V lese
Posadila jsem malou Smrtku, loutku z hračkářství na Václavském náměstí, která poté, co sehrála svou roli v Thétě, vězela po léta v Karlově váze z těžkého skla a čas od času se pokoušela hladkou stěnu jícnu zlézt, na jeviště loutkového divadla hned v týž den, kdy mi ho z Archy přivezli. Bylo to krátce před Vánocemi, snad dokonce v týž den, kdy ke mně až z Ameriky přicestovala obrovská Jungova Červená kniha, pošťačka ji od výtahu s klením táhla v nepromokavém pytli, podobném tomu, ve kterém citipati, sluhové Jámovi, oblečení v oranžových kombinézách, odnášeli a pak sváželi Karla výtahem, byl pozdní večer, první máj. Archa vyvrhla divadlo na břeh bytu na náměstí Jiřího z Poděbrad po řadě desetiletí v zuboženém stavu, s poškozenými, zpola sedřenými obrázky z portálu, z Kašpárkovy tváře, na níž měl úsměv od ucha k uchu, v ústech se bělal oblouček zubů, zbyla bílá skvrna, draka, s nímž se potýká rytíř, se zkáza kupodivu netkla, vyvázl bez sebemenšího škrábnutí, ačkoli do něj už před mnoha lety hrdina zabodl kopí, možná vícekrát, dávno ztracena je tmavomodrá oponka, kterou mi připomínala ta druhá, jež večer zprudka padala na Ostrovech blažených, stojky, ke kterým se připevňovaly kulisy kovovými sponkami, nedrží v otvorech, kymácejí se jako stěžně na lodi za bouře, vypadá to, že patřily k jinému divadlu. Kulisy, ačkoli budou brzo stoleté, se však zachovaly takřka neporušené. Kulisu lesa jsem zvolila bez zaváhání, vybavil se mi les pod Blaníkem, ve kterém se každé léto odehrávalo další dějství mé proměny z dítěte v dospělou bytost, loutka odpočívá v lese znavena zápasem nebo dlouhým pobytem ve váze, kde si nemohla lehnout ani sednout, natáhnout údy, je obluzena lesním vzduchem, tak omamným, jako by se ani nenalézala v českém hvozdu, ale někde v jihoamerické džungli, kdesi u hotýlku Costa Verde, kde dosud umírá básník, kterého v Noci s leguánem hraje můj otec, když loutka vstane, potácí se, jako by přebrala. Její velkou sestru trudí, že k sestřičce z kouta nedohlédne, zato já ji dobře vidím, když ležím na pravém boku, nalézá se právě ve výši mých očí, v zimě, dokud neroztáhnu zlatý závěs a neobjeví se kulisa náměstí s obludným chrámem v popředí, na forbíně se starým akátem, lomícím před balkonem holými větvemi, strom, který byl patrně zasazen v době, kdy se chrám i náš dům stavěly, dosud neporazili a na náměstí ještě nezačali hloubit obří jámu pro podzemní parkoviště. V předchozích měsících tonulo divadlo po ránu ve tmě, ale teď na jaře, jež po dlouhé a těžké zimě před několika dny zprudka udeřilo, vidím loutku už v ranním příšeří, obklopují ji předměty, které jsem jí do kouta snesla, abych ji zabavila, piniovou šišku z cesty do Říma a miniaturní pohárek, na jehož původ si nevzpomínám, za nocí si s nimi pohrává nebo svádí boj, ráno věci nacházím jinde, ale ona zaujímá stále touž polohu vsedě, s hlavou nachýlenou k levému rameni, levá strana, sinister, je na Západě pokládána za stranu neblahou, temnou a nevědomou, satanskou, při selekci na rampě byli odsouzení do plynu posíláni vlevo, někdy má hlavu bojovně vztyčenou, já nespím! volá, jako volávala babička, když jsme si povídaly a hlava jí klesla, sotva jsem se dotkla jejího ramene, probrala se. Také Bohunka někdy usnula, když jsem jí četla z Vyvolávání, při poslechu jiných knih se jí to nestávalo, román byl tenkrát ještě v rukopise, teď, když jí z něj na její přání znovu čtu, už je vytištěn, přestože zůstal nedokončen, nic v tomto světě přece nekončí, přemáhá se, stydí se usnout, jako by to bylo provinění, a aby neusnula, při poslechu neleží, sedí na Anitině gauči, ačkoli se jí v nepohodlné pozici záda ohýbají, bolí, propadá se do dolíku, který v gauči vyleželo Anitino a její tělo, noc co noc tam vedle sebe leží, naznak nebo zády k sobě, obě Joskovy ženy, zákonná i nezákonná, ani jedna se neodváží pohnout, aby se nedotkla té druhé, nezasténají, nezavzdychají.
