Definice krize
Carlo Bordoni
Krize. Z řeckého slova κρίσις, „úsudek, výsledek procesu, bod obratu, výběr, rozhodnutí“ (podle Thúkydida), ale také „neshoda“ nebo „hádka“ (podle Platóna), tedy základ, od kterého se odvozuje slovo
kritérium, „prostředek k hodnocení“, ale také „schopnost rozlišovat“, a slovo
kritický, „schopný hodnotit“, „rozhodný“, „rozhodující“ a také související s uměním rozhodování.
Slovo, které se často vyskytuje v novinách, televizi i v každodenních rozhovorech, které je občas využíváno k ospravedlnění finančních nesnází, rostoucích cen, klesající poptávky, nedostatku likvidity, zavádění nových daní nebo případně všech těchto věcí najednou.
Ekonomická krize je podle slovníku obdobím recese, pro které je typický nedostatek investic, pokles výroby, vzestup nezaměstnanosti, jedná se o pojem, který všeobecně popisuje nepříznivé podmínky, často spojené s ekonomikou.
Jakákoli nepříznivá událost, zvláště je-li spojena s ekonomickým sektorem, je obvykle „sváděna na krizi“. Takové připsání odpovědnosti je zcela odosobněné, zbavuje jednotlivce jakéhokoli spojení s tím, co se děje, a namísto toho odkazuje k abstraktní entitě, která zní velmi vágně a zlověstně. Slovo krize totiž před nějakou dobou ztratilo svůj původní význam, který byl nahrazen jednoznačným spojením pojmu s ekonomikou. Nahradilo další výrazy, které byly v minulosti zneužívány, jako třeba výraz „konjunktura“, který byl hojně používán v 60. a 70. letech 20. století, tedy v době, kdy byla všeobecná ekonomická situace optimističtější a přípravě půdy pro nerušenou vládu masové spotřeby nestálo nic v cestě.
Procházet obdobím konjunktury bylo považováno za bolestivou, nicméně nezbytnou věc pro to, aby mohlo nastat další období prosperity. Bylo to období přizpůsobení, ve kterém je čas připravit půdu, zdokonalit strategie a regenerovat, posílit a zajistit bezpečnost, a pak vyjednávat výhodné obchody, jakmile se věci stabilizují.
Konjunktura byla v porovnání se vším ostatním krátkou periodou. Výraz sám implikoval pozitivní náhled na věc, který počítal s optimistickou blízkou budoucností, na rozdíl od jiných výrazů, popisujících ekonomické problémy v minulosti. Po krachu na Wall Street v roce 1929 nastala Velká hospodářská krize. Tohle pojmenování dodnes vyvolává katastrofické představy div ne o konci světa a evokuje hlubokou a dlouhodobou recesi spojenou se strachem o samotnou existenci — tedy něco, z čeho je velmi těžké se zotavit a co je spojené s nevyhnutelným dopadem na psychiku.
Nejzávažnější krize modernity, tedy ta z roku 1929, která zapříčinila kolaps burzy a stála na počátku vlny sebevražd, byla velmi efektivně vyřešena aplikováním Keynesových teorií — navzdory deficitu investoval stát do veřejných služeb, zaměstnával lidi v době, kdy nešlo žádnou jinou práci sehnat a firmy musely propouštět. Stimulovalo to poptávku a průmysl tak dostal možnost se nadechnout a znovu nastartovat ekonomiku. Současná krize je ale jiná. Země postižené krizí jsou příliš zadlužené a nemají sílu a nejspíše ani nástroje, které by jim umožnily investovat. Mohou jen provádět nahodilé škrty, které recesi obvykle jen zhoršují, než aby umírnily její dopad na lidi.
Dnes je obvyklé hovořit spíše o „krizi“ než o „konjunktuře“ nebo „depresi“. Rozhodně se jedná o neutrálnější termín, který je používán v mnoha dalších souvislostech, než je jen ta ekonomická, a proto je poměrně srozumitelný. Ať už jde o manželské krize, které znepříjemňují život sezdaných párů, nebo krize dospívání, které jsou charakteristické pro přechod mezi pubertou a dospělostí, pojem krize nese význam spojený s tranzicí, která je nutná k růstu jako předehra ke zlepšení, k jinému stavu, rozhodný krok kupředu. Proto vyvolává méně obav.
