Verše, písně, popěvky a mládí
Mimo zveřejněný ediční plán vydalo nakladatelství Torst „1. dubna 2015 jako dárek Josefu Topolovi k osmdesátým narozeninám“ nenápadnou knížku, už svým titulem ohlašující cosi mladistvého a (s upomínkou na jednu z nejdávnějších publikovaných fotografií začínajícího autora) chlapecky rozčepýřeného.
Stojí za připomínku, že už Jiří Kuběna, básníkův souputník a přítel, vydal ke svým pětasedmdesátinám svazeček juvenilií Krásný rytíř na vysoké skále. Co přináší Topolova Jitřní flétna? To či ono místo připomene mladého Seiferta či Nezvala, jiné třeba Antonína Sovu („Celý den pro vás jen struny mé zněly“), přijde-li na to, i s čímsi wolkerovským se tu lze potkat („Po starém mostě chlapec šel… / Nic neznal a nic nevěděl“), ale jakýkoli výčet všech průkazných či jen domnělých vlivů míjí to hlavní, co tyto básně přinášejí: lze si v nich číst s chutí a radostí; třebaže nestrhnou do hlubin, osvěží a potěší, snad i povzbudí. Nezapomínejme prosím, že i tohle kdysi bylo — a snad ještě stále je — v moci básnického umění. Jako první svazek započaté, leč bohužel nenaplněné edice Zlatá zahrada, kterou před lety pro nakladatelství Vetus Via řídili Jiří Kuběna a Milan Exner, vyšla Vrchlického sbírka Motýli všech barev, v jejímž doslovu druhý z jmenovaných píše: „Číst ‚píseň‘ je svým způsobem obtížné a možná to nejobtížnější, co na čtenáře lyriky čeká: není-li vnitřně připraven, neuvidí ‚motýly všech barev‘, ba ani běláska.“ Uvádím zde Exnerova slova také proto, že Topolova knížka se k této tradici hlásí přímo svým podtitulem znějícím „Verše, písně a popěvky“. Celá sbírka je pak komponována do čtyř oddílů: Allegro ma non troppo, Andante cantabile, Allegro vivace, Adagio non molto. A berme na zřetel, že sám Topol označil hudbu (spolu s architekturou) za jeden ze svých nejmocnějších inspiračních zdrojů. Tato skutečnost je u něj patrná i tehdy, kdy se snažil rytmus a melodii svých básní (ale i divadelních her) potlačit, lépe řečeno ukrýt: ve skutečnosti se hudba z jeho díla nevytratila nikdy.
Tento útlý svazek má rovněž cenu dokumentu, především pak pro čtenáře, který je s Topolovým dílem dobře obeznámen. Podobnou cestu, jakou urazil coby dramatik od Půlnočního větru k Hlasům ptáků, lze vysledovat v jeho poezii, v níž od mélické polohy svých začátků dospěl k jemně ironickému (a hluboce melancholickému) volnému verši, k oněm jedinečným textům ze sedmdesátých a osmdesátých let, kdy leckterá báseň působí již jen jako popel odklepnutý z cigarety po probdělé noci. Není bez dobrodružství vrátit se proti proudu času a zalistovat si po četbě těchto nejmladších básní právě Jitřní flétnou, jejíž stránky vznikaly v letech 1951—1956: „Jen ještě víno do číší / a úsměv, bez nějž zebe. / Ať soumrak si už pospíší! / Noc, černou noc. A tebe.“
Závěrem dodejme, že knížku sedmi perokresbami doprovodila Alžběta Moravcová.
Josef Topol: Jitřní flétna, Torst, Praha 2015