Padesát odstínů socialistické šedi
Známý slovenský textař, prozaik a publicista Boris Filan s železnou pravidelností rok co rok vydává alespoň jeden nový titul, a přesto si na nezájem čtenářů nemůže stěžovat. Příkladem je i román Klimtův polibek, který slovenští čtenáři zvolili Knihou roku 2009 (cena čtrnáctideníku Knižná revue), což byl zřejmě jeden z důvodů pro jeho překlad do češtiny, kterým u nás nakladatelství Slovart navázalo na Filanovu dříve vydanou prózu Bratislavské krutosti.
Klimtův polibek je prezentován jako román o lásce, což samo o sobě volá po nechtěném škatulkování, které nepochopitelně přiživuje i sám autor adresující román zejména „citlivému a vnímavému ženskému publiku“. Kniha je sice příběhem lásky dvou mladých lidí (ať to zní jakkoli zprofanovaně), ale je také románem o dospívání v poválečných bratislavských kulisách, mozaikou životů v marasmu padesátých a šedesátých let či jakýmsi fatalistickým hledáním cesty a identity mladého člověka. Soustředění se pouze na milostnou rovinu, třebaže je nejzjevnější, je tak zbytečným redukováním komplexnějšího díla, které může zaujmout nejen čtenářky toužící po pravidelné dávce emocí.
Kniha těží zejména ze své formální stránky. Filan je zkušený vypravěč, přesvědčivě střídá humoristické pasáže s ironickým glosováním a lyrickými opisy. Básnickou dekorativností by text s trochou nadsázky bylo možné přirovnat k ústřednímu motivu románu — Klimtovu Polibku. Právě slavný obraz vídeňského malíře je symbolickým předobrazem vztahu hlavních postav. Ty jsou spíše figurkami, kunderovsky zhmotněnými možnostmi existence, jejichž pocity, dojmy a myšlenky vypravěč neúnavně analyzuje. Adam je synem bývalého estébáka a talentovaným basketbalistou řešícím dilema, zda zůstat v socialistickém Československu, či emigrovat. Silvie je dcerou disidenta, předčasně vyspělou
femme fatale náctiletých. Oba jsou klasickými literárními typy shakespearovsko-rollandovského ražení, které žijí tragédii okupace. Otázku života a smrti v
Klimtově polibku nahrazuje dilema emigrace.
Epická linka se v
Klimtově polibku prolíná s lyrickým rozjímáním a filozofickými úvahami. V hlavní roli jsou spíše lyrická líčení extatických stavů sebeprožívání, která jsou naroubována na dějový základ. Filan sice relativně umně balancuje na hranici kýče, ne vždy však proud metafor a přirovnání dokáže uchopit tak, aby se nepřeklopil do nechtěně sebeparodických scén. Výsledkem pak je například přeslazená několikastránková scéna prvního sexu ústřední dvojice, u níž se čtenář cynik v návalu vší té vášně a infantilnosti jen těžko ubrání ironickému úšklebku. Vypravěč v těchto pasážích často sklouzává k detailům, které sice ozvláštňují, zároveň však odvádějí pozornost od jádra textu a narušují jeho plynulost. Často se tak stává, že se čtenář prokousává od jednoho obrazu ke druhému, přičemž obsah sdělení je upozaděný a ve výsledku i druhořadý.
Klimtův polibek je románem vnitřně rozpolceným. Na jedné straně zde máme až obsesivní vypravěčovu snahu popsat všechny odstíny vztahu Adama a Silvie, na druhé straně je kniha pokusem o generační reflexi doby, tehdejší společenské situace a její kultury v čele s literaturou a hudbou. Přesvědčivěji se kvůli výše zmiňovanému jeví poloha druhá, která je řemeslně zvládnutým, lehce ironickým kontrapunktem poetického románku, jenž sice oslní jazykovou ekvilibristikou, ale zároveň se nevyhne řadě brakových klišé.
Boris Filan:
Klimtův polibek, přeložil Jan Krůta, Slovart, Praha 2015
