Kultura bulšitu

Akademickou obcí v posledních letech probublává institucionální krize a všichni pomalu začínají s nadějí čekat, až konečně očistně vyvře a snad svrhne staré nepořádky: všeho se produkuje moc, článků, knih, výzkumů i konferencí, a přitom už nikdo nemá čas něco z nadprodukce přečíst nebo dokonce pochopit a uvažovat nad tím. Věda ztrácí svůj smysl, legitimitu i radost. Za samožerským mechanismem současné akademie a jeho zběsilým tempem stojí státní systémy grantů a dotací, vyžadující pečlivou institucionální kontrolu, měření výkonnosti a hodnocení společenského dopadu. Stát přece nebude dávat peníze na kdejakou blbost. V sociologii se pro zvlčilý systém hodnocení, posedlý tabulkami a body, uchytilo označení kultura auditu: institucionální hodnocení spojené s přerozdělováním peněz proměňuje univerzitní a vědeckou praxi nejen v oblasti účetnictví a výkonného vedení, ale také na úrovni samotného výzkumu, výuky, na úrovni samotného myšlení. Zkoumá se to, co má šanci dostat grant, píše se pro body.

Grantová a soutěžní logika přerozdělování veřejných peněz pochopitelně funguje i jinde (a pochopitelně částečně jinak), třeba v rozpočtech samospráv, ve školství, zdravotnictví nebo kultuře, potažmo literatuře. Díky proběhlým debatám není třeba podrobně rozvádět, že veřejné peníze se nějak rozdělovat musí a soutěžní či grantový systém umožňuje v ideálním případě alespoň nějakou transparentnost a rovnost, nebo že se z dlouhodobého a společenského hlediska vyplatí financovat něco tak nepraktického, jako je umění. Bohužel dopadům způsobu, jakým daný systém popisuje a zároveň tak i formuje společenskou skutečnost, se mnoho pozornosti nevěnuje. Samozřejmě, v dílčích oblastech technicistní jazyk dotačních programů funguje skvěle, jelikož kritéria hodnocení například kvality vozovky nebo poměru nabízených pracovních míst a demografického profilu obyvatelstva se dají nastavit poměrně exaktně (což nutně neznamená, že se tak děje). Koneckonců i hodnocení vědy má podobný základ, zmíněná krize nenastala kvůli absenci exaktnosti, nýbrž kvůli její absurdní přebujelosti: akademické hodnocení je prostě až příliš dobrý byznys.

Co ovšem s — pokud odhlédneme od podpory periodik, čtení, festivalů, veletrhů a podobně — literaturou? Nemá zřejmě smysl hledat, co bylo dřív, jestli slepice a literatura v krizi, nebo vejce a český literát v hladovění: požadavek na lepší financování spisovatelů a jejich tvorby, v současnosti ztělesňovaný Asociací spisovatelů, je legitimní a pochopitelný nejen ve srovnání s jinými uměleckými formami nebo zahraničím, ale i ve srovnání například se státní podporou pracovních míst v průmyslových odvětvích. Diskuse o této podpoře se však vede pouze na ekonomicko-technologické rovině, tedy ve smyslu, ze kterého šuplíčku se vezme kolik peněz, kdo a jak často je bude rozdávat. Formální náležitosti, jako je nastavení kritérií pro hodnocení žádostí o dotaci nebo stipendium, zůstávají stranou pozornosti debaty.

Představme si, že umělecko-literární lobby uspěje a na podporu slovesného umění začne proudit libovolné procento rozpočtu. Autoři žádají, komise hodnotí, byrokrat vyplácí. Dost možná pak literatura začne personálně ožívat, možný velkorysý grant přivábí autory, kteří dnes nepíšou jen proto, že musí chodit do nějakého zaměstnání. Literatura začne být atraktivní živností a boj o granty a stipendia bude ostřejší a ostřejší. Lze pak předpokládat, že stejně jako v akademické sféře se v perspektivě šancí na financování začnou rýsovat kontury ideálního projektu, a na druhé straně také umělecké periferie — tedy kultura, která neprojde sítem formulářové a komisionální smršti. A podobně jako ve vědě by kritéria, jež nedefinovala důkladná politická a odborná diskuse, degenerovala ve svébytnou kulturu uměleckého auditu, zvnitřnělou technologickou šablonu vnímání společnosti i literatury, postavené na nijak nereflektovaných střípcích současné veřejné debaty: zakukleném a nostalgickém nacionalismu, zmateném a senilním antikomunismu, neoliberálních dogmatech a tak dál.

Netvrdím, že by umění a literatura neměly usilovat o veřejné peníze, spíše naopak. Byla by ale chyba oseknout toto usilování o jeho politickou dimenzi. Redukce rozhodování a rozdělování ve veřejné sféře na pouhou technologii se během posledního století ukázala v mnoha případech v mnohem katastrofičtějších důsledcích, než je současný bezradný žadatel o grant, frázemi a klišé ubitý úředník či vědecká produkce v křeči. Umění a literatura se svou jazykovou citlivostí zvlášť paradoxně vždy stály v opozici k této technologizaci veřejného života. Nyní, zdá se, se ale hodlají přidat. Bez politické diskuse o hodnotících kritériích bychom sice měli bohatě financovanou a vesele produkující kulturu — bohužel by to byla auditem živená kultura společensky nereflektovaného, grantového bulšitu.