Tedy, skutečný význam slova krize vyjadřuje cosi pozitivního, kreativního a optimistického, protože to zahrnuje změnu, a může znamenat znovuzrození, následující po rozpadu. Určitě naznačuje odtržení, ale také volbu, rozhodnutí a tím tedy i příležitost vyjádřit názor. V širším kontextu pak krize může znamenat dozrávání nové zkušenosti, které směřuje k určitému zlomovému bodu (na osobní úrovni stejně jako na té historicko-sociální). Krize je zkrátka předpokladem pro změnu, který umožňuje přípravu na budoucí uspořádání na jiném základě, což není v žádném případě tak depresivní, jak nám ukazuje současná slepá ulička ekonomického vývoje.
V poslední době se „krize“ neodmyslitelně spojuje s ekonomickým sektorem a pojmenovává tak komplexní a rozporuplný stav, který nemůže být popsán jako inflace, stagnace nebo recese — stav, ve kterém se příčiny a důsledky kombinují ve směsici rozporných problémů.
Tahle krize je vlastně typická současně probíhajícím ekonomickým hazardováním na mezinárodní úrovni (což jsou příčiny) a opatřeními, která musí být zaváděna lokálně, aby se s hazardováním vyrovnala (tedy důsledky). Oba dva procesy mají různý vliv na populaci, interagují a přispívají ke komplexitě sociální nerovnosti, která se ukazuje jako stále závažnější. Vypadá to, že léčebná kúra je horší než nemoc sama, protože je náhlejší a zřetelnější a lidé ji tak pociťují přímo.
Tato krize přichází z daleka. Kořeny má v době krátce po roce 2000, v době nového nárůstu terorismu a symbolického zničení Dvojčat v New Yorku v roce 2001. Nebylo náhodou, že Dvojčata byla součástí Světového obchodního centra, sídla Světové obchodní organizace. Předtucha, nebo shoda okolností? Od té doby, i přes explozi „nové ekonomie“, se finanční trhy začaly otřásat a naznačovat tak, že globalizace nesměřuje k ničemu dobrému. Hlavní starostí těch, kdo celý proces na konci dvacátého století sledovali, byly důsledky invaze velkých nadnárodních korporací na světové trhy — ekonomická, ale také kulturní kolonizace (proti které se stavělo hnutí Bez loga), která v nás vyvolala strach z globalizace jako triumfu standardizovaného a homogenizovaného světového trhu na úkor malých výrobců a obchodních sítí.
Jenže rozvolnění hranic neznamenalo jen výrazný vliv na osobní svobodu a volnost komunikace, ale otevřelo také dveře záplavě ekonomických problémů. Pád burzy v Tokiu je okamžitě cítit v Londýně nebo v Miláně. Přesně tímto způsobem pronikla spekulativní bublina nekvalitních cenných papírů, která vznikla v Jižní Americe a stojí za nejzávažnějším kolapsem bankovního sektoru vůbec, až do Evropy a odstartovala současnou krizi, ze které zatím nevidíme cestu ven.
Současná krize je finanční, zatímco ta v roce 1929 byla průmyslová — dnes by nemělo smysl zavádět Keynesovy teorie do praxe. Podívejme se na Řecko — obrovské příspěvky od Evropského společenství slouží pouze k tomu, aby dočasně snížily deficit, a nedaří se z nich vytvořit nové produktivní investice. Motor se nedaří nahodit.
Podobně ani soukromé firmy nemají zájem investovat kapitál v zemích zakoušejících obtíže, částečně kvůli úvěrové krizi, ale především kvůli nekonzistentní návratnosti, která je výsledkem omezení spotřeby.
