Hlas
Když jsem dnes brzy ráno zavírala okno, přepadl mě náhlý znepokojivý pocit, že léto skončilo, že se slunce do tohohle bytu, na tenhle parapet na dlouhou dobu nevrátí, že stojím na kraji chodby bezútěšných tmavých dní mezi čtyřmi stěnami a nepropustnými okny. Pak mi došlo, že je teprve konec června, a že se tedy pletu, ještě zbývají celé dva dlouhé měsíce, spletla jsem se nejspíš proto, že jsou dnes mraky tak těžké a tmavé, že usedavě prší a já mám na sobě svetr, který v tuto roční dobu obvykle nenosím. Takhle banálně se to vysvětlilo, nějakým svetrem. Ale ani vysvětlení mě nerozveselilo.
Edmund už byl dávno pryč, odcházel ještě za šera a nejspíš ve spěchu, protože boty u vchodu byly rozkopnuté, každá ukazovala cestu jiným směrem. Kudy se vytratil on? Dřív se vracel políbit mě na tvář, když už byl oblečený a nachystaný, ale už dlouho to nedělá. Že odešel, slyším podle otočení klíče v zámku. Zamyká mě v bytě. Jednou mi zapomene nechat druhé klíče a umřu tu při nějaké živelné pohromě.
Většinou vstávám několik minut poté, co odešel, když mám jistotu, že je v autě a už se nevrátí pro něco zapomenutého. Nechávám mu v koupelně volno, nepřekážím. Někdy spím ještě déle, třeba i půlku dopoledne, choulím se v kokonu postele a představuju si, že jsem v něčí náruči, peřina je náruč nějakého muže, netroufám si však být moc konkrétní, zdráhám se, zdá se mi neslušné představovat si náruč příliš detailně, dokud je na prostěradle ještě Edmundův otisk. Ale zanechává Edmundovo tělo vůbec nějaký otisk? Každým dnem se mi zdá méně doložitelné, že tu v noci skutečně byl: oblečení, visící přes opěradlo židle, nátělník vonící kolínskou a ponožky vzpomínající na stélku boty mohl do ložnice taky nastražit nějaký bezcílný agent, zmatený noční lupič, poltergeist.
Jakmile vstanu, ze všeho nejdřív zapnu rádio: když otáčím knoflíkem, nejdřív to zachrastí a pak se zvuk uhladí, splyne do hlasu. Umývám a uklízím nádobí, které najdu ve dřezu, a poslouchám, co se toho dne bude dít ve městě, kulturní zpravodajství vydrží po dobu mytí, i když si chystám čaj, zametám drobečky okolo kuchyňské linky a pod stolem, umývám odkapávač a drhnu sporák, na němž zůstaly stříkance kávy, sbírám pánské oblečení, textil bez těla zplihlý a smutný jako houf sirotků, vytahuju prášek a aviváž, zapínám pračku, utírám modré kapičky saponátu na zemi, plním konev a nalévám vodu do květináčů, opatrně, aby nepřetekla. Poslouchám pozorně informace o všech událostech, u nichž nebudu, koncertech, festivalech, projekcích, debatách, přednáškách a vernisážích, které nenavštívím, poslouchám a jsem spokojená, když zaslechnu nějaké jméno, které si pamatuju z minula, možná z nějakého jiného, dřívějšího kulturního zpravodajství. Nemohu říct, že by mě kultura nějak zvlášť zajímala, vždycky ale ladím tuhle stanici, protože se tu mluví něžně. Neuspěchaně, opatrně. Tady vědí o nebezpečí neuvážených slov. Identita stanice je na tom založená. Vzpomínám si, jak jsem ji naladila poprvé a hlasatelka zmiňující na konci denních zpráv počasí řekla jen:
A bude hezky, a takřka šeptem, spiklenecky, dodala:
Představte si! A ta dvě slova zazněla zpoza mých zad jako náhlý projev radosti jindy diskrétní kamarádky.
