Léto v Baden-Badenu

Gončarov také chodil k Panajevovým, tehdy se ale neseznámili, poznali se, až když se vrátil z vyhnanství — Gončarov, stejně zvadlý a oteklý milostpán jako jeho Oblomov, za kterého mu platili čtyři sta rublů za arch, zatímco jemu, Dostojevskému, přes jeho nouzi platili jenom stovku, měl jaksi pohaslé oči jako vařená ryba a celý byl prosycen pachem úřadu, ačkoliv při svých příjmech nemusel pracovat, ale patrně byl lakomec, což mu nicméně nebránilo, aby se ubytoval v Evropě, nejlepším hotelu v Baden-Badenu, v němž pobýval i Turgeněv, stejně jako Litvinov z jeho románu Dým — ten mdlý hrdina mdlého románu, kterého v tomhle prvotřídním hotelu navštěvoval snaživec Potugin, zlý žvanil hanobící Rusko a klanějící se i tomu poslednímu německému měšťákovi, v hotelu, v němž by je s Annou Grigorjevnou nepustili ani do vestibulu, jak byli žalostně oblečeni, v hotelu, kam za Litvinovem potají chodila paní Ratmirovová, krasavice Irina, žena generála — vcházela k němu do hotelového pokoje tiše, se spuštěným závojem, a on se k ní potom stejně potají vkrádal do pokoje v rovněž luxusním hotelu, jehož schodiště pokrývaly koberce, tam by je s Annou Grigorjevnou také patrně nepustili, a celé se to odehrávalo za doprovodu Potuginových úvah o tom, že Rusko má nejvyšší čas, aby se konečně propadlo někam do horoucích pekel, a že kdyby k tomu došlo, nikdo by si toho ani nevšiml — poprvé uviděl Turgeněva poblíž nádražní budovy — Turgeněv kráčel alejí s nějakou dámou, velkou hlavu měl nepatrně skloněnou a dámě naslouchal pouze ze zdvořilosti, zatímco si nonšalantně pohrával s lorňonem na zlatém řetízku, a chodci, kteří ho míjeli, zvolňovali krok a potom se ohlíželi, aby se na toho slavného spisovatele podívali ještě jednou — Dostojevskij jaksi automaticky také trochu zvolnil krok, aniž si to vůbec uvědomoval, a pak chtěl uskočit někam bokem, ale bylo už pozdě — Turgeněv si ho všiml — ve tváři se mu objevil strojeně radostný údiv, jako by pro něho setkání s Dostojevským bylo neobyčejným překvapením, jako kdyby ani v nejmenším neočekával, že ho vzhledem k jeho smýšlení potká mezi těmi zahálčivě bloumajícími, vystrojenými lidmi v těchhle evropských lázních, ačkoliv Turgeněv velmi dobře věděl, proč tady je — to, že hraje, nebylo pro nikoho žádné tajemství — Turgeněv měl na sobě lehký světlešedý oblek a jeho dáma na sobě měla rovněž cosi lehkého a drahého —

„Kde se tu berete, příteli?“ — zeptal se ho svým vysokým ženským hlasem, který ani trochu nekorespondoval s jeho důstojnou postavou — na chvíli se zastavil a nadzvedl lehký bílý klobouk, takže se ukázala celá jeho proslulá lví hříva, nyní šedivějící, a proto, jak prohlašovali jeho obdivovatelé, především obdivovatelky, obzvlášť jedinečná — „Dovolte, abych vám představil“ — řekl francouzsky dámě — „pana e-eh“ — udělal malou pauzu, jako by si hned nemohl vzpomenout na jméno — „pana Dostojevského, bývalého inženýra a dnes petrohradského literáta“ — úzká ruka v tenké rukavičce se k němu lhostejně natáhla — pokusil se tu ruku uchopit a říci něco vybraného, třeba o počasí nebo o něčem takovém, ale ruka vonící jakýmsi zvláštní ranním parfémem tu už nebyla — Turgeněv a jeho společnice se kamsi vzdálili, a on pořád stál na místě ve svém černém obleku vyšlém z módy a s černým kloboukem v ruce, přesně jako Trusockij z Věčného manžela — Turgeněv si nikdy nenechal ujít příležitost, aby ho nazval inženýrem, nebo v krajním případě bývalým inženýrem, čímž zdůrazňoval jakoby umělou příslušnost Dostojevského k literárnímu světu, ve kterém právem kraluje on, Turgeněv, zatímco Dostojevskij je pouhý snaživec, parvenu — po návratu z vyhnanství se několikrát viděli, dokonce jako by se nanovo spřátelili — zúčastnili se jednoho nebo dvou dobročinných představení, vyměňovali si dopisy — Dostojevskij se snažil získat Turgeněva pro svůj časopis Doba, který