Zdivočelý kontinent

Představte si svět bez institucí. Svět, v němž jako by se hranice mezi státy rozplynuly a zůstala jen jediná, nekonečná krajina křižovaná lidmi pátrajícími po společenstvích, která už zanikla. Neexistují už správní orgány, nejen na celostátní úrovni, ale dokonce ani na té lokální. Neexistují školy ani univerzity, knihovny ani archivy, není jak se dostat k jakýmkoli informacím. Nejsou kina ani divadla, a rozhodně není televize. Rádio občas funguje, ale vysílání je špatně slyšitelné a téměř vždy cizojazyčné. Noviny nikdo neviděl už dlouhé týdny. Nejsou tu železnice ani motorová vozidla, žádné telefony ani telegramy, žádné poštovní úřady, vůbec žádná možnost spojení, kromě toho, co je předáváno od úst k ústům.

Neexistují ani banky, ale tím nikdo příliš nestrádá, neboť peníze ztratily veškerou hodnotu. Nejsou zde žádné obchody, protože není co prodávat. Nic se nevyrábí — bývalé velké továrny a závody byly všechny zničeny nebo rozebrány, stejně jako většina ostatních budov. Nejsou žádné nástroje, kromě toho, co lze vyhrabat z trosek. Není jídlo.

Právo a pořádek prakticky neexistují, neboť zde není ani policie, ani soudní moc. Zdá se, že v některých oblastech již lidé ztratili jasný smysl pro to, co je správné a co špatné. Berou si, co je napadne, aniž by pomysleli na vlastníka, ba celkově zmizelo povědomí o tom, co to vlastnictví je. Majetek zůstal jen těm, kdo jsou dost silní na to, aby si ho udrželi, a těm, kdo jsou ochotni při jeho ochraně nasadit život. Ulicemi se potulují ozbrojení muži, berou si, co chtějí, a vyhrožují každému, kdo se jim postaví do cesty. Ženy všeho věku i postavení nabízejí svá těla za jídlo a ochranu. Nezbyl žádný stud. Žádná morálka. Jen pud sebezáchovy.

Pro současné generace je těžké si představit, že by takový svět existoval někde jinde než v hlavách hollywoodských scenáristů. Přesto dnes stále žijí statisíce lidí, kteří přesně takové podmínky zažili — ne v odlehlých koutech světa, nýbrž v samém srdci oblasti, která je už po desetiletí považována za jednu z nejstabilnějších a nejrozvinutějších na světě. V letech 1944 až 1945 zavládl v rozlehlých částech Evropy na dlouhé měsíce naprostý chaos. Druhá světová válka — jednoznačně nejničivější válka v dějinách — zdevastovala nejen fyzickou infrastrukturu, ale i principy, na nichž státy stály. Politické systémy se rozpadly natolik, že američtí pozorovatelé varovali před nebezpečím občanské války celoevropského rozsahu. Cílené rozkastování společnosti nezvratně zaselo mezi sousedy nedůvěru a všudypřítomný hladomor vzal osobní morálce veškerý smysl. „Evropa je ve stavu, kterému žádný Američan nemá šanci porozumět,“ psaly americké noviny New York Times v březnu 1945. Stal se z ní „Nový temný kontinent“.

To, že se Evropa dokázala z tohoto bahna zvednout a následně se stát prosperujícím a tolerantním světadílem, působí téměř jako zázrak. Když se díváme na to, čeho všeho se při rekonstrukci podařilo dosáhnout — opětovné budování silnic, železnic, továren, dokonce celých měst — je snadné nevidět nic než pokrok. Neméně impozantní je politické znovuzrození, které proběhlo na Západě, zvláště pak rehabilitace Německa, jež se během pouhých pár let proměnilo z černé ovce v zodpovědného člena evropské rodiny. Během poválečných let se také zrodila nová touha po mezinárodní spolupráci, která by přinesla nejen prosperitu, ale též mír. Desetiletí následující po roce 1945 jsou vyzdvihována jako nejdelší nepřerušené období mezinárodního míru v Evropě od dob říše římské.

