rudé hvězdičky, aby rovnou rozptýlili pochybnost o tom, odkud přicházejí a kam budou mířit. Soudruh ředitel, návštěvou povzbuzen a rozradostněn, soudruhy pozdraví a řekne: „Čest práci, soudruzi.“ A ještě jednou: „Čest práci.“ V jeho hlasu cítím vlezlost. Pak řekne nám: „Studenti, přišli k nám milí soudruzi z okresního výboru, aby vám řekli něco o komunistické straně.“ Mužové se bodře rozhovoří, dva si skáčou do řeči, což trapně umocňuje autenticitu jejich vystoupení. Opakují ředitelova slova: „Vážení studenti, přišli jsme k vám dneska, že jo, abychom si s vámi pohovořili o naší straně…“ Pak řekne jeden z nich, brunátný chlapík s tváří šíře stepního tura, k uzoufání vtipně: „No přece o Komunistické straně Československa, že jo.“ Začne se smát. Dívá se na nás vyzývavě, že bychom se taky jako měli dát strhnout jeho soudružskou bodrostí. Vypadá to, že je jejich předák, a tak se raději smějí i zbývající dva. „Tady soudruh vám řekne něco o dějinách naší strany a taky o jejích vazbách na Komunistickou stranu Sovětského svazu. To byste jako budoucí maturanti taky měli vědět,“ ukáže vedle sebe na soudruha s jeseteřím obličejem. Je poněkud přesoudruhováno. Berou to zeširoka. Ostatně co se dá o jejich straně pořád pindat — a tak mluví o minulosti komunistické strany, nazývají ji dějinami, jako by snad hovořili o něčem významném, co má opravdové dějiny, třeba o starém Egyptě. Slyším: „Jste mladí a nadějní, vy jste naše budoucnost, jak vás tady vidím.“ Obhlíží nás: „Jednou z vás budou inženýři a lékaři, třeba taky kosmonauti, že jo.“ Pak se zahledí na dívky, kterých je v naší třídě zdrcující většina, a opět vtipně, jak si myslí, dodá: „Taky kosmonautky, že. Nakonec všichni víme, že už jsme tady jednu kosmonautku měli, že jo. Valentinu Těreškovovou ze Sovětského svazu. Takové lidi my potřebujeme. Zapálené pro svou věc, zapálené pro stranu. Musíme aktivizovat mladé lidi, co mladé lidi…, ne jednotlivě po kapkách, že jo, ale celé kolektivy mladých lidí musíme aktivizovat. Jako jste vy.“ Dívá se při tom upřeně na soudruha ředitele, který má v tváři devótní výraz oddaného imbecila, a na nás zpytavým pohledem, zda se mu podařilo nás již dost indoktrinovat. Verbují a verbují. Vůbec si nedokážu představit, že by u jediného mého spolužáka mohli být úspěšní. Myslím si, že všem musí být stejně jasno jako mně. Sedím vzpřímeně jako Ljubov při výkladu ředitelově. Nechci, aby přehlédli mlčenlivý odpor, který k nim cítím. Podobné verbování jsme podstoupili už v prváku, když přišli mládežničtí aktivisté a chovali se tak, jako že už všichni v podstatě automaticky jsme v Socialistickém svazu mládeže, že o tom snad ani nemá, ba ani nemůže být diskuse. Vzepjala jsem se proti tomu, zatímco většina mých spolužáků do svazu vstoupila. Říkali, že to nic neznamená, že to je jen formalita. Teď si ďábel žádá pokračování. Komunistická strana otvírá svou náruč mladým soudruhům a soudružkám, budoucím Gagarinům a Těreškovovým. Vidím, jak holky z naší třídy mají oči zapíchnuté do lavic, aby snad nedejbůh nedošlo k nějaké výzvě, kterou by nemohly odmítnout. Dívají se na sprosté rytiny kosočtverců, proložené chemickými a fyzikálními vzorci, vyrytými do lavic předešlými studentskými generacemi. V některé z těch lavic seděl kluk z předešlé gymnaziální generace, Jan Palach. Svůj pohled před bratrstvem komunistické pracky nesklopí pět kluků z naší třídy. Ještě ten den všichni vstoupí do Komunistické strany Československa a stanou se jejími nadějnými oporami.
