Dějiny Ruska 20. století
Ukázka z druhého dílu moderně pojaté a na oficiální prokremelské propagandě nezávislé práce kolektivu ruských autorů pod vedením Andreje Zubova, která představuje jedinečný pokus o syntetický výklad dějin Ruska 20. století. Autoři se v ní pokoušejí odpovědět na otázku, proč se ruské dějiny po pádu carismu ubíraly cestami vedoucími k vytvoření totalitního, nelidského, cynického, navenek však modernizačního režimu, jenž ve svém důsledku vedl téměř ke zničení ruské duše a svébytné ruské civilizace.
Problémy národní identity a lidové moci v postsovětském Rusku. Absence občanské společnosti
Po rozpadu SSSR vyvstal problém národní identity jeho částí, bývalých sovětských republik, které se staly samostatnými národními státy (z velké části mnohoetnickými) s větší ostrostí než v době krize SSSR, kdy všude, od Pobaltí po Střední Asii, probíhalo obrození národního uvědomění, jehož následkem byl vznik nacionalistických a separatistických hnutí. Šlo o překonání dřívější institucionální struktury a sovětské ideologie, zejména marxisticko-leninského přístupu, zkreslujícího pohled na minulost jednotlivých nacionálně-etnických společenství i celé země.
Tento komplex problémů se vyhrotil ve vztahu k Rusku. Po pádu komunistického SSSR muselo Rusko vytvořit nejen novou státní strukturu a nový ekonomický systém, ale i obnovit svou kulturní kontinuitu, svobodně a kriticky, bez bolševických ideologických schémat přehodnotit svou minulost před komunistickou érou i dobu komunismu, aby si stanovilo novou identitu a společnou budoucnost. Úkol týkající se všech bývalých sovětských republik postavil Rusko do zvláštní, v určitém smyslu těžší situace: jiné části rozpadlého SSSR obnovily nebo vytvářely svoji identitu a historii dosti často takovým způsobem, že se uchylovaly k „mytologickým“ momentům v protiruské ideově-politické opozici (stavěly rovnítko mezi „sovětské“ a „ruské“) a považovaly předrevoluční Rusko i SSSR za stejnou „koloniální mocnost“. Rusko se muselo vypořádat i se svou starou imperiální minulostí a s tak svérázným imperiálním společenstvím, jakým byl Sovětský svaz s jeho oficiálním internacionalismem, protože tvořilo, pokaždé jinak, jádro těchto dvou naprosto odlišných impérií.
To bylo základem hledání nového ruského národního uvědomění, které na sebe často bralo formu nového nacionalistického, ba i imperialistického vytváření mýtů, tesknících po časech Ruského impéria a ještě častěji po sovětské éře, ale nikoli té komunistické, nýbrž jako po době nejvyššího rozkvětu, zvláště po vítězství ve druhé světové válce, po imperiální mocnosti s jejími celosvětovými mesiášskými ambicemi. Odtud pramení nepřehledné moře studií, které se objevily v průběhu dvaceti let po rozpadu Sovětského svazu, studií nejrůznějších zaměření (historiografického, kulturologického, historiosofického i teologického) a forem (publicistické, programově-ideologické, vědecké) s různými a často přímo protichůdnými závěry.
Tyto studie se dělí v první řadě na ty, jež se ostře negativně staví k sovětské éře, a na ty, které apologeticky a nostalgicky tuto dobu hodnotí. Práce Alexandra Solženicyna představují jádro záporného pohledu na komunistickou moc. Bolševismus je pro něj anti-Rusko, potlačovatel pravého Ruska. Naproti tomu nová komunistická publicistika je mechanickou syntézou tradičního marxismu-leninismu s neoslavjanofilstvím v duchu N. J. Danilevského. Příkladem takovéto „publicistiky“ je i současná ruská hymna — varianta stalinské hymny sestříhaná do nacionálně-náboženské formy.
Cosi jiného představuje odlišnost mezi dvěma tendencemi civilizační identity. Jedni, jejichž nejvýznamnějším představitelem je Dmitrij Lichačov, pokládají Rusko za součást celoevropské civilizace, třebaže uznávají i specifické momenty jeho historického vývoje. Druzí absolutizují „zvláštní cestu“ Ruska, vyzdvihují jedinečnost „ruské civilizace“, mající duchovní převahu nade všemi ostatními. Nejucelenější etnicko-historický výklad tohoto názoru předložil Lev Gumiljov. Nové eurasijství Alexandra Dugina, v jádru se lišící od klasického eurasijství ruské emigrace (kníže Nikolaj Trubeckoj), ale blízké myšlenkám Lva Gumiljova, nachází živou odezvu ve vládní i ve vojenské sféře současného Ruska.