Tentokrát je hlasatelův témbr hluboký a příjemný, dává si pozor, aby nemluvil příliš rychle, vyslovuje pečlivě, ale nepřehání. Za slovy ani náznak dozvuku, ozvěny: jen holé promluvy beze skrytých významů. Sedíme spolu, já a hlasatel, ve tmavé místnosti obložené plstí, snídáme, on pořád mluví, já pořád poslouchám.
Koušu do trvanlivého croissantu ze zásob. V novinách se odehrávají velké dějiny, doprovázené fotografiemi: elegantní muž před zchátralou stavbou, stará žena v čádoru lomící rukama. Je tam válka, říkám si, ale slunce tam svítí celý rok. Za ženou je vidět pomerančovník obsypaný plody. Fotografie mi obdélníkovým tvarem připomene okno, které jsem právě zavřela. Drobně za ním poprchává a vzduch je celý neprůhledný vlhkostí a smogem. Prší už několikátý den, prý jsme letos měli nejméně hodin slunečního svitu v historii měření, říkali. Zase plát novin skládám a pozorně odkládám stranou dění, abych ho nezamazala, ale tak, abych na něj stále viděla, vystavuju si ho. Ať jsou články sebekatastrofičtější, barvy a výkřiky titulní strany novin na mě působí uklidňujícím dojmem. Dokazují, že se dějiny nezastavily. Že dnešní datum je pevně zakotveno mezi včerejším a zítřejším.
Jestlipak budu muset ve dni označeném tímto číslem vymýšlet, co dělat? Možná světelná perioda zase uplyne, ani se nenaděju, než znovu umyju nádobí, zametu další drobečky a rozhodnu se, že setřu podlahu, přečtu si další zprávy, označkuju ty správné zprávy na internetu…
Vyměním várku prádla v pračce, sundávám včerejší, pověsím první dnešní. Nevím, čím to je, že můžu mít tolik práce s prádlem, když tu žiju skoro úplně sama, jen s efemérním, nedoložitelným Edmundem, jenž se stále víc stává pouhou hypotézou Edmunda. Věšení trvá tak dlouho, že bych si k němu mohla pustit i gramofon, ale nechce se mi přerušovat příjemný hlas v rádiu, i když ke mně teď doléhá z kuchyně jen slabě a nesrozumitelně. Edmund má spoustu lichých ponožek, musím se ho zeptat, říkám si, hlavně nesmím zapomenout se zeptat, až přijde, kam mu je mám dávat.
„Večer se Edmunda zeptám na liché ponožky!“ řeknu nahlas, ale tuším, že na to stejně zase zapomenu nebo to nepůjde. Nebo zaspím tu chvíli, kdy se mi zdává, že přichází. Bývá po návratu tak unavený, že nepřipadá v úvahu dávat mu jakékoli otázky, je rád, že najde místo v posteli a z posledních sil nadzvedne peřinu. Často slyším, že uléhá, jen jako slabé, vzdálené šramocení, naše postel je veliká a dění na její druhé straně ke mně stěží dolehne. Když jsme ještě měli společnou peřinu, probudil mě jeho příchod spolehlivěji, ucítila jsem pohyb a teplo, teď musím švidrat do tmy, zda v mlze rozeznám oddechující měkký bílý balíček.
Možná že taky nepřijde vůbec, přijde až následující večer, o den později, a bude to vypadat tak všedně, že propadnu dojmu, že ten večer, kdy tu nebyl, taky ve skutečnosti nebyl, že byl jen součástí snu následující noci: noci, jež splynula s předcházející nocí — když nechodíte ven, může se snadno stát, že čas splývá, srůstá, že se komprimuje. Později se mu budu snažit vytknout, že nepřišel, že nepřichází, že neexistuje, budu si dávat pozor, abych si vzpomněla, že mu to chci říct, ale Edmund se mi vysměje, řekne, že jsem paranoidní nebo jiným způsobem šílená, že to jen moje hlava gumuje jeho existenci, ale nedovolí mi, abych se ho dotkla a ověřila si, že něco nahmatám.
