Sněhová královna

Barrett běží bez trička sněhovými víry. Hruď má zarudlou; při každém výdechu vyráží obláčky páry. Spal několik neklidných hodin. Teď vyrazil na svůj ranní běh. Zjistil, že tahle zcela obvyklá činnost ho uklidňuje. Sprintuje po Knickerbocker Avenue a zanechává za sebou drobnou, rychle mizející stopu svého dechu, jako by dosud dřímajícím, zasněženým městem drnčela lokomotiva, i když Bushwick působí jako opravdové město s vlastní městskou logikou (nikoli jako změť náhodných budov a prázdných pozemků plných sutin, která nemá ani centrum, ani předměstí) pouze za úsvitu, pouze v tomhle mrazivém ztišení, které už brzo skončí. Za chvíli se na Flushing Street otevřou malá lahůdkářství a obchůdky, zatroubí první klaksony, místní blázen — špinavý a prorocký, vyzařující šílenství jako někteří z barvitějších a odsuzovanějších světců — zaujme se svědomitostí stráže své obvyklé místo na rohu Knickerbocker a Rock. Ale v téhle chvíli, pro tuto chvíli, je opravdu ticho. Knickerbocker je ztlumená a bezesná, jako ve stavu zrodu, a prázdná až na několik aut, která se po ní opatrně sunou vpřed a zatínají reflektory do padajícího sněhu.

Sněží od půlnoci. Sníh víří a krouží, i když se noc zlomí a nebe se začne téměř neznatelně překlápět od noční černavé hnědi k rozjasněnému šedému sametu časného rána. Jediná nevinná obloha nad New Yorkem.

Minulý večer se nebe probudilo, otevřelo oko a uvidělo Barretta Meekse, nic víc a nic míň. Uvidělo ho, jak míří domů v těžkém svrchníku podobném kozáckému plášti, jak stojí uprostřed zledovatělého Central Parku. Obloha si ho prohlédla, všimla si ho, znova oko zavřela a vrátila se k objevnějším, zářivějším snům, ke snům, které otáčejí galaxií — nebo tak si je Barret aspoň představoval.

Obava: včerejší večer nic neznamenal, byla to jen chybka, náhodné nakouknutí za nebeskou oponu, to se přece stává. Barrett byl „vyvolený“ asi tak, jako má panská šanci přivdat se do rodiny svých pánů jen proto, že viděla nejstaršího syna nahého cestou do koupelny, když předpokládal, že na chodbě nikdo není.

Jiná obava: Včerejší večer něco znamenal, ale nelze pochopit a dokonce ani odhadnout co. Barrett, který ve školním věku býval perverzní a zarytě pošetilý katolík (ten Kristus ze šedavě žilkovaného mramoru u vchodu do školy Proměnění Páně byl sexy — měl svalnaté břicho a bicepsy a posmutnělou, cudnou dívčí tvář), si nepamatoval, že by mu kdy která z jeptišek, a to včetně těch, jež už nad ním lámaly hůl, vyprávěla o vizi tak náhodné a beze všeho kontextu. Vize jsou odpovědi. A odpověď předpokládá otázku.

Ne že by Barrett žádné otázky neměl, jako ostatně každý. Ale nebyla mezi nimi žádná, která by si žádala odpovědi proroka nebo orákula. Dokonce i kdyby už tu šanci dostal, opravdu by si přál, aby učedník běžel v ponožkách dlouhou blikotavou chodbou a vyrušil věštce otázkou: Proč se z každého přítele Barretta Meekse nakonec vyklube sadistický trouba? Nebo: Jaké zaměstnání bude konečně Barretta zajímat déle než šest měsíců?

Jak tedy — pokud to, co včera viděl, bylo skutečně záměrné, jestli se to nebeské oko otevřelo výslovně pro Barretta —, jak tedy znělo to poselství? Co přesně světlo chtělo, aby vykonal?

Když přišel domů, zeptal se Tylera, jestli to taky viděl (Beth byla v posteli, na jejíž oběžné dráze ji držela stále silnější gravitace polobdění). Když se Tyler zeptal: „Co jsem měl vidět?“ Barrett ke svému překvapení zjistil, že se mu o světle nechce mluvit. Mělo to samozřejmě celkem logické vysvětlení — kdo by stál o to, aby ho jeho starší bratr začal mít za blázna? — ale Barrett měl navíc ještě pocit, že by mlčet měl, jako kdyby dostal tajný příkaz nikomu o tom neříkat. Vymyslel si tedy narychlo něco o chodci sraženém bezohledným řidičem na rohu Thames Street.

A pak se podíval na zprávy.

Nic. Samozřejmě volby. A fakt, že Arafat umírá; že mučení na Guantanamu se potvrdilo; že toužebně očekávaný vesmírný modul, který měl na zemi dopravit vzorky odebrané ze slunce, havaroval, protože se mu neotevřel padák.

