Ochránci literatury v pozoru
Mezinárodní Man Bookerovu cenu dostal Maďar László Krasznahorkai. Žijeme v době Velmi dlouhých románů. Archiválie, cenné rukopisy a vzácné výtisky se kradou ve velkém a knihovníci to nenechají jen tak. V Íránu polevuje díky digitálním médiím cenzura.
Maďarský spisovatel László Krasznahorkai získal mezinárodní Man Bookerovu cenu. Jednou za dva roky udělované ocenění, které s sebou nese i finanční odměnu šedesáti tisíc liber (přes dva miliony korun) pro autora a dalších patnácti tisíc (přes půl milionu korun) pro překladatele, dostal autor Satanského tanga nebo Melancholie odporu jako jeho předchůdci — například Alice Munroová, Philip Roth nebo Lydia Davisová — za celé své dílo. Porota ocenila především Krasznahorkaiovu „intenzitu a literární rozsah, díky nimž zachycuje každodenní přítomnost ve strašlivých, podivných, nepříjemně komických a často otřesně krásných scénách“.
Internetový magazín Vulture se pokouší vyznat v současné a oceňované literatuře, konkrétně románové produkci, a vyhlašuje rok Velmi dlouhého románu. Jestli je totiž něco pro současnost (středoproudého) románu typické, pak je to délka: oceňované knihy mají často kolem tisíce stran a zdá se, že jich bude přibývat. Vysvětlení se nabízí mnoho, například že lidé v uspěchaném světě hledají místo klidu, které jim rozvláčná bichle poskytne, že se z marketingového hlediska velmi dobře prodávají „nové světy“ a čím tlustší svazek, tím větší svět. Anebo žádný trend neexistuje. To ovšem neplatí ve fantasy literatuře, kde celé série tlustých svazků patří téměř ke konvenci žánru, což by podle Damiena Waltera z The Guardian už mohlo přestat.
Mohly by přestat i krádeže vzácných rukopisů a knih. Shodují se na tom bibliofilové, knihovníci, knihkupci, historikové umění a právníci, kteří svolali do Velké Británie konferenci právě o hrozbě, které světové kulturní dědictví čelí. Během posledních několika let z národních knihoven a archivů podle uznávaného a na umění specializovaného právníka Chrise Marinella údajně zmizely desítky tisíc položek.
V Íránu se naopak věci mění k lepšímu. Postupující digitalizace a popularita chytrých telefonů a čteček oslabuje tamní státní cenzuru. Ta zatím pečlivě čte všechny knihy, které mají vyjít v tištěné podobě, a hledá obscénní výrazy, jako je „polibek“, nebo myšlenky odporující koránu, na knihy vycházející v elektronické podobě ovšem v současnosti nedosáhne. Toho využívají malá nakladatelství jako Nogaam a snaží se přes služby jako Google Play dostat k íránským čtenářům původní, necenzurovanou domácí literaturu. Vláda před dvěma lety zvoleného prezidenta Hasana Rúháního o tomto vývoji v nakladatelské praxi ví a zřejmě bude cenzurní praxi zmírňovat a uzpůsobovat požadavkům současných, moderních čtenářů.