Než si budu číst, ještě umyju podlahu v kuchyni, zdá se mi zase špinavá, i když jsem to dělala včera, ale na světlém linu je všechno vidět, i čas, který se zdá nebýt, kroky lidí, jejichž existence je diskutabilní. Když napouštím vodu do kbelíku, všimnu si, že déšť znovu zesílil, šikmé proudy vody buší do okenních tabulek, okna jsou jimi zaslepená natolik, že není vidět ven, jako v myčce aut, škvírou v nedoléhající tabulce se dovnitř dostane tenounký pramínek a jedna veliká kapka stéká po stěně a nechává vlhkou hlemýždí stopu na omítce. Na chvíli jsou dešťové perkuse tak silné, že přehluší hlas z rádia. Otírám mop o podlahy, lesknou se jako ulice po dešti, jako by pršelo i v bytě. Je tu tma, rozsvítím světla. Vlhké dlaždičky se ještě víc zalesknou.
Hladina řek stále stoupá, slyším z rádia.
První obce se připravují na evakuaci. Pro povodňové zpravodajství přelaďte na Český rozhlas jedna. Jdu vylít hnědou, zpěněnou vodu do záchodové mísy.
Čeká nás konečně apokalypsa? Nekonečná zima, rychlé jaro, nejmenší počet hodin slunečního svitu od počátku meteorologických měření v našich zemích a neutuchající deště —
máme v letošním počasí vidět znamení, že Mayové měli pravdu? Ptejte se klimatologa… Opřu se čelem o okenní tabulku. Na zemi u mých nohou leží zapomenutá koženková pánská zimní rukavice. Tak primitivní triky používá, aby mě přesvědčil, že je. Obléknu si rukavici na ruku a hladím se jí po tváři, po vlasech, po krku, po prsou, po bocích. Dole na ulici projede jako blesk po chodníku čerstvě dospělý kluk na kole a voda z kaluží se okolo něj rozstříkne ve třpytivých diagonálách. Má dlouhé vlasy a na krku pionýrský červený šátek, kalhoty se mu lepí ke stehnům. Je to přesně takový kluk, s jakým jsem vždycky chtěla chodit, takový, co měl projet kolem na kole, když mi bylo osmnáct, dokud jsem ještě nebyla zavřená v bytě s rádiem. A ouvej, neprojel. Ledaže by se stalo, říkám si, že se zítra ráno probudím a uvědomím si, že jsem teprve před týdnem skončila školu a všechny ty neurčité, mihotající se roky, rozpínající se ve mně jako bublina, neustále zvětšující svůj objem, aniž by cokoli obsahovala, jako bublina také prasknou a zmizí beze stopy, zbyde jen kapka perleťové tekutiny a trochu nepříjemný pocit po příliš dlouhém zapomenutém snu. Polknu. Mám hlad.
Obědvám čtyři dny starou polévku, poslední zbytek z hrnce, který jsem udělala plný pro případ, že by se Edmund mimořádně vrátil domů brzy a chtěl jíst. Už začíná být nakyslá, budu muset připravit čerstvou. Nemůžu riskovat večer bez polévky v zásobě.
V lednici je všechno, co potřebuji, kromě čerstvé petržele. Nechce se mi pouštět se do deště, ale je přece takový rozdíl mezi jednolitou hnědou šlichtou a zdravě, vesele působící polévkou ozdobenou petrželí. Co by řekl Edmund? opakuju si s pohledem na šňůry deště za okny, co by řekl, kdybych mu nabídla nedbalou polévku bez petržele, jen proto, že se mi nechtělo namáčet si boty! Možná by neřekl nic, odpovídám si u zavazování tkaniček, dost možná by si ani ničeho nevšiml, dost možná by se do talíře ani jednou nepodíval, zhltl by roztržitě svou porci po lžících s pohledem upřeným do počítače. „Super,“ řekl by, jako že už je sytý, nebo by vykroutil rty srdíčko. Možná by mu kousek petrželky uvízl mezi zuby, jako když si jiní muži dávají kvítka do knoflíkových dírek.
Neodpovíte? říká rádio. Nějaká debata.
No dobře, i mlčení je jasná odpověď.
