Spíš lži než názory

Jestliže se Sjezd na rozdíl od těch minulých vyznačoval neelitářskou neformálností, tak byl nápadný také tím, že v auditoriu i na pódiu převažovali spíše lidé píšící o literatuře, než lidé píšící literaturu. Nedorazila ani část (zvláště těch slavnějších) členů Asociace, přičemž mnozí z těch dorazivších omezili svou hvězdnou přítomnost na mihnutí se. Jako by se to všechno spisovatelů týkalo poněkud méně než kritiků, literárních vědců, filozofů, sociologů a spol.  Stav autorského vědomí za branami Asociace pak bezděčně reprezentoval Ondřej Horák v pořadu Jasná řeč Josefa Chuchmy, který vysvětloval, proč se oné dějinné události nezúčastnil: a) nikdo ho osobně nepozval, b) bylo hrozné horko, c) Šafářová ve finále. Z následujících minut pořadu dále vyplynulo, že si Horák sebekriticky uvědomuje, jak píše, a proto se nediví, že se psaním neuživí. Zatímco Horákův znaveně nezávazný postoj k psaní čtenářům moc naděje na něco čitelného a nedejbože čtivého neslibuje, alespoň bezděčně dokládá reálný stav skutečnosti. O to se pokoušely i mnohé sjezdové příspěvky, ať už to byly ty „nadstranicky“ filozofující (filozofové), emotivně performativní (Adam Borzič, Petra Hůlová a další), nebo analyticko-ekonomické (například Pavel Janáček nebo Martin Vopěnka) a revoluční (Miroslav Balaštík). Jeden příspěvek ale všechny tyto pokusy o pojmenování reality, případně načrtnutí budoucnosti, jednoznačně překonal. Byl to projev Tomáše Zmeškala, který šel poměrně dost daleko za hranici toho, čemu říkáme názor — tedy do říše lží.

Zlatý věk české literatury

Jestliže se většina řečníků i účastníků v diskusi shodla na tom, že společenská a ekonomická prestiž současné literatury je mizerná (o kvalitě oné literatury se hovořilo již méně), Zmeškal se nám všem pokusil otevřít naše zpropadeně regionální oči. Jako světoběžník totiž přinesl zprávu o tom, že za hranicemi naší země včetně zámoří se hovoří o „novém zlatém věku soudobé české prózy“ a že je zkrátka „skvělé být českým čtenářem“. To mu pak působí schizofrenní stav, neboť v českých médiích je ona próza „pouze tolerována“, či dokonce „trpěna“. Zmeškalem citovaný zdroj naší slovutnosti, literární portál Words Without Borders, sice pod tagem „Česká republika“ skýtá o něco více článků než například pod tagem „Bangladéš“, pohříchu jde ale především o ukázky překladů. To, že poslední text z loňského listopadu — shrnutí české prózy po Sametu (s tím, že se neobejde bez Haška a Čapka) v přibližně stejném rozsahu jako tento článek — vyznívá jako marketingový materiál, není divné, protože jej napsal překladatel z češtiny Alex Zucker a psát v tomto duchu o české próze je jaksi jeho stavovskou povinností a snad i existenční podmínkou. Srovnávat ovšem podobné texty s českou kritikou vykazuje známky poruchy vnímání. Stejně jako poměřování rozborů současné literatury a jejího stavu s konverzačně zdvořilostními obraty pronášenými na rautech Českých center a podobně. Až bude Host (či jakékoliv jiné literární médium) věnovat české literatuře jedno číslo za dvacet let, nepochybně bude také nabité pozoruhodnostmi. Přitom si Tomáš Zmeškal v jásavém popisu české literatury v zahraničí sám odporuje, když píše o poklesu bohemistů, vymizení zájmu o střední Evropu (v porovnání s devadesátými roky) a obtížnosti se s češtinou v zahraničí uživit. Dokonce za viníka českého literárního neúspěchu neváhá označit i náš jazyk, který „se objevuje v nezáviděníhodné, ba přímo pochmurné první desítce nejobtížnějších světových jazyků“ — neuvěřitelné, zdrojem jsou tu nejspíš nějaké komické stránky, kde lze jistě také najít test „jakým českým spisovatelem jsem byl/a v minulém životě?“. Nebo se pletu, když se skromně domnívám, že obtížnost cizího jazyka je relativní, tedy že záleží na genetické vzdálenosti jazyka mateřského a toho, který považujeme za cizí — nebude čeština přeci jen jednodušší pro Poláka a Ukrajince než pro Laosana či Svahilce?

Logické nepříčetnosti se Tomáš Zmeškal dopouští i dále. Vyčítá současným kritikům, že nečtou zahraniční podprůměrné texty, tedy ty, které nikdy nedojdou českého překladu, a česká literatura pak v průměru vychází jako horší. Kdo je prosím vás potom český Murakami, Houellebecq, Nesbᴓ, Pamuk, McCarthy, Mo Jen? Aspoň trochu? Klidně svérázný, jakýkoli trochu vyprávějící, píšící o něčem alespoň trochu zajímavém? Absurdní komiky pak dosahují Zmeškalovy soudy typu: „Když čtete pravidelně literární produkci nějaké země používající světový jazyk, po virtuálním odečtení marketingu a reklamy brzy zjistíte, že na tom je česká próza překvapivě dobře, i když se jí většinou marketingu a reklamy nedostává.“ V čem dobře, či co tím chtěl autor říci, nevíme, narážíme tím snad na neblahý vyjadřovací standard (jednoho) českého prozaika?