vydával společně s bratrem — v několika dopisech psaných Turgeněvovi do zahraničí ho žádal, aby mu neprodleně poslal do jeho časopisu Přízraky, a nakonec to dopadlo tak, že ho nežádal, ale přemlouval, ještě k tomu poněkud křečovitě, a ve stejném dopise mu vysvětloval, že by se s ním chtěl setkat, že při jejich minulém setkání si všechno neobjasnili, a proto si musí znovu pohovořit a setkat se, a to všechno opakoval v jednom a tom samém dopise několikrát, ale opět jaksi křečovitě, vnucoval mu své přátelství, a protože si toho byl vědom, vtíral se pořád víc — po obnovení jejich kontaktu k němu byl zpočátku Turgeněv dost ohleduplný, snad ho litoval, ale později za touhle ohleduplností znovu začal vykukovat hraný úžas, jímž vybízel partnera, aby se otevřel, a třebaže tyhle pasti nebyly líčené a nohy nastavované tak otevřeně jako v dobách Panajevova kroužku, bylo třeba mít se neustále na pozoru a kráčet obezřetně — cítil se jako provazochodec, který může v kteroukoli chvíli šlápnout vedle a zřítit se dolů — provaz, po kterém přecházel, byl čím dál tím méně bezpečný, časem stěží zachovával rovnováhu a balancoval s pomocí rozpažených rukou — popoháněl ho pohled plný hraného zájmu a falešného soucitu — rychleji, rychleji — provést všechny „pas“, než se zřítí do propasti — jen aby zaslechl tenhle falešně upřímný smích a aby si vysloužil aspoň trochu vzájemné upřímnosti, kvůli tomu by dokázal tancovat kankán, a dokonce už za letu dolů provádět ve vzduchu piruety — Turgeněv ho povýšeně, upřeně a chladně pozoroval lesknoucím se lorňonem přiloženým k očím, seděl naproti němu v prostorném hotelovém pokoji s bílým, zlatem vykládaným nábytkem, zdobeným stropem a obrovskými okny zakrytými sametem malinové barvy —příchozímu se podařilo vyhnout vrchnímu číšníkovi, který mu den předtím bezostyšně zastoupil cestu se slovy, že milostpán není přítomen — tentokrát se jakože náhodou procházel kolem prosklených dveří hotelu a vybral si okamžik, kdy se vrchní číšník ze vstupní haly kamsi vzdálil, rychle vešel do dveří a z nich bez ohlédnutí, jako by ho snad někdo mohl střelit do zad, téměř přeletěl k širokému mramorovému schodišti pokrytému kobercem a pak po něm běžel nahoru, jako kdyby ho pronásledovala smečka honicích psů, a potom na chodbě už o něco klidněji, ve snaze nabýt patřičné důstojnosti, míjel množství bílých dveří se zlatými iniciálami — „Ach, to jste vy!“ — zvolal Turgeněv svým vysokým ženským hlasem, když vítal hosta naivním, radostně užaslým úsměvem — byl v dlouhém županu, díky kterému se zdál ještě vyšší, měl tmavé, husté, mírně šedivějící vousy, proslulou lví hřívu a soustředěný, vstřícný pohled tmavě šedých očí s nepatrně nazelenalými jiskřičkami — „Hodně, opravdu hodně jsem o vás a vašem románu slyšel, i když jsem zatím neměl to štěstí si ho přečíst“ — řekl, když vedl hosta do prostorné pracovny s velkým psacím stolem, pokrytým knihami a rukopisy, a s širokou pohovkou, na které ležel ledabyle složený přehoz a polštáře — „Ukažte se mi přece, ať si vás jaksepatří prohlédnu“ — Turgeněv od hosta několik kroků poodstoupil jako mistr hodnotící svůj obraz a na vteřinu přiblížil k očím lorňon na zlatém řetízku — „V téhle náprsence je z vás opravdový literát“ — nazelenalé jiskřičky skryté hluboko v očích jasně vzplanuly a vzápětí pohasly — na jeho tváři se opět usadil radostný a soustředěný výraz — „Ostatně posaďte se co nejpohodlněji“ — popostrčil k hostovi židli, sám se posadil do křesla a dal si nohu přes nohu, nepatrně přitom potřásaje úzkým dlouhým střevícem, barevným stejně jako jeho turecký župan — stejnou náprsenku si s Annou Grigorjevnou vybrali v Drážďanech, připadala jim taková nevšední, protože měla rohy límečku malinko zakulacené a oni si pomysleli, že je to moderní, včera Anna Grigorjevna dlouho náprsenku žehlila — posadil se a nervózně se rozhlížel kolem sebe, nevěděl, kam