Představa Edmunda s petrželí mezi zuby mě dojímá. Vidím se, jak ho hladím po tváři a po vlasech a pak vezmu jeho ruku a pohladím jí sama sebe, jako před chvílí rukavicí. „Aha,“ říká Edmund „To mě chceš jako svést? Tak se aspoň snaž! Udělej to pořádně, ne? Hudbu, striptýzek… Zkus to, třeba to zvládneš.“
Namaluju si rty, ale pak barvu zase setřu papírovým ubrouskem. Zdá se mi nevhodné příliš se zdobit do tak tragického deště.
Nesu si deštěm tlustý svazek petržele, držím ho oběma rukama jako pugét. V šedavém mokru její lístky smaragdově září, jako by petržel jako jediná tyla z vlhkého počasí, jako by ji jako jedinou ještě neomrzelo sosat vodu ze vzduchu. Okolo řeky postává houf lidí s deštníky i bez nich, jednotlivci, páry i rodiny, a fotí si vodu na mobily. Proud je prudký, hnědý, hladina nezvykle vysoko. Jako první si ale všimnu jeho závratné rychlosti: tryská a vleče s sebou větve a kusy plechů. Nakloním se přes zábradlí a hodím do vody snítku petrželky. Mihne se pode mnou jako zelená jiskra a hned je pryč, pohlcena dravou polévkou řeky. Nějaký muž odvádí ženu od břehu, bere ji okolo pasu, vede ji pryč. Dívka vedle mě telefonuje, ale nedrží si telefon u obličeje, hands-free má asi schované v kapuce, takže to vypadá, jako by si mluvila sama pro sebe. Nerozumím, co říká, zřetelně ale slyším vlny jejího hlasu, čárky, tečky vět. Uklidňující plynutí jejího hlasu kontrastuje se spěchem řeky. Náhle se otočí ke mně a zvuk hlasu se náhle zaostří, takže jedné z vět teď dokonale rozumím.
„Jo, ale v týhle čtvrti je snadný se utopit.“
Když vidí, že se na ni dívám, usměje se.
Vracím se, zahnu za roh, řeka mi mizí za zády, zůstává jen vlhký vzduch, ve kterém jako bych plavala. Na křižovatce nepřestává tryskat fontána, bílý proud vody se tyčí do výšky a padá zpátky smíšený s deštěm do přetékající nádržky, falický, svéhlavý a absurdní. Míjím tři opilé mladé kluky, dva z nich se ještě drží, třetí se potácí a chvílemi se chytá mokrých zdí, než se odhodlá k dalším vratkým krokům. Je mi ho líto, protože má hezký obličej připomínající nějaké lesní zvířátko a určitě vlhké a zamazané dlaně. Zastaví se přede mnou a kymácí se na rozviklaném stativu nohou.
„Jdete s námi?“ křičí zbytečně nahlas. Zakroutím hlavou. „Proč?“ volá. Vidím ještě, jak si sedl na chodník, pak už jen slyším, jak mi volá za zády: „Proč? Proč? Proč?“
Proč, proč vlastně nejdu se třemi opilými a bezstarostnými kluky někam do deště? Nejsem si jistá. Zabořím obličej do lístků petrželky, její vůně mi dává náznak odpovědi. Nesu petržel do bytu, chci uvařit polévku pro nějakého muže, který by mohl přijít. Ohlédnu se. Kluk sedí v louži na chodníku. Přejede mi mráz po zádech, když si představím vodu vsakující se do látky kalhot na zadku.
Doma musím rozsvítit. Stejně jako se mi ráno zdálo, že už je po létě, zdá se mi teď, neopodstatněně, že už musí být večer. Město, svět, život za oknem, všechno je tmavě šedé a nějak zahoustlé, netransparentní. Zapnu rádio.
Praha chystá hromadnou evakuaci, říká mužský hlas.