Není divu, že ti, kteří píší o poválečné době — historici, státníci i ekonomové —, ji často vykreslují coby období, kdy Evropa povstala z popela zkázy jako fénix. Z tohoto pohledu ukončení války znamenalo nejen konec útisku a násilí, ale i duchovní, morální a ekonomické znovuzrození celého kontinentu. Němci nazývají měsíce po válce Stunde nul (Nultá hodina), čímž vyjadřují, že se za vším udělala tlustá čára a dějiny se směly začít psát znovu od nuly.

Člověk však nepotřebuje příliš představivosti, aby si uvědomil, že takový pohled na poválečné dějiny je značně přikrášlený. Předně válka neskončila jednoduše Hitlerovou porážkou. Ukončit konflikt rozměrů druhé světové války, zahrnující mnohé menší občanské spory, trvalo měsíce, ne-li roky, a v různých částech Evropy k tomu došlo v různou dobu. Například na Sicílii a na jihu Itálie bylo víceméně po všem už na podzim roku 1943. Ve Francii válka pro většinu civilistů skončila o rok později, na podzim roku 1944. Naopak v některých částech východní Evropy násilí pokračovalo ještě dlouho po Dni vítězství. V Jugoslávii bojovaly Titovy oddíly s německými jednotkami minimálně do 5. května 1945. V Řecku, Jugoslávii a Polsku zuřily občanské války, původně rozdmýchané nacisty, ještě několik let po skončení hlavní války a v pobaltských státech i na Ukrajině pokračovali nacionalističtí partyzáni v bojích proti sovětským oddílům až hluboko do padesátých let.

Někteří Poláci jsou přesvědčeni, že druhá světová válka ve skutečnosti trvala až do nedávné doby — vzhledem k tomu, že konflikt oficiálně začal vpádem jak německých, tak sovětských vojsk na jejich území, skončil podle nich teprve tehdy, když roku 1993 zemi opustil poslední sovětský tank. Stejně to vnímají i mnozí lidé v pobaltských zemích — roku 2005 prezidenti Estonska a Litvy odmítli navštívit Moskvu u příležitosti oslavy 60. výročí Dne vítězství, neboť podle nich osvobození přišlo, minimálně pro jejich země, až na počátku devadesátých let. Pokud vezmeme v potaz též studenou válku, která byla v podstatě řadou neustálých konfliktů mezi východní a západní Evropou, a několik národních povstání proti sovětské nadvládě, pak se tvrzení, že poválečná léta byla dobou nepřerušeného míru, zdá zoufale přehnané.

Podobně pochybná je rovněž myšlenka Stunde nul. Žádná tlustá čára nakreslena nebyla, ať po tom němečtí státníci toužili sebevíc. Po skončení války se přes všechny oblasti evropského života přehnaly vlny msty a odvety. Národy přicházely o území a majetek, ve vládách a institucích probíhaly čistky a celé komunity byly terorizovány za to, co podle druhých udělaly během války. Nejhůře byli často ztrestáni jednotlivci. Německé občany všude po Evropě mlátili, zatýkali, zotročovali nebo jednoduše vraždili. Vojáci a policisté, kteří kolaborovali s nacisty, byli zatýkáni a mučeni. Ženy, které spaly s německými vojáky, lidé vysvlékli, oholili jim hlavy a vodili je ulicemi potřené dehtem. Miliony Němek, Maďarek a Rakušanek byly znásilněny. Namísto nového začátku tak poválečné chvíle jen umocnily mezi komunitami i národy zášť, která v mnoha oblastech trvá dodnes.

Konec války také neznamenal pro Evropu zrození nové éry národnostní harmonie. Ba naopak, v některých částech Evropy se etnické napětí dokonce zhoršilo. Židé byli nadále diskriminováni, úplně stejně jako během samotné války. Menšiny se všude opět stávaly politickými terči, což v některých oblastech vedlo ke stejně ohavným zločinům, jaké páchali nacisté. Poválečné období taktéž přineslo logické důsledky nacistického úsilí kategorizovat a oddělit jednotlivé rasy. V letech 1945 až 1947 proběhly některé z největších etnických čistek, jaké kdy svět viděl, v rámci nichž byly ze svých domovů vyhnány miliony mužů, žen a dětí. O tomto tématu obdivovatelé „evropského zázraku“ mluví jen zřídkakdy a ještě vzácněji mu někdo rozumí; i ti, kdo berou na vědomí odsuny Němců, vědí jen velmi málo o podobných odsunech dalších menšin ve východní Evropě. Kulturní různorodost, která před válkou (a dokonce i během ní) bývala evropskému kontinentu tak vlastní, utržila smrtelnou ránu až po jejím skončení.