Spektrum směrů hledání nové národní ruské identity je velmi široké a občas postrádá kritický pohled. Často je ale podmíněno konjunkturální ideologií politických skupin, spojených s korporativními zájmy státní moci (Žirinovskij, Naročnická) či s marginální opozicí (Limonov, Prochanov). Hledání identity vedená v tomto směru vyvolávají extremismus nacionalistického ražení, s jasně formulovanými imperiálními ambicemi, který nemá nic společného ani se skutečnými národními zájmy Ruska, ani s opravdovým patriotismem. Takový nacionalismus není nic jiného než jen projev kompenzačního syndromu, jenž vznikl poté, co Rusko ztratilo roli velké imperiální mocnosti, což mělo těžký dopad na územní rozlohu, na prestiž ve světě i na občanskou morálku (velký růst korupce, zločinnosti, sociální lhostejnosti, nezodpovědnosti moci ke společnosti i občanů vůči sobě navzájem). Řešením tohoto nezdravého stavu může být pouze utváření a rozvíjení odpovědné občanské společnosti v Rusku.
Je ale patrné, že formování občanské společnosti v Rusku, projevující se ve vývoji stranicko-politické struktury a parlamentarismu, probíhalo v těžkých podmínkách. Zde se těžce projevilo morálně-psychologické dědictví více než sedmi desetiletí totalitního komunistického režimu, potlačujícího veškeré projevy samostatného myšlení a sdružování občanů (samoorganizacija). Střední třída, nejaktivnější prvek občanské společnosti a hlavní opora politických stran, zůstává v Rusku početně slabá. V zemích se starými demokratickými tradicemi patří ke střední třídě většina kvalifikovaných a vzdělaných lidí, kteří dokáží udělat profesní kariéru, věří ve své síly a jsou schopni samostatné politické volby. Zejména střední třída je zainteresována na dodržování zákonů a norem, budování právního státu, a nejcitlivěji vnímá porušování svých práv a zvůli úředníků.
Rozvoj velkého počtu politických stran probíhal v Rusku v nejtěžší přechodné době: všeobecná společenská krize vedla k nezaměstnanosti, k úpadku příjmu na obyvatele, k ostré sociální polarizaci. Nejtěžšími se pro většinu obyvatelstva staly problémy každodenního boje o holou existenci — růst cen a hledání důstojné práce; lidé neměli zájem účastnit se společensko-politického života. K tomu se přidružily těžké následky reforem. Rozpad státu a ztráta jeho sociálních funkcí se asociovaly s demokracií a velkým počtem stran. Liberální myšlenky a hodnoty byly v očích voličů rovněž diskreditovány početnými skandály a rozbíječskou politikou stran prosazujících reformy. Programy desítek stranických rychlokvašek byly krajně nesrozumitelné a obsahovaly stále stejná banální hesla.
Demokratizace společnosti z dob komunistické diktatury, zesílená těžkostmi přechodného období, měla za následek krajně cynické formy předvolebního boje. Soupeři se neštítili žádných prostředků, jen aby se navzájem očernili. Široce se rozmohly podvody a podplácení voličů, používání „nekalých“ politických technik (šíření skandálních, pomlouvačných materiálů protivníkem, uvádění „dvojníků“ na volebních listinách atd.) až po fyzickou likvidaci nežádoucích kandidátů. Poslanecká imunita se pro některé činitele stala prostředkem politického maskování byznysu nebo ochranou před soudním stíháním. Voleb se často účastnili demagogové a dobrodruzi. Velkou publicitu měly případy pronikání kriminálních živlů do regionálních zákonodárných sborů, a dokonce i jejich zvolení za poslance Státní dumy a primátory velkých měst. Podpora výkonné moci byla stále důležitější podmínkou získání poslaneckého křesla na jedno volební období. Účast v každých dalších volbách si vyžadovala stále větší finanční prostředky.
Tyto podmínky vzbuzovaly u Rusů nedůvěru ke stranám i jejich lídrům, o nichž předpokládali, že konají výhradně v zájmu osobního obohacení. Nízká důvěra panovala i vůči Státní dumě a ostatním zastupitelským mocenským orgánům.