Radnice městských částí Praha 1, 5, 4 a 8 vyzývá občany, aby si přichystali evakuační zavazadlo a vyčkali případných dalších pokynů. Je možné, že budou v průběhu večera či noci vyzváni k opuštění svých domovů. Výzva proběhne prostřednictvím tlampačů a domovních obhlídek. Občané jsou vyzváni, aby v případě odchodu z bytu umístili na dveře čitelné písemné upozornění, že nebudou přítomni, a zabránili tak zbytečnému vylamování dveří, které by navíc mohlo usnadnit rabování.
Jdu se podívat z okna jako z pověrčivosti, ale ulice je prázdná a klidná, voda tiše, rutinně padá k zemi, chlapec ještě stále sedí na chodníku.
A teď s paní Zinou Šťastnou, náměstkyní pro mimořádné situace, o tom, jak si připravit evakuační zavazadlo. Ženský hlas.
Tak občané by si měli určitě sbalit jídlo na dobu až sedmi dní, především konzervy a trvanlivé potraviny. Samozřejmě oblečení, a to i pyžamo a přezůvky. Zde bych chtěla upozornit na to, aby občané skutečně nezapomínali na náhradní suché boty, kdyby bylo například potřeba brodit se vodou. Do zavazadla dále patří karetní hry pro ukrácení dlouhé chvíle, pro děti jejich oblíbený plyšový mazlíček, a v neposlední řadě přenosné rádio a náhradní baterie.
Pomyslím na svůj starý dobrý kufr, uskladněný na skříni. Kdysi jsem s ním sem přišla. Musí být celý pokrytý chuchvalci prachu a možná plný haraburdí. Jenže tu nemám žádné konzervy ani baterie a rádio není přenosné. Představím si dav dezorientovaných sousedů s přenosnými přijímači u uší, klopýtající po dlažebních kostkách, tisknoucí si přístroje k hlavám a naslouchající hlasům, které jim dávají instrukce. A možná každý hlas říká něco jiného, možná má každý svůj vlastní hlas, vlastní rozporuplné příkazy. Snad bych si mohla zabalit aspoň batůžek, s nímž bych se mezi nimi lépe proplétala. Deku, náhradní prádlo a několik balíčků želatinových medvídků, kteří mi získají náklonnost spoluuprchlíků. Ještě jednou vyhlédnu nedůvěřivě z okna, ujistím se, že ulice zůstala nehybná a malátná, a vrátím se do kuchyně.
Když poklička poskakuje na sporáku, pocítím ospalost. Jen se na chviličku položím na gauč, nebudu spát, slibuju si, ale pod ztěžklými víčky už mi problikává sen, odehrávající se v temné, botami páchnoucí tělocvičně staré základní školy, kde se těsnám se sousedy, s nimiž jsem nikdy na chodbě domu nepromluvila. Dospělí hrají karty a děti se válejí na roztažených žíněnkách a zmuchlaných tygrovaných dekách. U stropu se na vysoko vytažených kruzích houpe ten opilý chlapec z ulice. Volá, abych šla za ním, ale je moc vysoko. Dívka, která na nábřeží telefonovala, mi pokyne a vede mě tajně do nářaďovny, kde mi ukazuje trampolínu, na níž se dá vyskočit až ke stropu. Možná bychom takhle mohly vyskočit až k vytaženým kruhům, chytit se opilého kluka za ruce a uniknout pachu bot a placatic. Dívka mi ukazuje, jak umí skákat, a hlasitě se směje. Radostně přikyvuju, ale vtom vidím, že vlastně skáče ze skokanského můstku, hluboko pod ní se rozevřel azurově modrý, krvelačný bazén, a ona místo aby skočila šipku, padá dokonale naplocho směrem k hladině. Vyděšeně si zakryju oči a skrčím se. Lehnu si na břicho a zakryju si hlavu rukama. V zádech cítím prolétávající bombardéry. Je válka. Nevím, kdo to říká, ale říká se to. Ještě mě napadne, jaká je to škoda, že jsem před koncem světa nestihla počít dítě a že jsem nešla s tím opilým chlapcem na pivo někam, kde obsluha hostům tyká už při první návštěvě.
