Lidštější rozměr myšlení

Co říkáš na Sjezd? Především patří velký dík Asociaci spisovatelů za to, že se Sjezd podařilo zorganizovat. Jejich předchozí kroky mě úplně nenaplňovaly důvěrou, viz ta trochu legrační kauza se sloupkem v Respektu. Toto je ale krok cenný a dobrý, jak pro Asociaci (která se naprosto vhodným způsobem ptá, co si dnes spisovatelé myslí o sobě navzájem, co si o literatuře myslí společnost a stát), tak pro samotnou literaturu. Navíc médium širší debaty a diskuse už bylo nutné: srotila se tady nová generace, která vidí věci jinak než starší kolegové. A funguje to i v mezigenerační debatě. Překvapilo mě, že řada příspěvků měla až básnivou formu plnou metafor, přitom mluvili akademici nebo prozaici. Má literatura nějakou svou protokolární řeč? K tomu překvapení svádí historický kontext těch dávných a formálních sjezdů. Mě osobně nepřekvapilo, že řečnické jazyky jsou tak různé a lyrické. Myslím, že sami prozaici a básníci nevěděli, jaký výrazový rejstřík zvolit. Každý se s tím nějak popral a ona lyričnost či metaforičnost byly možná trochu únikem do míst, která jsou jim více vlastní. Který příspěvek tě zaujal, nebo dokonce šokoval? Obecně mám z pronesených příspěvků velmi dobrý pocit. Nikdo si netroufl své vystoupení odbýt, což na konferencích, na které obvykle jezdím, rozhodně nebývá pravidlem. Průlomové bylo myslím už úvodní slovo Kateřiny Kalistové, první náměstkyně ministra kultury, která otevřeně řekla, že kultura nemusí vydělávat, může být drahá, protože nekulturnost je dražší. Za důležité považuji vystoupení Pavla Janáčka, který apeloval na nutnost rozlišování mezi literárními profesionály a amatéry a vyzýval k převzetí zodpovědnosti za literaturu jako instituci, kterou současným spisovatelům odkázali jejich předchůdci. Líbil se mi také příspěvek Ondřeje Slačálka, svou kompozicí a hlavně výzvou k bezohlednému čtení. To je velice jednoduchá, ale velice podstatná věc, na kterou se zapomíná. Také mě zaujalo, jak často se na Sjezdu mluvilo o tom, zda dnešní školství dokáže současnou literaturu efektivně a správně nabízet. Je to dobře, jedná se o silné téma, které z literárních časopisů neznáme. Vidím to jako širší problém, který cítí poměrně velká skupina lidí. Je ale vůbec literatura srozumitelná pro čtenáře? Jestli není problém současné literatury v tom, že míří na svaté grály, experimentuje, a trochu tudíž zanedbává střední, vtahující proud. Já si nemyslím, že by se v současné české literatuře bůhvíjak experimentovalo. Podle mě se pojem kvalitního mainstreamu posunul k tomu, co označujeme experimentem, protože čistý experiment jako takový u nás prakticky neexistuje. Ve chvíli, kdy někdo napíše knihu trochu odvážnějším jazykem, se to hned začne označovat jako experiment, přitom by to klidně mohl být onen hledaný kvalitní střední proud.