V této fázi jsme svědky zajímavého fenoménu stoupajících cen základních potřeb, což je v rozporu s tržními trendy (měly by klesat v důsledku snížené poptávky): vzestup cen se snaží krátkodobě kompenzovat pokles obchodu a tak odškodnit výrobce za ztráty způsobené neschopností prodávat. Pokud nejsou zavedena adekvátní nápravná opatření, v pozdější fázi pokles prodejních cen zpomaluje výrobu, což přináší nedostatek základního zboží a způsobuje další vynucený nárůst cen, aby se nastolila rovnováha mezi nabídkou a poptávkou. Tato situace stojí u počátku stavu obvyklého za války — válečné ekonomiky, kdy se zdvojnásobují tržní ceny (na černém trhu) přesně tak, jak to Evropa tragicky okusila na konci druhé světové války.
Kdykoli se přiblížíme k ostré recesi, ceny spotřebního zboží obvykle narůstají (stačí jít nakoupit do supermarketu, abyste to pocítili) a trh s nemovitostmi buď stagnuje, nebo klesá. Jedná se o nejzřetelnější známku závažného selhání, které, pokud není řešeno, nevyhnutelně vede k ekonomickému kolapsu. Pokles prodeje určitého zboží, jako jsou třeba nemovitosti, a současný nárůst cen základních potřeb ukazují na odlišnou cílovou destinaci zásob peněz, které jsou používány ke spotřebě namísto investic, nebo, pokud se jedná o velké množství kapitálu, jsou převáděny do zahraničí, kde jsou v bezpečí a mají šanci získat zpět aspoň část ztraceného zisku.
Nárůst spotřebitelských cen odčerpává zdroje od investic a trhu s nemovitostmi, ale také vytváří jakýsi „syndrom Titanik“, pro který je typická nakažlivá euforie v době, kdy se země potápí. Ta část populace, která ještě nebyla krizí zasažena, využívá úspory a více utrácí (více než je nutné, dopřává si dovolené a podobně) a tohle chování si ospravedlňuje nejistotou lidské existence: „Užívejme si, dokud to jde“ se stává jejich heslem v životě, který předstírá, že se nic nezměnilo, a zavírá oči před realitou.
Na ostatní to může mít určitý rezonující efekt, díky kterému utrácejí na základě příjmů z předchozích let, čímž se jim daří udržet si stejnou životní úroveň, ale také zadlužit se. Jedná se o formu jasné psychologické sebeobrany, ve které se lidé snaží zvládnout úzkost, která na ně odevšad útočí, protože jakákoli jistota budoucnosti mizí.
Na druhé straně se ale objevují i sebevraždy. V Řecku jde údajně až o 1200 případů spojených výhradně s ekonomickou krizí. Tohle jsou ti, kdo se topí, zatímco privilegovaní tančí na vrchní palubě lodi a dělají, že nic nevidí. Anebo o tom možná moc dobře vědí, ale právě proto před tím tvrdohlavě zavírají oči.
Jinak se to má s inflací. Kolaps hodnoty peněz, stoupající nekonzistence ve vztahu ke spotřebnímu zboží, tomu jsme se prozatím vyhnuli. Inflace je spojená se všemi ekonomickými krizemi modernity — rekordu dosáhla v době Výmarské republiky (před Hitlerovým nástupem k moci v Německu), kdy se cena kilogramu chleba vyšplhala na milion marek, nebo v Argentině v 70. letech 20. století, kdy se počet pesos potřebných k obstarání chleba zvyšoval ze dne na den v nekonečném crescendu. Inflace je nejhorším důsledkem jakékoli ekonomické krize, protože devastuje úspory a neskutečně rychle přináší hlad — za peníze už si nelze nic koupit a přichází zoufalství. Taková rychle postupující rakovina se pohybuje stejným tempem jako měna. Čím rychleji se měna přesouvá z jedněch rukou do druhých, tím menší má hodnotu. Díky euru jsme před inflací zachráněni. Řecko bude před inflací, která by se už teď měla pohybovat mílovými kroky, ochráněno, dokud zůstane v eurozóně. Návrat k drachmě by byl osudový.