Hodina latiny končí. Náš třídní profesor rázně odchází, energie má na rozdávání. Než opustí třídu, prudce u mě v poslední lavici zabrzdí a řekne: „Přijď za mnou o velké přestávce do kabinetu.“ Je to dynamický, zajímavý muž. Navzdory tomu, že je stejný ročník jako moje matka, občas na něj pohlížím lehce erotickým způsobem. Mám ho ráda, i když naše sžívání, mohu-li to tak říct, dalo dost práce. Než pochopil, že mě nezlomí, že do SSM nevstoupím ani neudělám jiné věci, které se v té době běžně dělaly, aniž by o tom někdo víc přemýšlel. Prostě se to splnilo a byl klid. Na začátku, v prvním ročníku, v roce 1970 to ale zkusil. Gymnázium mělo za povinnost zásobovat komunistické schůze dvěma oběťmi z každého ročníku. Jednou přišla řada na mě. Neptal se mě, jako se neptal nikoho, rozhlédl se po třídě a ukázal: „Zítra na schůzi do kulturního domu půjdeš ty a ty.“ Měl sešitek, do něhož si zapisoval účast. Myslím, že tam nikdy nikdo nešel dobrovolně, snad kromě Ljubov, malé a pro mě zvráceně přičinlivé dívky snad sovětského původu. Ukázal na nás, dvě holky z naší třídy. Šla jsem. Byla jsem v prváku a tomu rozkazu jsem se neubránila. Pan profesor Vrba měl autoritu a sílu, vypadalo to tak nekompromisně, že jsem neměla volbu. V kulturáku je z přemíry smradlavého funkcionářského ovzduší dusno. Jsem úplně obklíčena. Je mi úzko. Spása v nedohlednu. Na jevišti vystupuje neposlouchatelný blábolil oblečený do mao ce-tungovského obleku, po dělnicku, bez kravaty. Blábolí o leninských principech. Mám zavřené oči a snažím se sestoupit hlouběji do sebe. Jsem jen já a to, co sama tvořím svou myslí. Mimo mě nic neexistuje. Rozhostí se nábožné ticho. Náhle kolem sebe zaslechnu šustot povstávání. A pak se kolem mne ozývá: „Ať žije KSČ. Ať žije KSČ. Ať žije KSČ. Ať žije…“ Vyřvávají to, tleskají blábolilovi a já se propadám a propadám, snad jakýmsi metafyzickým studem, hluboko do červeně polstrované židle jako do propasti věků. Skoro nedýchám a nežiju, jak strašně se stydím. Vyklopýtám z kulturáku. Celá má zdecimovaná bytost kráká po vzoru nejslavnějšího havrana všech dob „never more“. NEVER MORE. To už bych nepřežila. Schyluje se ke konfrontaci. Nemohu dospat rána. Krátce před osmou klepu na dveře jeho kabinetu. Díky Bohu, je tady. Zároveň se bojím. Bojím se sama sebe, jeho reakce, jeho odmítnutí, své dětské nezralosti, konec konců i potíží, které mu působím. Jak mu vysvětlím, že tohle už nikdy nemůžu, že by mě to asi zabilo? „Dále,“ řekne rázně. Vyhrknu překotně, i když jsem si to, co mu řeknu, v noci stokrát opakovala. Teď je všechno jinak. V sebeobraně mu řeknu poněkud rozkazovacím tónem: „Pane profesore, na takovou schůzi už nikdy nepůjdu. Prostě nemůžu. Já nemůžu. Už nikdy!“ Chvíli na mě zírá, protože nechápe, o čem mluvím. Opakuji: „No, já včera byla na tý komunistický schůzi. Už tam nikdy nepůjdu.“ Dojde mu to a v jeho očích se objeví hněv, žár, který skrytě dřímá v jeho duši. Začne na mě řvát: „Půjdeš tam, až na tebe zase přijde řada. Povinnosti budeš plnit stejně jako všichni tvoji spolužáci. Jako všichni ostatní. Každej tam bude chodit. Musíte tam chodit.“ Nohy v červených krimplenových kalhotách, které jsem si koupila z peněz vydělaných na chmelu, se mi klepou strachem a vysílením. Nevím, co víc ještě mohu říci a udělat. Převaha dospělosti a autority je na mě moc. Chce se mi zvracet, spadnout na zem, ležet a vůbec už se nezvednout. Vůbec nikdy. Pak s chvěním a posledním vypětím všech sil, až mi přeskakuje hlas, řeknu: „Přece proto jsem nevstoupila do SSM, abych nemusela na takový schůze chodit.“ Víc už nedokážu. Profesor Vrba, jenž mezitím ovládl svou divokost, se na mě dívá, aniž by mi dal rozhřešení, které bych už stejně nedokázala ve stoje vyslechnout, protože jsem na dně. Najednou vysloví rozkaz, ve kterém vyciťuji lehký závan smířlivosti: „Běž do třídy!“ Když odcházím, úplně se třesu, mám ho ráda, nedělá mi dobře být ve sporu s jeho autoritou, ale nějak — sama nevím proč — musím. Strašně se těším na večer, kdy mám atletický trénink. Zničím se, dočista se zničím a dostanu to ze sebe. Bizarní komunistickou schůzi a všechno, co s ní souvisí.
Zakrátko budeme maturovat. Sám mě pozval a řekne: „Pojď.“ Odemkne kabinet. Všude jsou rozvěšeny historické mapy. Miluju ty mapy mrtvých událostí, o kterých nám strhujícím způsobem vypráví, tím je oživuje a přitom rukou v kapse divoce přehrabuje drobné mince. Před několika lety byl třídním profesorem Jana Palacha. Sedíme proti sobě a chvilku to vypadá, že váhá, že o něčem ještě nehotovém přemýšlí, pak se najednou nakloní, otevře šuplík a zaloví v něm. Vytáhne z něho knížku a řekne: „Julie, chtěl bych ti něco dát. Tady to máš. Je to Bible. Chci, abys ji měla ode mě.“ Podá mi ji. Je vázaná v tmavomodré kůži se zalomeným okrajem, je to kralický překlad vytištěný na tenoulinkých stránkách, s barevnými mapami starověkého světa, na nichž jsou vykresleny cesty, jež podnikal po velkém kusu tehdejší Evropy a Asie apoštol Pavel. Krásně mě hřeje v rukou. Znamená pro mě daleko víc než všechny jiné knihy, které mám, a to ne proto, že to je Bible, kniha knih. „Děkuju,“ řeknu prostě a začnu brečet. Bible od profesora Antonína Vrby mě provází celý život. Je vymazlená jako štěně, které pipláme a milujeme, a popsaná a podtrhaná, protože během svého života jsem si do ní vepsala další Bibli, svou vlastní.
Vydává nakladatelství Torst.