Ale žádný zprávař s výbojně vystrčenou bradou se nezadíval přímo do kamery a neoznámil: Dnes na Zemi shlédlo oko Boží…

Barrett udělal večeři (od Tylera se v poslední době nedalo čekat, že by si vzpomněl, že lidé potřebují pravidelně jíst, a Beth byla příliš nemocná). Dovolil sám sobě vrátit se ke vzpomínkám na svou poslední ztracenou lásku. Možná za to mohl ten noční telefonát, kdy Barrett příliš dlouho vykládal o bláznivém zákazníkovi, který trval na tom, že než si koupí sako, potřebuje důkaz, že bylo vyrobeno výhradně za humánních pracovních podmínek — Barrett je občas nudný, to je pravda —, nebo možná jak tenkrát večer srazil hned na začátku partie poolu ze stolu černou kouli a ta lesbička pronesla ke své partnerce jedovatou poznámku (taky občas dělá ostudu).

Nemohl ovšem o svých záhadných prohřešcích přemítat dlouho. Viděl něco neuvěřitelného. Něco, co zřejmě neviděl nikdo jiný.

Uvařil večeři. Snažil se pokračovat v sestavování svého seznamu možných důvodů, proč dostal kopačky.

Teď, následující den ráno, šel běhat. Proč by ne?

Přeskočí zamrzlou louži na rohu Knickerbocker a Thames a v té chvíli zhasnou pouliční světla. Uvědomí si, že teď, když se mu ukázalo úplně jiné světlo, hledá v duchu nějaké spojení mezi skokem a zhasnutím, jako by on, Barrett, svým skokem přikázal světlům potemnět. Jako by osamělý muž, který běží svých každodenních pět kilometrů, mohl být strůjcem nového dne.

To je rozdíl mezi včerejškem a dneškem.

Michael Cunningham, foto: Anneli Salo

Tyler bojuje s nutkáním vylézt na parapet okna v ložnici. Nemyslí na sebevraždu, to vůbec ne, sakra. A krom toho, i kdyby na ni myslel, byt je v prvním patře. Přinejlepším by si zlomil nohu, a možná — možná — by se jeho lebka potkala s chodníkem tak prudce, že by měl otřes mozku. Ale bylo by to hloupé gesto — trapná verze onoho unaveně vzdorného a uhlazeně neodvratného rozhodnutí říct Tak dost a odtančit ze scény. Nijak netoužil po tom rozplácnout se na chodníku, pouze potlučený a s výronem, po skoku do propasti, která nemohla mít víc než šest metrů.

Neuvažuje o sebevraždě, jen má chuť vyjít do bouře; chce se nechat citelněji šlehat větrem a sněhem. Potíž (jedna z potíží) s tímhle bytem je v tom, že člověk může být buď jen uvnitř a dívat se ven do chumelenice, nebo venku, na ulici, a dívat se nahoru do okna. Bylo by to tak pěkné, tak skvělé, být v tomhle počasí nahý; vystavit se mu úplně.

Nezbude mu než se spokojit s tím, že se vykloní, jak nejdál může, a výsledkem je jen lehký mrazivý políček větru přes tvář a hrstka sněhu, která mu napadá do vlasů.

Barret se vrátí z běhání a vstoupí do bytu, do jeho tepla a pachů: saunové výpary vlhkého dřeva, které vydechují prastaré radiátory; pudrová vůně Bethiných léků; podtóny barvy a laku, které se ne a ne vytratit, jako by tahle stará díra prostě nedokázala úplně vstřebat jakýkoli pokus o vylepšení; jako by duch samotné budovy nemohl a nechtěl uvěřit, že jeho zdi nejsou dosud pokryté jen holou omítkou se skvrnami od kouře, že v jeho místnostech už nebydlí ženy v dlouhých sukních, které se potí u sporáku, zatímco jejich manželé, dělníci z fabriky, sedí u kuchyňských stolů a klejí. Tyto nedávno vnucené pachy domácích vylepšení, ta směs barvy a lékařské ordinace nemůže dělat o moc víc než vznášet se nad hluboko zažraným pra-pachem slaniny a potu a spermatu, podpaží a whiskey a vlhké tmavé hniloby.

V teplém bytě začne Barretta brnět kůže. Při ranním běhu se ponoří do chladu, přijme ho za svůj tak, jako dálkový plavec musí přijmout za svou vodu, a teprve když se vrátí, uvědomí si, že je vlastně napůl zmrzlý. Koneckonců, není kometa, ale člověk, beznadějně jen a jen člověk, a jako člověk potřebuje vtáhnout zpátky — do bytu, do loďky, do raketoplánu — dřív, než ho zahubí ta ničivá krása, ta mrazivá, tichá místa bez vzduchu, ty spirály a šroubovice černi, které by rád považoval za svůj pravý domov.