Euro není zcela imunní vůči inflaci, ale je měnou, kterou používá většina států v Evropském společenství a silnější státy (s Německem v čele), a ty se rozhodně nechystají spadnout znovu do výmarské pasti. Mají ty správné nástroje na to, aby se toho vyvarovaly, a uplatňují je i na všechny ostatní. Mezi tyto nástroje bezpochyby patří vyrovnaný rozpočet, zastropované úrokové sazby, snižování veřejného dluhu a současné zpomalování oběhu peněz. Taková opatření se nazývají deflační politika (a jsou vzdálenými příbuznými Keynesových teorií, které byly implementovány při řešení krize z roku 1929) a jejich důsledky jsou placeny z našich kapes.
Pokud takové podmínky nejsou vyvažovány odpovídajícími zásahy, vznikají bohužel další problémy a je nastartována katastrofální řetězová reakce. Propouštění zbavuje rodiny kupní síly, nutí je utrácet úspory a snižuje spotřebu, což se zase projevuje v obchodu a výrobě. Otevírá to stavidla stagnaci, nejobávanějšímu aspektu ekonomické krize, ve kterém stát a vláda, namísto aby snižovaly tření, působí opačným směrem a zvyšují daně, což situaci jen zhoršuje.
Specifickým rysem této krize je délka jejího trvání. Čas nepříjemných „konjunktur“, které mohou být vyřešeny za krátkou dobu, je pryč. Nyní trvá věčnost, než krize — tak vágní a generalizované, protože zahrnují většinu planety — pominou. Postupují velmi pomalu v kontrastu k tomu, jakou rychlostí se odehrávají všechny ostatní lidské aktivity v současné realitě. Každý návrh řešení je neustále aktualizován a nakonec odsunut na později. Zdá se, že to nemá konce.
Když skončí jedna krize, hned ji nahradí jiná. Anebo je to možná jedna a ta samá krize, která živí samu sebe, v čase se transformuje a regeneruje jako obrovská teratogenní entita. Pohlcuje a mění osudy milionů lidí a stává se spíše životním pravidlem než výjimkou, každodenní realitou, se kterou se musíme vyrovnat, spíše než občasnou nepříjemností, které je dobré se zbavit tak rychle, jak jen to jde.
Žít v neustálém stavu krize není příjemné, ale může to mít i pozitivní stránky, protože to udržuje smysly bdělé a v pozoru a psychologicky nás to připravuje na nejhorší. Musíme se naučit s krizí žít, stejně jako jsme smířeni s takovou mimořádnou nepřízní osudu, kterou pro nás evoluce současnosti připravuje: znečištění, hluk, korupce a především strach. Nejstarší pocit na světě, který nás provází nejistou realitou.
Budeme se muset naučit s krizí žít. Protože krize skončit nehodlá.
Zygmunt Bauman
Mám dojem, že význam slova „krize“ se v současnosti posouvá ke svému lékařskému původu. Bylo používáno k označení momentu, kdy byla budoucnost pacienta v rovnováze a doktor se musel rozhodnout, kudy se vydat a jakou léčbu aplikovat, aby nemocný dosáhl uzdravení. Mluvíme-li o krizi v jakékoli podobě, včetně té ekonomické, popisujeme nejdříve pocit
nejistoty, naší
neznalosti toho, kam se události budou vyvíjet — a také popisujeme potřebu zasáhnout,
zvolit správná opatření a
rozhodnout o jejich rychlé implementaci. Když označíme situaci jako „kritickou“, přesně to máme na mysli — spojení diagnózy a potřeby jednat. A dovolte mi dodat, že v tom je obsažený i specifický rozpor: přijetí stavu nejasnosti či neznalosti není úplně nejlepší pro schopnost vybrat „správná opatření“ a tak věci popostrčit žádoucím směrem.