Potíže při formování občanské společnosti způsobují i základní rysy ruské politické kultury, mající kořeny v dávné historii. Přežívá zde pro ruskou společnost tradiční odcizení obyvatelstva od moci. Vztahy občanů a státu si vzájemně odporovaly. Na jedné straně byl stát v jejich očích posvátný. Lidé žili v naprosté závislosti na státu, svůj osud spojovali s jeho budoucností. Státu obětovali své zájmy a často i samotný život, od státu však očekávali ochranu a podporu, zavedení pořádku a nastolení spravedlnosti. Velkou hodnotu představovalo historické poslání ruského státu ve světě – ať to byla obrana pravoslavných bratří nebo podpora „světového komunistického hnutí“. Stát zosobňovala postava vůdce. Demonstrace loajálnosti vůdčí osobě – na místní nebo na celostátní úrovni – lehce přecházela do jejího kultu. Nejdůležitějšími hodnotami zůstávaly zásady jednomyslnosti a pospolitosti. Z nich vycházela snaha opřít se o sílu sociální skupiny, klanu, krajanského spolku, či dokonce celého státu.
Titíž lidé v jiných podmínkách chápali stát jako hluboce nepřátelskou a jim cizí sílu: nedodržování zákonů, například vyhýbání se placení daní či jiným povinnostem občana ke státu bylo považováno za normální jev, ba přímo za hrdinství. Občané nevěřili, že by mohli mít na stát vliv. Navíc v sovětské éře byl tradiční kolektivismus zničen praktikami všeobecné podezíravosti a udavačství. Po vlně společenské aktivity na konci 80. a na začátku 90. let se do nálady značné části společnosti znovu vrátila apatie, nevíra v účinnost i samotnou možnost zákonné kolektivní politické činnosti.
Hlavní sociální skupiny se ještě nestaly skupinami „pro sebe“, neuvědomily si a neartikulovaly své zájmy. Slabost stran byla způsobena i tím, že ústava z roku 1993 jim neposkytovala možnost příslušně ovlivňovat moc. Rusko se stalo „poloprezidentskou“ republikou, ve které měl parlament velmi omezené možnosti ovlivňovat složení vlády a realizaci státní politiky. Státní duma měla pouze právo zamítnout kandidaturu předsedy vlády navrženou hlavou státu, leč i to s rizikem, že může být na pokyn prezidenta rozpuštěna.
Avšak zkušenosti z účasti občanů v desítkách celostátních, regionálních i místních voleb lze jen obtížně hodnotit. Pomineme-li skeptický vztah ke stranám a demokracii jako takové či citlivé vnímání těsného spojení politické moci a kapitálu, považuje ruské společenské mínění volby za jediný způsob utváření nejvyšší moci ve státě. Obavy z nezvratného poklesu zájmu o účast ve volbách se ukázaly jako bezdůvodné. Zkušenosti z posledních let ukazují, že pokud mají volby reálnou alternativu a předvolební diskuse se dotýká skutečně podstatných problémů, občané mají o volby živý zájem.
Bez ohledu na skutečnost, že většina občanů ztratila právo na privatizovaný celonárodní majetek, byl rozvoj nových ekonomických vztahů podnětem k samostatnosti občanů, k růstu počtu organizací na ochranu práv, ekologických, kulturně-vzdělávacích, spotřebitelských a jiných společenských organizací, přispívajících k realizaci osobnosti a hájících zájmy různých sociálních skupin. Stát se pokouší urychlit vytvoření občanské společnosti zákonodárnými opatřeními, odpovídajícími mezinárodním standardům, zjednodušením registrace společenských organizací, ustavením speciálních orgánů, odpovědných za dialog s nimi. V některých oblastech přílišná liberalizace zákonodárství a nedostatek kontroly procesu svobodného organizování společnosti vedly k právnímu nihilismu a k aktivizaci krajních nacionalistických i jiných radikálních sil. Vcelku však Rusko po celý čas silně zaostává za rozvinutými zeměmi v úrovni podílu občanů na činnosti společenských organizací, jejichž sociální základna zůstává navíc malá. Občanská kontrola činnosti státu na zkrocení korumpované byrokracie zjevně nestačí.
Přesto se na počátku devadesátých let objevily na politické scéně desítky stran. Ve snaze získat popularitu u voličů a autoritu u případných sponzorů se spojovaly do bloků, sjednocovaly, prožívaly rozkoly, ale většina z nich zůstávala stranami moskevské okružní třídy Sadovoje kolco, čili prakticky v regionech neznámými. V roce 1993 se voleb do Státní dumy zúčastnilo 13 stran, v roce 1995 již 43, roku 1999 26 a v roce 2003 23. Málokterým stranám se podařilo přežít alespoň dvě celostátní předvolební kampaně. V tom se Rusko od jiných bývalých socialistických zemí a bývalých svazových republik neliší.
Vydává nakladatelství Argo.