Na zajímavosti tomu přidává skutečnost, že rekonstrukce Evropy započala uprostřed těchto problémů. Avšak rozběhnout rekonstrukci nešlo o nic rychleji než ukončit válku. Lidé žijící mezi troskami zničených evropských měst mysleli více na drobné starosti každodenního přežití než na to, jak obnovit základní stavební kameny společnosti. Byli vyhladovělí, zdrcení ztrátou blízkých a zatrpklí kvůli rokům utrpení, kterým si museli projít. Dřív, než je bylo možno motivovat, aby začali s obnovou, potřebovali čas, aby dali průchod svému hněvu, vyrovnali se s minulostí a truchlili.

Noví představitelé státní moci, kteří se po celé Evropě ujímali úřadů, také potřebovali čas, aby upevnili své postavení. Jejich primárním cílem nebylo odklidit hromady trosek, ani opravit železniční linky, ani znovu otevřít továrny, nýbrž jen jmenovat zastupitele a orgány místní správy pro jednotlivé oblasti svých zemí. Tyto orgány si pak musely získat důvěru lidí, kteří se ve velké většině naučili za šest let organizované krutosti přistupovat ke všem institucím s krajní nedůvěrou. Za takových okolností bylo zavedení nějakého práva a pořádku, o materiální obnově nemluvě, sotva víc než bláhový sen. O takové věci se mohli pokoušet jen externí činitelé — spojenecké armády, Organizace spojených národů, Červený kříž —, kteří na to měli dostatečnou autoritu či pracovní sílu. Tam, kde tito činitelé chyběli, vládl chaos.

* * *

Příběh Evropy v době bezprostředně po skončení války proto není primárně příběhem obnovy a očisty, nýbrž pádu do anarchie. Tato část historie nikdy nebyla řádně zdokumentována. Desítky skvělých knih popisují události v jednotlivých zemích, zvláště v Německu, ale činí tak na úkor širšího obrazu: stejná témata se objevují znovu a znovu napříč celým kontinentem. Najdou se jedno či dvě historiografická díla, například Poválečná Evropa Tonyho Judta, která prezentují širší pohled na kontinent jako celek — nicméně tím, že mají mnohem větší časový rozsah, jsou nucena shrnout události doby těsně poválečné v pouhých několika kapitolách. Pokud je mi známo, neexistuje žádná kniha v kterémkoli jazyce, která by detailně popisovala celý kontinent, od východu po západ, během tohoto zlomového a bouřlivého období.

Tato kniha je zčásti pokusem napravit tuto situaci. Nesnaží se na rozdíl od mnoha jiných knih vysvětlit, jak kontinent nakonec povstal z popela a jak usiloval o fyzickou, ekonomickou i morální obnovu. Nesoustředí se na Norimberský proces nebo Marshallův plán, ani na žádný z ostatních pokusů vyléčit rány způsobené válkou. Namísto toho se zabývá obdobím, kdy ještě takové pokusy o nápravu ani nepřicházely v úvahu. Obdobím, kdy byla většina Evropy stále krajně nestabilní a sebemenší provokace mohla znovu rozpoutat násilí. V určitém smyslu se pokouší o nemožné: popsat chaos. Pomáhá si tím, že z tohoto chaosu vybírá rozličné prvky a nastiňuje, jak jsou provázány společnými tématy.

Začnu tím, že přesně ukážu, co vše bylo během války zničeno, materiálně i morálně. Pouze když plně pochopíme hodnotu toho, co bylo ztraceno, budeme schopni porozumět událostem, jež následovaly. Část druhá popisuje vlnu msty, která se přehnala přes celý kontinent, a nastiňuje, jak politici tento fenomén zneužívali ke svým vlastním cílům. Téma pomsty je v této knize neustále přítomné a bez toho, abychom pochopili její důvody i to, k jakým účelům byla využívána, nemůžeme proniknout do atmosféry poválečné Evropy. Části třetí a čtvrtá ukazují, jak to vypadalo, když se takové mstě i jiným formám násilí nechal volný průběh: následné etnické čistky, politické násilí a občanské války se zapsaly mezi nejvýznamnější události evropských dějin. Pokusím se dokázat, že byly v podstatě posledními smrtelnými záchvěvy druhé světové války — a že v mnoha případech tvořily víceméně plynulý přechod ke studené válce. Kniha tak pokrývá zhruba roky 1944 až 1949.