Když se probudím, slyším zlostné hlasy za dveřmi. Někdo přišel vydírat sousedy o peníze. Vyděračka je žena, podle hlasu mladá, a má vadu řeči, ze které mi je úzko. „Máš-š-š to pro mě?“ ptá se. „J-j-jak to ž-že to nemáš? J-já t-to po-potřebuju!“ Odpovídá soused, sousedka je podle všeho schovaná v bytě. Nechce ženu pustit dovnitř, slyším, jak lomcují dveřmi. Ztlumím rádio. Soused mluví tiše a odmítavě, opakuje, ať žena nekřičí, ale žena křičí čím dál hlasitěji, koktání je jí jedno.
Kdyby bylo nejhůř, říkám si, zavolám Edmundovi. Někde ještě musím mít schované jeho telefonní číslo. Kdysi míval telefonní číslo a mobil. Ale doufám, že nejhůř nebude. Nikdy mu jen tak nevolám, netroufám si ho potřebovat, je to naše nevyřčené pravidlo, že se doma o sebe postarám, že se schovám a zabavím tak, aby se tím, jak svůj čas trávím já, nemusel zabývat. Byt se pro Edmunda rozsvěcí až jeho příchodem, žárovky fungují a jídlo je nachystáno stejně jako předchozího dne, jeho žena je zase po koupeli, uložená v čistém povlečení, přesně tak jako minulou noc. Edmund by nesnesl, kdyby se věci hýbaly, zatímco tu nebyl, rád věří, že jsou dvě různé dimenze času: plynoucí bytí jeho denního života a statická existence čekajícího bytu. Copak bych asi slyšela ve sluchátku?
Asi bych měla zamknout dveře. Přepadá mě strach, že koktavá vyděračka vezme mimoděk za kliku a propadne dovnitř. Ale kdybych jí otočila klíčem těsně za zády, hlučně a neohrabaně, možná by se prolomila dovnitř, ze vzteku, že jsem všechno slyšela. Možná by mi chtěla vypáčit z krku všechno, co jsem zaslechla, kvůli čemu jsem ztlumila rádio, všechna vykoktaná tajemství, co mi po slabikách propadla ušima dovnitř. Vidím ji, jak mi otevírá násilím ústa a strká ruku do jícnu.
„Neřvi tak!“ okřikuje ji soused. „Nemusí tě slyšet celej barák!“ Sáhnu si na srdce, abych utišila jeho tlukot. Kdyby zase začalo pršet, nebylo by to tak slyšet. Stejně budeme muset možná všichni otevřít dveře a setkat se na chodbě s evakuačními zavazadly, soused, koktavá vyděračka i já s několika přibalenými trenýrkami pro Edmunda a nadějí, že nás najde tam, kam nás zavedou, že se zjeví stejně přirozeně a nečekaně, jako chodí domů, stulí se na žíněnku a jeho diskrétní dech zanikne mezi halasným chrápáním ostatních. Dřepnu si na zem, jak mi podklesnou kolena pod náporem náhlé touhy po Edmundovi, Edmundovi ve formě tepla. Nemusela bych s ním mluvit, ani se na něho dívat, stačilo by mi, kdyby se na chviličku postavil za mě, hřejivý a přítomný, jen než mě přejde děs z toho koktavého hlasu. Zatím soused zřejmě zavře dveře a žena na ně začíná bušit, vší silou buší pěstí do opotřebovaného dřeva v rozvrzaných pantech, do dveří a tabulky koupelnového okénka, občas se rány ozvou tak blízko, až se mi zdá, že musí bušit i na naše dveře, že dveře střídá pro efekt, pro barvitější zvuk, jako když hráč na bicí chvílemi pohladí i odlehlejší části své soupravy. Po špičkách docupitám do koupelny a vlezu si pod horkou vodu ve sprše. Zdá se mi, že v něžné náruči horké vody se mi nemůže nic stát. Dojde-li k problémům a katastrofám, odehrají se ve světě schovaném za koupelnovým závěsem a neuvidím na ně.