si má odložit klobouk — opravdu sem přišel, aby tohle poslouchal? — copak proto se ponižoval před vrchním číšníkem, aby tady teď seděl jako opovrženíhodný návštěvník, a co víc, jako prosebník, třebaže o nic neprosil? — ještě chvilku, a začne snad tančit svůj kankán — nacházel se teď na kraji propasti, stačí jediný krok a on uklouzne a zřítí se dolů — stále se nervózně rozhlížel — „Omluvte ten nepořádek“ — řekl Turgeněv, když zachytil hostův pohled — „nebo jak říkají Němci, ,Unordnung‘“ — „Podle mě jste se stal už dávno Němcem, takže se nemáte proč omlouvat“ — vyhrklo z něho nevhod jako vždycky, když chtěl někoho popíchnout, a to ho ještě víc rozčílilo — krok na kraj propasti byl učiněn — „I váš román je dočista německý…“ — teď padal dolů a návrat už nebyl možný — Turgeněvova tvář se zvláštně zachvěla, opřel se v křesle a přiložil k očím lorňon jako štít, návštěvník položil klobouk na bílý, zlatem vykládaný karetní stolek, který stál mezi nimi, a celý se poněkud předklonil jako šermíř vytahující z pochvy kord — „Vaše slova vnímám jako pochvalu“ — vykryl výpad Turgeněv — „literatura, která dala světu Goetha a Schillera…“ — host však znovu zaútočil: „Nikdy jste Rusku nerozuměl ani ho nechápal, ten váš Potugin, ten ubohý seminarista…“ — teď se celý předklonil Turgeněv — „Ostatně, jak to tak vypadá, Rusko disponuje zcela užitečnými prostředky, pokud jde o výchovu k okázalému vlastenčení“ — Turgeněv bezpochyby narážel na káznici — to byl úder pod pás — „Jeďte do Paříže, kupte si tam teleskop a pak přes něj zkoumejte Rusko“ — někde si přednedávnem přečetl o teleskopu umístěném v Paříži a teď to prudce vychrlil — Turgeněv se znovu opřel o opěradlo křesla a skryl se za lorňon, svůj štít — bili se na kordy, seděli po obou stranách kulatého vykládaného karetního stolku a navzájem se lehce popichovali — tenhle duel vešel do historie ruské literatury jako roztržka mezi Dostojevským a Turgeněvem v důsledku ideových neshod týkajících se vztahů Ruska a Západu — o více než sto let později spory mezi slavjanofily a zapadniky, které zdánlivě navždy uhasly s příchodem dělníků a rolníků k moci, znovu propukly s novou silou — člověk s pevným, pronikavým pohledem a se dvěma smutnými vráskami protínajícími jeho čelo, který byl vyhoštěn a přicestoval v doprovodu stráže na letiště ve Frankfurtu nad Mohanem, města, po jehož ulicích se cestou do Baden-Badenu kdysi toulali manželé Dostojevští — tenhle člověk, jenž se v cizině ocitl v roli stálého hosta, usadil se za oceánem v jednom státě na severu USA, kde mu příroda jen vzdáleně připomínala sněhy a lesy jeho vlasti, takže se mu pak jeho vlast zdála mnohem krásnější, než ve skutečnosti byla, nebo by mohla být — tenhle člověk uchopil jako štafetový kolík rukojeť kordu, kterým se před více než sto lety bil Turgeněvův host, a teď se jím zuřivě rozmachoval a roztínal jím vzduch on, sekal napravo i nalevo — stál na vysoké sněhobílé závěji, vedle svého pozemku s domkem oploceným ostnatým drátem — stál kdovíproč bez čepice jako na hřbitově, vítr čechral jeho uhlazené, rovné vlasy, prošedivělé a prořídlé, a jeho vousy, také prošedivělé, se na mrazu pokryly jíním a visely z nich rampouchy — ostatně se zdá, že roztínal jenom vzduch — jeho krajané poklidně spali nebo se v televizi dívali na mezinárodní hokejový zápas, fandili reprezentačnímu mužstvu a svůj patriotismus posilovali kalíšky a sklenkami a přitom vykřikovali: „Sašo, jeď!“ — s obličeji brunátnějícími nadšením nebo zlostí plácali pevnými dlaněmi jednou o svá, podruhé o sousedova kolena a potom opilí sledovali televizní zprávy, ve kterých člověka stojícího na sněhobílé závěji a šermujícího kordem nazývali odpadlíkem a darebákem — šťouchali loktem do sousedova boku a ptali se jeden druhého: „Koljo, Koljo, nevíš, proč ho nezastřelili, co?“ […]

Překlad Jakub Šedivý

Vydává nakladatelství Prostor.