Nic nekončí, život ani láska, ta už vůbec ne, vlny horka a zimy se přese mne přelévají v poslední době častěji než dřív a jsou urputnější, přičítám to trojím antibiotikům, která mi v Thomayerově nemocnici v Krči předepsala doktorka Hricíková na plicní mykobakteriózu, Fromilid uno, Benemicin a Sural, opakuj ta jména po mně! Fromilid uno, Benemicin, Sural, Fromi-, čekávám v přízemí pavilonu G1, G jako Gimel, Kamel, velbloud, zvíře, které člověka nese pouští a časem, chodbou, kde čekám, vozí pacienty sužované plicní nemocí, někteří už smáčejí kotníky v Léthé, jiným sahá voda po kolena, tak vysoko sahala voda při povodni loutkám v Říši loutek, ačkoli byly zavěšeny, někomu už dosahuje po pás, svážejí je výtahem do přízemí na vyšetření, na spirograf, rentgen a bronchoskopii, kterou jsem také podstoupila, lože na kolečkách se v úzké chodbě jen stěží vyhýbá lavici s čekajícími, Franz Kafka by napsal obžalovanými. Možná mě však sužuje jiné horko a jiná zima, které s nemocí, při níž se sklípkové plicní buňky mění v buňky vazivové, nemá nic společného, s nemocí nemusí souviset ani pocit sevřené hrudi, ve skutečnosti mě příliš obepíná červená sametová vestička, kterou mi onehdy v noci oblékla Athéna, ve snu mě svíral hluboký úzký kanál, do něhož jsem se propadla poté, když jsem ustoupila o krok, aniž jsem za sebe pohlédla, tak jsem byla neopatrná, nebyl širší než právě na míru mého těla, nebo spíš byl o něco užší, jedno je však jisté, byl určen pro mě, jako byly dveře v Procesu určeny právě jen pro muže z venkova, dosud do něj padám. A když jsem si pak ve dne vzpomněla na větu, kterou mi v souvislosti s tím snem řekla Jana Heffernanová, na dně nejužších štol hledej světlo, snad ji pronesl Goethe, šla jsem v tu chvíli kolem chrámu a blížila se k jedné z bran, jimiž se na náměstí Jiřího z Poděbrad sestupuje do podzemí, ne-li rovnou do podsvětí, Kerberovy tlamy jsou stále v pohotovosti, na pohyblivých schodech chňapají po nožkách neopatrných dítek, někdy jim v tlamě zůstanou prstíky, když je nakonec, už bezkrevné, vyplivnou, bývají průhledně bílé jako rybí duše, a právě v tom okamžiku mi padl zrak na zlatozeleného brouka, chtěla jsem věřit, že je to skarabeus, možná to byl týž brouk, který kdysi přistál na okenním skle ve chvíli, kdy jistá dáma vykládala Jungovi svůj sen, důležitou roli v něm hrál šperk ve tvaru skarabea, žádný skarabeus, Cetonia aurata z rodu Scarabeidae, zlatohlávek, namítne pan Turek na Olšanech, který je entomolog, brouk se pomalu šinul přes cestu za svými záležitostmi nebo za svým posláním, které bylo mou nohou ohroženo, strnul, když jsem ho překračovala. Asi před dvěma týdny sešel sníh, Jana, Johanova sestra, v Tloskově nebo v Sulické převrátila zřejmě těžítko, už brzo po tom, co napadl, se proměnil v hromady tmavošedé hmoty na krajích chodníků, z níž trčely odpadky, do druhého dne byl sníh ten tam, bílý a huňatý jako beránčí rouno, na kterém ležela malá Emilka ve fotografově ateliéru a pásla ovečky, dosud je pase na fotografii visící v kuchyni, rouna se zkáza netkne. Egyptský hieroglyf s podobou skarabea se