Teplo proudů vody mi připomíná a vlastně zcela dostatečně nahradí Edmunda. O co je Edmund víc než vzpomínka a naděje na teplo? Usínám v koupelně plné páry.
Když vylezu z koupelny, nahá a napůl rozmočená, najdu polévku rozlitou po sporáku a po zemi. Zhasila plamének sporáku a do místnosti s tichým syčením proudí plyn. Otočím kolečkem a otevřu okno do prázdné a klidné ulice. Vykloním se. I opilý chlapec už je pryč. Přestalo pršet. Na internetu hledám povodňové aktuality, ale Google nachází jen deset let starou stránku. Znovu zesílím rádio. Ale ani tam se už o povodních nemluví. Hraje nějaká písnička, mužský hlas snažící se znít chlapecky. Zpěvák vyslovuje text písničky zřetelně, ale s trochou zbytečné manýry, jako by špulil rty. Nedokážu poznat, zda je tak naivní schválně, nebo mimoděk.
Není to tak špatný, může to být horší. Ještě roste tráva, ještě zpívaj ptáci. Dělá, že „horší“ a „ptáci“ se rýmují. Slova se zmocňují kuchyně. Odcházím do pokoje a v hlavě se mi opakují zasmyčkovaná slova s protahovanými dlouhými „i“, připomínajícími psí vytí: není to tak špatnýý, může to být horšíí. Když se pokouším setřít rozlitou polévku, voda ze dřezu neodtéká. Namáčím hadr do smradlavé louže, která se udělala v nerezové míse. V odtoku to bublá, jako by odtamtud voda vyvěrala. Proboha. Bez přemýšlení utíkám ke dveřím na chodbu, dívám se kukátkem: kudy uteču, až voda naplní celý byt? Koktavá dívka už tam nestojí. Nebudu ale muset vylézt na střechu? Hladina vody ve dřezu se pohybuje, jako by ji někdo rozhoupal. Stojím uprostřed kuchyně a klidný hlas se mi vsakuje do hlavy.
V Brně někdy tak krásně prší!
Sedám si na zem vedle rozpatlané polévky. Ozývá se moderátor, hlasem vyplašenějším a zmatenějším, než je hlas zpěváka. Uvádí ho jménem.
Teď nám poví něco o jednom svém dalším projektu.
Najednou intenzivně zatoužím po tom městě, kde jsem nikdy nebyla a kde prší krásně a smířeně.
Říkali jsme si tak s kamarádem, povídá zpěvák a jeho hlas je jasný, blízký, zní skromně, ale už ne naivně ani pozérsky, zní zřetelně, jako první slova, která si uvědomíme po snu.
Čítárna, říká. Mluví o nějaké čítárně, kroužku, kde si obyvatelé šťastného města v teple a u svíček povídají o knihách, které přečetli. Copak jsem naposledy četla? Něco určitě ano, na nočním stolku mám celou hromádku.
Každý může přijít, říká.
Často nás někdo nový překvapí. Jsme otevření každému a všemu. Hm, říká na to moderátor a už neví, na co se má zeptat. A tak znovu pustí píseň:
Tvůj hlas se rozléhá v mých stěnách.
Natahuju prst, dotýkám se polévkové louže a pokouším se mastnotou vytvořit na zemi několik písmen: NEPOVEDLO… SE… MI… Ale tekutina zasychá a vzkaz nejde přečíst. Představuju si to místo, je tam teplo z lidských těl a trochu šero jako pod peřinou, vlídné hlasy a paže, vlídné oči bez zábran ulpívající na nových tvářích, všichni si tykají a jeden mluví na druhého bez rozpaků a bez úvodních formulí. Platonická swingers party. Není to úplně blízko, a přece ani nedosažitelné, to město, kde jsem nikdy nebyla, město, kam se dá dojet vlakem, stmívání před nádražím, světla tramvají rozmazávající se po ulicích, cesta deštěm dlážděnou ulicí do kopce, vyptávání se na cestu, adresa napsaná propiskou na zápěstí a pak vlhká kovová klika.
Zvednu se, opráším si sukni. U dveří stojí nachystané evakuační zavazadlo.