Ale dovolte mi se zaměřit v souladu s vaším přístupem na krizi ekonomickou. Začínáte připomenutím hrůz 20. a 30. let 20. století, se kterými se poměřovala postupně všechna klopýtnutí ekonomiky, která se od té doby udála, a ptáte se, zda může být ta současná krize, která následovala po bankovním kolapsu, popsána jako další verze tohoto období, a zda je tak možné předpovídat její možné důsledky. Přestože existuje mnoho podobností, které tyto krize a jejich projevy spojují (především masivní a bezvýchodná nezaměstnanost a rostoucí sociální nerovnost), vidím jeden zásadní rozdíl, který krize odlišuje a možnost jejich srovnávání činí přinejmenším diskutabilní.
I když byly oběti burzovního kolapsu z konce 20. let vyděšené pohledem na ze řetězu utržené trhy, které ničily majetky a spolu s nimi i pracovní místa, bylo jim jasné, kde mají hledat záchranu — samozřejmě u státu — tedy u
silného státu, tak silného, že dokáže
donutit stav věcí, aby se podřídil jeho vůli. Názory na to, jaká je nejlepší cesta z nesnází, se lišily, někdy dokonce výrazně, ale existovala naprostá shoda v tom, kdo by měl situaci popostrčit zvoleným směrem: samozřejmě že
stát, vybavený oběma zdroji nezbytnými k takovému úkonu:
mocí, tedy schopností jednat, a
politikou, tedy schopností rozhodnout, co se má udělat. Správně v této souvislosti zmiňujete Keynese. V souladu s informovaným nebo intuitivním přesvědčením své doby vsadil na stát a jeho možnosti — jeho doporučení dávala smysl, dokud měly „skutečné“ státy možnost naplnit očekávání, která do nich vkládala veřejnost. A jistě, následky kolapsu opravdu otestovaly limity post-vestfálského modelu státu, ozbrojeného absolutní a nedělitelnou svrchovaností nad územím a vším, co území zahrnovalo, a to ve formách tak odlišných, jako byla ta sovětská, státem řízená, německá, státem regulovaná a americká, státem stimulovaná ekonomika.
Tento model, následující po vestfálském míru, tedy model všemocného územního státu (a obvykle národního státu), nejen že z války vyšel nezraněný, ale byl posílený, rozšířený a přesně pasující na všeobjímající myšlenku „sociálního státu“, státu, který pojišťuje všechny své občany proti rozmarům osudu, osobním neštěstím a strachu z pokoření na mnoha úrovních (strachu z chudoby, vyloučení, negativní diskriminace, nemoci, nezaměstnanosti, bezdomovectví, nevzdělanosti), který provázel předválečné generace. Model „sociálního státu“ byl přijat v omezené formě i řadou nových států a kvazistátů, které se vynořovaly z trosek koloniálních impérií. „Úžasných“ třicet let, která následovala, bylo charakteristických rostoucím očekáváním, že všechny trýznivé sociální problémy budou vyřešeny a ponechány v minulosti a děsivé vzpomínky na chudobu a masovou nezaměstnanost budou jednou provždy pohřbeny.
Ale v 70. letech se pokrok zastavil, narazil na stoupající nezaměstnanost, zdánlivě nezvladatelnou inflaci a rostoucí neschopnost států dodržet slib všeobjímajícího zajištění občanů. Postupně, ale o to jednoznačněji, státy ukázaly, že tyto sliby nejsou schopné dodržet. Postupně, ale jak se zdá nezastavitelně, se začala rozpadat důvěra v sílu a schopnost státu. Funkce, které si stát žárlivě přivlastňoval jako svůj monopol a které byly také veřejností a názorovými vůdci považovány za jeho neodmyslitelnou povinnost a jeho poslání, se začaly zdát příliš obtížnými, nebo vyžadujícími příliš mnoho zdrojů na to, aby takovou tíhu národní státy nesly. Peter Drucker vyjádřil slavný názor, že lidé potřebují, měli by a velmi brzo budou muset opustit naději na spásu „seshora“ — ze strany státu nebo společnosti —, a rychle stoupal počet lidí, kteří byli ochotni tento pohled přijmout. Veřejnost, jejíž chápavost posilovala narůstající vzdělaná část obyvatelstva, začala vnímat situaci jako sestup státu z úrovně nejsilnějšího motoru blahobytu na úroveň nežádoucí, zrádné a nepříjemné překážky, bránící ekonomickému úspěchu.