čte cheprer, to znamená být a život, píšu ta slova bezejmennou propiskou, kde je konec korvinám, kterými jsem psala Vyvolávání? Tak jako jejich tělem proudí i jejím průhledným trupem temný život, zatím ubývá pomalu, ale později, jen co se tápavé kroky změní v tanec, bude krvotok prudší, propiska o své pomíjivosti dosud nic netuší, snad že nemá jméno, zbavena přilby, sejmuté a smetené divokou písařkou na zem, se však cítí méně jistá, dej jí jméno! než před chvílí, dej jí ho! kdy ještě ležela pokojně v zásuvce psacího stolu v objetí čtyř rodných sestřiček. Až se roztančí, a bude to možná brzo, tanec s těmito figurami dosud neopustil jeviště světa, ale za pár let bude psací písmo s kličkami a smyčkami zřejmě nahrazeno tiskacím písmem Comenia Script, které je ze světa sprovodí, propiska párkrát skočí, jetée, jetée, sestry v zásuvce se zachvějí, rolnička na krku loutky zacinká. Když mi včera ráno na loutce spočinul zrak, tonula v příšeří, které neustoupilo po celý kalný den, všimla jsem si, že si nasadila tmavé brýle, ne, nejsou to brýle Agnes z Nesmrtelnosti ani brýle Nikolaje Ableuchova z románu Petrohrad, nosil je od doby, kdy se mu v Egyptě zanítily oči, skla jeho brýlí byla modrá, brýle s modrými skly měl Karel, ale ani ty to nebyly, nebyly to ani jedny z brýlí Jaroslavových, ty první, které mu na ostrově Tenerife odnesl Proteus či Nereus a o řadu měsíců později je jednou ráno oceán vyvrhl na náměstí v Petrovicích, ani ty, které si nasazoval na ostrově Fuerteventura, předposlední den našeho pobytu na ostrově se nám do zad cestou od chladného moře, jehož vysokými temnými vlnami Jaroslav statečně proplouval, opíral vítr tak silný, že jsme popobíhali.
Nic nekončí, na plotě v ulici V Horní Stromce jsou zjara už zase rozvěšeny různé svršky, přes zimu se tam žádné neobjevily, prošla jsem kolem nich co nejrychleji a pohlédla na ně jen zběžně, abych v nich náhodou nerozpoznala Bohunčiny věci, také tentokrát byly oděvy vyprané a vyžehlené, od chvíle, kdy jsem jí začala podruhé číst Vyvolávání, už zbývá malá část, asi čtyřicet stran, a za dvakrát budu s četbou hotova, sedí při čtení shrbená na Anitině posteli, nelehne si, aby neusnula, na očích má tmavé brýle, nejsme v Egyptě ani na Ostrovech blažených, ale slunce nám odpoledne svítí přímo do očí, den po dni teď na jaře nabírá sílu a jas, kdyby neměla brýle, oči by se jí zanítily. Ani nedutá, když v textu narazím na místo, kde se o odložených svršcích píše, nepotvrdí ani nevyvrátí, že to byla ona, kdo je na plot odložil, v noci se do nich oblékne Dora Němcová nebo někdo jiný, Dořina matka sotva, vypasovaná černá blůzka, kterou si onehdy zkoušela, ji svírala přes prsa, pokud ovšem dřív než ona nepůjde ulicí Velká Požíračka, ta s hlavou krokodýlí a tělem půl lvím, půl hroším, a nesesbírá je, zpovzdáli jí někdy asistuje štěkavec Anúb, Bohunka se možná stydí, že byla přistižena, stydím se, že jsem o tom napsala, ačkoli nikdy nebudu vědět jistě, že to byla skutečně ona, kdo tam ty věci po léta odkládal, za tmavými skly brýlí, když oči nakrátko otevře, nedokážu její výraz rozeznat.