Karel Piorecký, foto: Kateřina Piorecká

Zahájil jsi svůj projev odkazem na F. X. Šaldu, že by spisovatel měl vstoupit do nějaké politické strany, angažovat se, bojovat jako občan. Mám pocit, že dobrá tvorba je angažovaná přirozeně, má i jinou než politickou senzitivitu a spisovatel se může angažovat jako občan i jinde než ve svém díle. Jak ty se k tomu stavíš? Já jsem se snažil mluvit ne o tématech, ale o řeči současné doby, na kterou by měla dle mého soudu být schopná poezie nějak reagovat. Měla by být otevřená ke svému jazykovému okolí. Pak jsem se snažil hledat právě možnost toho ne-literárního, ale společenského a občanského angažmá spisovatele, které už dneska může mít těžko podobu vystupování angažovaného a kritického intelektuála, jak to bylo třeba možné ještě v šedesátých letech. Žijeme přece jen v jiné době a v jiné mediální realitě a zdá se mi, že ta ožívající kolektivita spisovatelů, kteří jsou citlivými specialisty na jazyk a každé jeho zneužití, by mohla být cestou, jak vrátit literaturu i názory jejích tvůrců do veřejného života. Myslíš, že i kritici by měli založit nějaký svůj klub? Padla o nich spousta slov. Já už jsem Asociaci namítal, že pole své působnosti rozprostírá na mnohem menším prostoru literatury, než je možné. Samozřejmě, můžeme založit Asociaci literární kritiky, například v USA taková organizace funguje velmi dobře. Ale nemyslím, že by to bylo úplně ideální řešení, protože literatura je jeden složitý mechanismus, kam patří jak autoři, tak čtenáři, kritici, redaktoři nebo editoři, a pokud chceme literatuře v současnosti nějak pomoct, tak to nepůjde cestou specializace a úzkých oborových útvarů, ale spoluprací. Takže asi nesouhlasíš s tezí, že česká literatura je na tom skvěle — jen to nevidíme. Kloníš se spíš k té skeptické perspektivě, že česká literatura skomírá? Historicky totiž nemáme moc s čím srovnávat, česká literatura se nikdy nenacházela v „normálním stavu“. Jsem asi někde mezi. Nicméně přehodnocování názoru z devadesátých let, že po roce 1989 se všechno vrací k normálnosti, že literatura už nic nemusí, bude sama sebou a pořádně si to užije, je jedno z důležitých témat. Mnozí tuto iluzi devadesátých let dodnes vnímají jako velkou výhru. Víme, že to, co vedlo k marginalizaci a poklesu zájmu o českou literaturu, bylo také ono dobrovolné stažení se do uměleckých ghett. Představa normálnosti marginalizované literatury je dána generační zkušeností lidí, kteří se po roce 1989 snažili s literaturou něco udělat, a ono se to nepodařilo, protože na to bylo ještě brzy. A teď je tady generace o něco mladší, která už se ptá, proč to nezkusit znovu, a má pocit, že už to musí jít. A to je podle mě velmi dobře. A jdou na to z té správné strany? Mám pocit, že se externalizují příčiny toho, proč je literatura marginalizována. Neproběhla žádná sebereflexe, ale naopak za všechno může malá podpora státu a nevlídnost kritiků. Největší sebekritiku předvedl Milan Uhde, když přijal spoluzodpovědnost za politické křivdy devadesátých let na kultuře v době, kdy byl sám ministrem kultury za ODS. Je pravda, že sami básníci a prozaici toho na svůj vlastní účet moc kritického neřekli. Kromě čestné výjimky Jana Němce, který se ve svém projevu zeptal, zda pocit bezmocnosti současných spisovatelů nemůže pramenit také z toho, že dlouho neudělali nic, na co by mohli být hrdí, tedy z toho, že mlčením přešli nástup pravicového extremismu, chudoby, bezdomovectví a podobně. To byl pro mě jeden z vrcholů Sjezdu. Stěžování si na to, že kritikové čtou texty jinak a mají jiná očekávání než autoři, považuji naopak za dost nešťastné. Hlavní problém současné kritiky opravdu není v tom, že Jiří Trávníček chce po próze čtivá vyprávění. Jiří je naopak jeden z mála kritiků, který má na literaturu ucelený názor, což by měli ocenit i ti, kteří s jeho názorem nesouhlasí. Očekával jsem, že v tomto bodě Sjezd ukáže spisovatele jako poněkud sebevědomější osobnosti. Na Sjezdu velice často rezonovalo také téma sociální spravedlnosti. Není to ale intelektuální kýč? Bohorovný spisovatel od svého stolu káže o morálce… Ta námitka je namístě, ale já se s ní neztotožňuji. Vrátím se k devadesátým letům, kdy intelektuálové vyklidili veřejné debaty o stavu a směřování společnosti. Ten prostor potom obsadili zejména ekonomové, kteří v podstatě ovládli veřejnou sféru. Způsob myšlení, který humanitně vzdělaný nebo umělecky smýšlející člověk může do veřejné debaty vnést, by v ní měl prostě být přítomen. Samozřejmě že okamžitě to nic nezmění. Může to být leckdy i v rozporu s osobním životem spisovatele, ale tím se neztrácí cena toho, že tito lidé vnášejí do veřejného mluvení jemnější, lidštější rozměr než ti, kteří si myslí, že všechno vyřeší počítáním. Jak by měl Sjezd ideálně skončit? Bylo by dobré, kdyby se organizátorům na závěr podařilo zformulovat několik silných témat Sjezdu, obrátit se s nimi třeba formou otevřeného dopisu k české veřejnosti a pokusit se udělat z onoho dvoudenního mluvení čin. V každém případě by bylo dobré využít — zaslouženou — mediální pozornost, kterou na sebe Sjezd připoutal, nejen ve prospěch literatury. Ale i sám znovunalezený smysl spisovatelské kolektivity je myslím potěšujícím výsledkem. Souhlasíš s posledním, možná nejkontroverznějším příspěvkem Miroslava Balaštíka, že by se zdejší spisovatelé měli vztahovat ke světovému kontextu, a ne se poměřovat jen mezi sebou? Mirek Balaštík má poslední dobou tendenci formulovat vyhrocené, provokativní výroky, jejichž dopad na diskusi o dané věci, obávám se, ne zcela domýšlí. Viz i jeho nedávný výrok o tom, že poezie je mrtvý jazyk. To byl také případ jeho „výzvy“, aby čeští spisovatelé psali anglicky, pokud jim chybí širší publikum a ohlas. Provokace je to vtipná, ale myslím, že závěrečnou debatu zbytečně stočila k pseudoproblému, jak ubránit češtinu. Ale když formuluješ Mirkův postoj jako výzvu ke srovnávání se světovým kontextem, tak naprosto souhlasím. Lokální horizont, s nímž se většinou v současném českém literárním kontextu spokojíme, nestačí. Měřítka toho, co je velké a co malé, bychom měli také získávat srovnáváním se stavem jiných evropských literatur. Deficit tohoto rozhledu a nadhledu byl ostatně silně cítit i během diskusí o angažované literatuře, které proběhly bez jediné zmínky o tom, že se na stejné téma jen o několik roků dříve diskutovalo v Polsku, Německu či Maďarsku. Možná bychom si ušetřili dost zbytečné hysterie, kdybychom si zvykli vnímat aktuální české literární dění v širších souvislostech. Ostatně — na Sjezdu zaznělo slovo „angažovat se“ z úst řady lidí napříč generacemi. Nikdo už se nehrozil. Ono to nakonec půjde.