Jednalo se tenkrát o další přelom v historii veřejného mínění? Bylo to další „bezvládí“, anebo, jak říkají Francouzi,
rupture — část špatně pojmenovaného a špatně určeného terénu, který byl dosud nepoznaný, nenavštívený a nezmapovaný a staré rezavé stroje se pro něj zdály být nevhodné, ale ty nové, vhodné pro takový terén, bylo teprve potřeba navrhnout, vyrobit a postavit na start? Ano, ale stejně jako v době Velké hospodářské krize ve dvacátých a třicátých letech názoroví vůdci, tak teď čím dál širší okruh veřejnosti tvrdil, že ví, jaké stroje jsou k nahrazení těch starých, spolehlivých, ale stále více rezavějících, potřeba. Znovu se zdálo jasné, jaká obrovská síla je předurčena, ochotna a schopna vést cestu z krize. Tentokrát se důvěry veřejnosti dočkala „neviditelná ruka trhu“ — a s ní i (jak doporučoval Milton Friedman, Margaret Thatcherová a rychle rostoucí stádo jejich nadšených následovníků, patolízalů a pomahačů, kteří se všichni snažili ze zapomnění vyhrabat názory Adama Smithe a recyklovali je a upravovali pro veřejné použití) magická síla chamtivosti pekařů, na kterou se mohou spolehnout všichni ti, kdo si přejí, aby se na našich stolech denně objevoval čerstvý chléb. „Deregulace“, „privatizace“, „subsidiarizace“ měly dosáhnout toho, v čem regulace, převádění do rukou státu a komunitní, státem řízené závazky tak příšerně a nezdárně selhaly. Funkce státu měly být a byly přesunuty (outsourcovány, vyčleněny) na stranu trhu, do míst, která jsou nepochybně prostá politiky — anebo zahozeny ještě dál, na bedra jednotlivých lidí, kteří si měli, hnáni chamtivostí, sami pro sebe opatřovat věci, které nedokázali vytvořit společně, poháněni duchem komunity.
Po „úžasných“ třiceti letech přišlo „opulentních“ třicet let: roky spotřebitelských orgií a zdánlivě nezastavitelného, nicméně nesouvislého růstu hrubého národního produktu. Sázka na lidskou chamtivost se vyplácela. Její zisky vyšly na světlo světa mnohem dříve, než její ztráty. Trvalo několik desetiletí, než vyplulo na povrch, co pohánělo spotřebitelský zázrak: banky a vydavatelé kreditních karet objevili panenskou zemi, kterou bylo možné vytěžovat, zemi, ve které žijí miliony lidí vychovaných pravidly účetních knih a stále v područí puritánského nařízení odolávají pokušení utrácet peníze, které nevydělali. A několik dalších let trvalo probudit se do chmurné pravdy o tom, že zprvu úžasné zisky z investic v těch panenských končinách se musejí brzy zpomalit, narazit na přirozené limity a nakonec se úplně zastavit. Když se to konečně stalo, bublina praskla a jasná
fata morgana trvale rostoucí opulentnosti se pod zlověstným nebem rozplynula, pod temnými mraky propouštění, bankrotů, nekonečného splácení dluhů, drastického poklesu životní úrovně, klesajících ambicí a také sociální degradace sebevědomých a vzhůru hledících hrdých tříd, ze kterých se stal zmatený, bezbranný a strachem zkoprnělý prekariát.