G jako Gimel, písmeno, které se skládá ze znaku člověk a ze zemité části vystupující z hlubiny, stále do ní padám, velbloud nese člověka po poušti a ta je obrazem místa, kde Bůh mluví k člověku, kde mu zjevuje slovo. Taková cesta člověka je také cestou slova, které k němu přichází, a je také cestou písma, které se na papíře raduje z kliček a smyček, přímo se jimi opájí, ještě netuší, že kličkám a smyčkám je už namále, brzo, ach brzo přijde soudný den a staré písmo bude odpraveno, možná ještě nějakou dobu přežije kdesi v ústraní, jako v básni Milady Součkové ve jménu malé vesnice Kaladý přežívala slova mateřštiny, ještě pak, až všude zavládne písmo Comenia Script, navržené Radanou Lencovou, kdo vůbec je ta Radana Lencová? a kličky a smyčky budou vymýceny, zůstane pouze smyčka v číslici 8, která položena znamená nekonečno, pošetilci pak budou její tvar všude hledat, najdou ho v parku u domova v Sulické ulici, kde se ve tvaru osmičky proplétají cesty, po nichž cupitají za vychovatelem chudí duchem, je mezi nimi i Jana, Johanova postižená sestra, trochu se opožďuje a co chvíli musí popoběhnout, aby své druhy a družky neztratila a vychovatel ji neplísnil, jednou se možná propadne do nekonečna, které se před ní, sotva kousek uhne z cesty, rozevírá, onehdy se už zapotácela na okraji propasti, a kdyby v kapse nestiskla v dlani cíněnku, byla by do ní spadla, co by tam viděla? co by viděla? možná se tam už nalézá, dole všechno vypadá jako nahoře, diví se, stejná pláň, sulická poušť, tu a tam z ní trčí krtičnaté stromy s pahýly větví, orvaných zimními větry vanoucími od Lhotky ke Krčské nemocnici, dosud jsou větve holé, ale zanedlouho vyraší z pupenů listy, ó, písmena abecedy! v Krči jsou jimi označeny nemocniční pavilony, písmena však nenásledují po sobě, nýbrž jsou záludně zpřeházena, takže živým ani stínům, bloudícím mezi budovami, znalost mateřštiny nestačí.
G jako guru, trvalo mi hodnou chvíli, než jsem na to slovo připadla, ačkoli za Johanem stále chodím do Národního divadla, vyjíždím zbrusu novým výtahem na druhou galerii označenou 2G, dává se balet Othello, který měl nedávno premiéru, sedím proti němu, popojíždí na židli blíž ke mně a opět se ode mne vzdaluje, stále mě učí meditovat, ale dělám jen nepatrné pokroky, pokud vůbec nějaké, není divu, když jsem se dosud nezbavila svých náklonností a tužeb, ani lásky k němu, včera mi prozradil jméno svého dávného učitele, Svámí Dévamurtí, jež znamená Syn Boha, po dva roky, kdy svého mistra všude po Indii následoval, ho sužovala bolest hlavy, nepolevovala ani po dlouhých půstech a rušila ho v meditaci, nedávno svého guru, teď už víc než stoletého, zahlédl v krátkém filmu, kráčel drobnými krůčky, na kost vyhublé tělo se chvělo, chvílemi třáslo. Všechno je láska, nepochopitelná, věř tomu! To hlavní, podstatné se ani na konci nezjevuje, na konci, který je zase počátkem. Už zase Alice Davidovičová vystupuje na bílou stoličku, odřenou a vratkou, která zůstala v mém dětském pokoji, stoupá si na okenní rám, také moje matka už zase stojí na okně v kuchyni, které vede do Milešovské, auta se smykají a šustí po mokré vozovce, od večera padá déšť, od něhož jsem si po celý den slibovala úlevu, ale nepřinesl mi ji, matka čeká, že každým okamžikem někdo z těch dvou, její dcera nebo její muž, vejde do kuchyně, aby ji zadržel, ale nepřicházejí, neskočí ani tentokrát, ve chvíli, kdy píšu tato slova propiskou značky CENTRUM. Hlubina bezpečnosti, tak původně zamýšlela Bohunka nazvat knížku vzpomínek na své rané dětství, na milované rodiče, neuvědomila si, že tak zněl název spisu Komenského, Centrum securitatis, snad toužím i já, neklidná, stoupajíc a klesajíc v paternosteru románu, dospět do hlubiny bezpečnosti, hryžu si konečky prstů, na nichž lpí olšanská zem, rozdírám si je do krve.
Vydává nakladatelství Malvern.