Tálibán kritiků

Kromě samotné češtiny je samozřejmě hlavním nepřítelem české prózy existence zvaná literární kritik. Speciálně pak kritik fundamentalista, který se „nesmířil s modernismem“. Jako příklad takového literárního teroristy zvolil Zmeškal Jiřího Trávníčka — a co už, že Trávníčkovu polemiku s György Lukácsem (z cyklu článků „Nesoustavných poznámek o románu“, které vycházely v Hostu) interpretuje trojčlenkou: marxista — katolík / dogmatik — fundamentalista. Rétoricky lákavou paralelu vyšperkoval Zmeškal „nesoustavnými poznámkami“ o katolickém modernismu — chvílemi opravdu není zřejmé, zda skutečné ví, o čem ještě píše. Vše pak ústí ve výjevu Trávníčkova přimknutí k „půdě a zemědělství“. Považuje-li Tomáš Zmeškal realistickou tradici za tu, která selhala, jeho věc — není literární historik a jako autor si může mluvit, co chce. Nakonec na obranu svých všemožně fikčních světů toho dělá spisovatelský stav víc než dost, Zmeškal není výjimkou. Ať ale zkusí zvážit, co mu z literatury zbude, když vyjme všechny ty údajné realistické nešvary: „…používání dialektů či mluveného jazyka. […] Povrchní zápletky, únavné popisy, které většina čtenářů přeskakuje, povrchní a schematická vykreslení tzv. realistických typů osob“? Amorfní zmatek pasivně vyvřelého čehosi z písmenek, co si troufá se obhajovat sto let starými experimenty? Abych parafrázovala Zmeškalem citovaného marxistu Lukácse: „Bez světového názoru nelze správně vyprávět…“

Snad více než lehce paranoidní Zmeškal pak ideologickou zavilost české kritiky neváhá demonstrovat na přijetí Strážců občanského dobra Petry Hůlové. Doslova píše, že „většina recenzentů knihu tvrdě napadla z ideologických, nikoli literárních pozic. Byl to návrat ideologické kritiky, byť tentokrát v jiném hávu nežli ten, který byl znám z československého tisku před rokem 1989“. Navíc většina recenzentů „nerozpoznala alegorickou rovinu“. Pochopitelně pro mnoho uražených autorů nastává chvíle šťastného zajíknutí, když se hrdý autor ozve všem těm kritickým zupákům českého slovesného umu. Každý si totiž do Zmeškalova obvinění může dosadit, koho chce — nikdo tu totiž není ani jmenován, natož citován, jak by se u takového osočení v demokraticky otevřeném dialogu slušelo.  Naštěstí na rozdíl od Tomáše Zmeškala vládnu schopností si dotyčné recenze dohledat. Začněme ideologicky neutrální iLiteraturou. Zde Olga Stehlíková mimo jiné píše o „apokalyptickém podobenství“, pozitivně hodnotí to, že se Hůlová pouští do politické satiry, které tu téměř odzvonilo — shodne se tedy s většinově pozitivním kritickým přijetím. Ve stejném duchu se nesou i ostatní recenze. Zdenko Pavelka v Právu (3. června 2010) například uvádí: „Teď vypráví příběh o nedávné minulosti a ze současnosti, sype do něj saze, ani trochu nesladí, a ještě si ze všeho dělá blázny. Strážci občanského dobra jsou právě proto dobrou knihou.“ Hůlovou chválí taktéž Irena Hejdová z Týdne (10. května 2010), navíc rozpoznala doslovně Zmeškalovu „alegorickou rovinu“: „Je logické, autorka zvolila formu alegorické grotesky.“  Bohužel ani v jiných recenzích se nedozvíme, jaké kruté pravdy o současnosti není s to český kritik strávit. Uznalý je třeba Josef Chuchma v MF Dnes (11. května 2010) včetně toho, že zmiňuje potenciální snadnost možnosti autorku „sestřelit“ z ideologických důvodů, nejen že tak nečiní, dokonce uznává, že „vypravěčka překvapuje výstižností postřehů“. Petře Hůlové se tehdy ale dostalo i několika negativních recenzí. Zmeškalovského kádrováka tak můžeme vidět v Pavlu Janouškovi, který do Tvaru (18. listopadu 2010) napsal, že jde o prózu „pitomou“, přičemž dodává: „Rozhodně ne proto, že bych se s autorkou neshodl v otázkách ideových, nebo podceňoval její schopnost vyprávět. Vadí mi ‚jen‘ to, že jí nemohu věřit ani slovo.“ Tvrdá kritika pak zaznívá (asi že z fundamentalistické, ha ha) A2, kde (18. srpna 2010) Karel Beránek Hůlovou usvědčuje z toho, že posiluje černobílé vidění současnosti, protože hlavní postavou, mluvčí kritické interpretace polistopadového vývoje, učinila „děvče frigidní, nesympatické, nacionalistické a blbé“.

Takže, Tomáši Zmeškale, nevím, v jakém fikčním světě jste vypátral ty ideologicky zavilé kritiky, ty tálibánce ubíjející naši na zlatém výsluní světové pozornosti se vyhřívající skvostnou literaturu. Jediné, co mě jímá, je děsivá představa, že ona lehkost myšlenkových zkratek, osočování, lží, kvaziargumentace je něčím typická pro mnohou českou prózu, jež si proto libuje v nezávaznosti svých sdělení a omlouvá se omnipotentním modernismem, ač v ní samé už po žádném smělém experimentu není ani památky. Snad jste se chtěl stylizovat do politicky výbušné atmosféry spisovatelského sjezdu roku 1967 a být Vaculíkem dnešních dnů? Snad to byl jen projev pro zraněná autorská ega — ten pravý projev na Sjezd spisovatelů 2015.