Jednalo se o další krizi jednání, další bezvládí nebo průlom? Ano, ale byl tu i rozdíl — a to rozdíl osudový a podstatný. Stejně jako předtím jsou staré stroje zralé do šrotu, ale na obzoru není žádný nadějný vynález, do kterého by bylo možné vložit naději, že vyveze všechny ztracené oběti ven z nesnází. Po ztrátě důvěry veřejnosti v moudrost a schopnost státu je nyní čas, aby i obratnost neviditelné ruky trhu přišla o důvěru. Všechny staré způsoby, jak věci řešit, jsou zdiskreditovány a nové způsoby jsou přinejlepším teprve na papíře nebo ve stadiu experimentu. Nikdo nemůže přísahat s rukou na srdci, že některý z nich bude efektivní. Všichni si až příliš uvědomujeme ztracené naděje a nemáme nikoho nového, na koho vsadit. Krize je dobou, kdy je potřeba se rozhodnout, jaký postup vybrat, ale v arzenálu lidské zkušenosti nezbyly, zdá se, žádné důvěryhodné strategie, ze kterých by bylo možné si vybírat.
Bolestně si uvědomujeme, tedy alespoň do té doby, než lidská, a možná až příliš lidská selektivní paměť odvede svou práci, že trhy, řízené ziskem, pokud jsou ponechány vlastnímu osudu, vedou k ekonomickým a sociálním katastrofám. Ale měli bychom, a především mohli bychom se vrátit ke kdysi používaným, ale teď opuštěným nebo málo využívaným nástrojům státního dohledu, kontroly, regulace a řízení? Jestli bychom
měli, je samozřejmě sporná otázka. Jasné ale je, že
nemůžeme, ať už je odpověď na předchozí otázku jakákoli. Nemůžeme, protože stát už není tím, čím byl před sto lety, nebo tím, v co se doufalo, že se promění. V současném stavu státu chybí způsoby i zdroje, které by dokázaly vykonat úkoly, které by k efektivnímu dohledu a kontrole trhů, nemluvě o jejich regulaci a řízení, byly zapotřebí.
Důvěra v možnosti státu závisela na předpokladu, že obě podmínky efektivního řízení sociální reality — moc a politika — jsou v rukou státu, který je svrchovaným (jediným a nedělitelným) pánem v rámci svých hranic: „moc“ znamená možnost věci prohlédnout a vykonat, a „politika“ znamená schopnost rozhodnout, které věci je třeba udělat a které je třeba vyřešit na globální úrovni — kde se nachází většina skutečné výkonné moci — a je tedy třeba jim zabránit nebo je vzít zpátky. Dnes byl ale stát zbaven někdejší skutečné nebo domnělé moci (věci vykonávat), která byla dříve obrovská a narůstala a která byla zachycena nadstátními — tedy globálními — silami, které operují v politicky nekontrolovaném „space of flows“ (prostoru proudění, jedná se o pojem Manuela Castella), a skutečný dosah politického jednání se tak neposouvá dále než k hranicím států. To znamená, jasně a jednoduše, že finance, investiční kapitál, trhy práce a oběh komodit jsou mimo pravomoc a dosah jediných politických orgánů, které jsou momentálně schopny úkoly spojené s regulací a dohledem plnit. Politika, která se střetává s výzvami sil osvobozených od politické kontroly, je chronicky postižená nedostatkem moci (a tím také schopnosti nátlaku).
Abych to zkrátil: současná krize se od svých historických předchůdkyň liší tím, že je zakoušena v době
rozvodu moci a politiky. Tento rozvod vyústil v
absenci schopnosti jednat, která by umožňovala udělat to, co každá krize už z definice vyžaduje: vybrat, jakou cestou se vydat, a v praxi uvést terapii, která z takového výběru vyplývá. Tato absence bude, jak se zdá, i nadále paralyzovat hledání průchozího řešení, dokud se moc a stát znovu nesezdají. Zdá se také, že v podmínkách globální vzájemné závislosti je takové opětovné sezdání nemožné v rámci jednoho státu, ať už by byl jakkoli velký a silný. Vypadá to, že stojíme před úžasným úkolem pozvednout politiku a její nároky do zcela nových a nevídaných výšin.
Překlad Barbora Votavová.
Vydává nakladatelství Broken Books.