Zjevilo se mu světlo a znovu zmizelo jako nějaká nevítaná vzpomínka na jeho církevní dětství. Barrett byl od svých patnácti let důsledně světský, tak světský, jak umí být jen bývalý katolík. Už před desítkami let se osvobodil od hloupostí a předsudků, od svaté krve dodávané v lepenkových kartonech přes UPS; od té nezáživné, přemožené veselosti kněží.

Ale viděl světlo. A světlo vidělo jeho.

Co s tím má dělat? Prozatím je čas na ranní koupel.

V předsíni cestou do koupelny míjí Barrett dveře do Tylerovy a Bethiny ložnice, které se během noci otevřely, jak to dělají všechny dveře, zásuvky a skříně v tomhle pokřiveném bytě. Zastaví se, ale neřekne nic. Tyler se vyklání z okna, nahý, zády k otevřeným dveřím, a nechává na sebe sněžit.

Barretta odjakživa fascinovalo bratrovo tělo. On a Tyler si nejsou moc podobní, na to, že jsou bratři. Barrett je mohutnější, ne tlustý (ještě ne), ale veliký jako medvěd, s rudýma očima a rty, porostlý rezavou srstí; má v sobě (jak si rád myslívá) něco kouzelně a potutelně smyslného, jako princ proměněný ve vlka nebo lva, dřímající dobromyslnost s velikými tlapami, která s bystrýma žlutýma očima čeká na první polibek z lásky. Tyler je mrštný a šlachovitý, s pevnými svaly. Dokonce i v klidu vypadá jako akrobat na létající hrazdě, který se chystá ke skoku. Má štíhlé, ale působivé tělo, tělo vhodné na pódium; kdoví proč, ale Barretta ve spojení s ním napadá výraz „svižný“. Tyler sám si svého těla nijak neváží. Vyzařuje z něj neškodná protřelost cirkusáka.

Jeho a Barretta málokdo považuje za bratry. A přesto je v nich obou znát jakýsi záhadný genetický záměr, to ví Barrett jistě, i když to nedokáže vysvětlit. Jsou si podobní způsobem, který chápou jen oni dva. Vědí o všech svých deformitách jako dvě šelmy, které se rozeznávají po výměšcích. Jeden pro druhého nikdy nejsou záhadou, i když jí jsou pro všechny ostatní. Ne že by se nehádali a netrumfovali; jenže nic, co kdokoli z nich řekne či udělá, toho druhého nepřekvapí. Je to, jako by se kdysi dávno beze slov dohodli, že svou blízkost budou tajit, kdykoli nebudou sami; že se budou na večírcích hašteřit, přetahovat se o pozornost, bezohledně se urážet a zlehčovat; chovat se na veřejnosti jako obyčejní bratři, a svůj cudný, vášnivý vztah si nechávat pro sebe, jako by byli dvoučlenná sekta, která se vydává za běžné občany a čeká na svou chvíli.

Překlad Veronika Volhejnová

Vydává nakladatelství Odeon.

Americký prozaik Michael Cunningham (1952) se narodil v Cincinnati ve státě Ohio, ale dětství prožil v kalifornské Pasadeně. Po studiích na Stanfordu a na University of Iowa rozvíjel svůj talent v kurzech tvůrčího psaní a prosazoval se ve vlivných časopisech. Roku 1984 debutoval prózou Zlaté státy, v níž zpracoval oblíbené anglosaské téma ztráty dětské nevinnosti. Jeho následující román Domov na konci světa (č. 2005) měl nejprve podobu krátké prózy shrnující vstupní partii díla, jež pod názvem Bílý anděl vyšla v týdeníku The New Yorker a autor se s ní probojoval až do antologie nejlepších amerických povídek roku 1989. Roku 2004 látku podle spisovatelova scénáře zfilmoval režisér Michael Mayer. Třetí Cunninghamův román Tělo a krev vyšel roku 1994 (č. 2014). Pulitzerovu cenu, Faulknerovu cenu amerického PEN klubu a především celosvětový ohlas si Cunningham získal prózou Hodiny (č. 2002), v níž se poklonil Virginii Woolfové a jejímu modernistickému manifestu Paní Dallowayová. Podle příběhu této slavné spisovatelky a dvou jejích pozdějších obdivovatelek natočil Stephen Daldry stejnojmenný oscarový film, s úspěchem promítaný i v našich kinech. Odkazu amerického básníka Walta Whitmana vzdal Cunningham hold v díle Vzorové dny (č. 2006). Naposledy vyšel česky jeho román Za soumraku (2011).