Jedním z mých hlavních cílů při psaní této knihy bylo oprostit se od zúženého západního pohledu, který převažuje ve většině děl zabývajících se tímto obdobím. Celá desetiletí se knihy o poválečné době zaměřovaly na události v západní Evropě, převážně z toho důvodu, že informace o východní Evropě byly těžko dostupné, dokonce i ve východní Evropě samotné. Od rozpadu východního bloku se tyto informace staly dostupnějšími, stále však zůstávají pro většinu nesrozumitelné a obvykle se objevují pouze v odborných publikacích a časopisech, často jen v jazyce autora. Ačkoli tedy polští, čeští a maďarští autoři provedli mnoho průkopnické práce, jejich výsledky jsou dostupné pouze v polštině, češtině či maďarštině. Navíc povětšinou zůstávají jen v rukou akademiků — což mě přivádí k dalšímu záměru této knihy: oživit poválečné období pro širokou veřejnost.

Mým posledním a možná nejdůležitějším záměrem je proklestit cestu labyrintem mýtů, které byly a jsou o poválečné době šířeny. Ukázalo se, že mnohé „masakry“, kterými jsem se zabýval, jsou při bližším zkoumání výrazně méně dramatické, než jak jsou obvykle podávány. Na druhou stranu byla některá strašlivá zvěrstva zametena pod koberec, nebo byla jednoduše přehlušena dalšími historickými událostmi. Ačkoli pravdivé pozadí mnoha z těchto incidentů už nejspíše nelze odkrýt, je alespoň možné odstranit některé ze lží.

Noční můrou je pro mne zvláště přemíra neurčitých a nepodložených statistik, které se obvykle omílají při diskusích o tomto období. Na statistikách totiž opravdu záleží, neboť jsou často využívány k politickým účelům. Některé národy běžně zveličují zločiny svých sousedů, buď aby odvedly pozornost od vlastních zločinů, nebo aby prosadily své národní zájmy. Politické strany všech barev rády vyzdvihují přečiny svých soupeřů a zlehčují přečiny svých spojenců. Historikové také občas přehánějí, nebo prostě jen vyberou to nejvíc vzrušující číslo z celé řady dostupných údajů, aby svým příběhům dodali na dramatičnosti. Avšak příběhy z tohoto období jsou dostatečně dramatické samy o sobě — nepotřebují žádné přehánění. Z toho důvodu jsem se vždy, když to bylo možné, snažil založit všechny své statistiky na oficiálních zdrojích, případně na spolehlivých odborných studiích, pokud oficiální zdroje chybějí, nebo jsou pochybné. V případech, kdy si statistiky odporují, jsem v hlavním textu použil číslo, které považuji za nejspolehlivější, a alternativní počty uvedl v poznámkách.

Nicméně by bylo naivní si myslet, že na mých pokusech o přesnost není co zlepšit. Stejně tak nemohu předstírat, že je tato kniha „dokonalým“ či „vyčerpávajícím“ shrnutím historie těsně poválečné doby v Evropě — na to je její tematika příliš široká. Namísto toho představuje pokus vnést světlo do celé řady překvapivých a občas i děsivých událostí pro ty, kdo by je jinak možná nikdy neobjevili.

Doufám, že rozpoutá debatu o tom, jak tyto události ovlivnily náš kontinent během nejbolestivějších stadií jeho obnovování, a že třeba podnítí druhé k hlubšímu bádání, neboť je zde velmi široké pole pro další výzkum. Pokud je minulost cizinou, toto období v evropské historii stále zahrnuje rozlehlé oblasti označené pouze slovy „zde jsou lvi“.

Překlad Marie Šmilauerová a Zuzana Šťastná

Vydává nakladatelství Paseka.