Fluktuace osmdesátými roky
Biografické narativy z období totalitních režimů čtu jako pohádku. Vím, kdo je kladný hrdina, který pod jhem establishmentu strádá a trpí, rozeznávám záporné postavy „černokněžníků“. Očekávám vodopád výčitek, pokory, vzlykavého popisu nactiutrhání i ješitných projevů hrdinství proti zlotřilé mocnosti. Občas ale narazím na text, který popisuje onu dobu nepřímo, a přesto z něj dokážu převzít mnohem více povědomí o koloritu doby než z oněch „pohádkových“ biografií.
Za tuto občasnost považuji knihu s názvem Šarlák, kterou předkládá jihočeský rodák Petr Mano. Zmíněný je krom mnoha maleb také autorem několika publikací různé povahy (Sen o snu noci svatojánské, 1993; Básničky pro Marfušu, 1994; nebo komiksové Lamentatio města Písku, 2000).
Podtitul knihy, snad i příznačně v souvislosti s Manovou vizuální tvorbou, zní Dvanáct obrazů z periferie světa — dvanáct obrazů, sice v třináct kapitol rozložených, nás ovšem přivádí přímo do centra autorova světa. Epizodicky uzavřené jednotky kapitol skládají celou kostru vyprávění. Každá jednotlivě (s výjimkou dvou kapitol) odpovídá zaměstnáním, které Manův autobiografický vypravěč v průběhu osmdesátých a na samém počátku devadesátých let vystřídal. I v pracích povšechně nudných a nepříliš atraktivních (hlídač, skladník, zaměstnanec pošty) prožívá hrdina události, které určují vývoj jeho vnějšího i vnitřního směřování. Ostatní postavy a prostředí se proměňují společně se změnami pracovního prostředí. Některé patří pouze jedné epizodě, jiné procházejí napříč kapitolami. Jen názory vypravěče a pohled na společnost, stejně jako rutina každodenního pobývání, těmto změnám nepodléhají a shlukují se do konstanty příběhů.
Co se Petru Manovi dle mého názoru zdařilo, je skutečnost, že vypravěč užívá velmi sofistikovaného jazyka, mnohdy s konkrétními narážkami na filozofii či umění. Vytváří tak jemné pnutí mezi kultivovaným vyprávěním (jazyk) a obskurním vyprávěným (události). Navíc na pozadí továren, podniků a hospod, které do značné míry připomínají kulisy podobně laděných zábranovských povídek. Právě proto má linie příběhu jistý spád; i přes svou uhlazenost snad dokonce vyvolává představu, že se čtenář s Manem ocitl na neformálním posezení a autor vše vypráví u piva takříkajíc z první ruky. Samotný Manův vypravěč je více deskriptivista než analytik. Na události minulé spíše jen upomíná, než že by nad nimi více, byť s odstupem, hloubal.
Biografické příběhy, ve kterých slouží autorovi reálné postavy a místa jako podklad pro jejich variování ve vyprávění, jsou vždy náchylné na uchopení a interpretaci. Mano ve svých epizodách nenaráží pouze na postavy ze svého blízkého okolí, ale také na jisté společenské skupiny (invalidé, Romové, beznadějní návštěvníci putyk). Vykresluje je bez ostychu, způsobem, kterému čtenář snadno uvěří — sám jistě podobné typy ve svém okolí zná. Vše je ukotveno ve své regionalitě, ve světě rámovaném Pískem a blízkým okolím. V knize lze dokonce nalézt příslušnou mapu. Ta je ovšem nadbytečná a v příběhu se lze dobře orientovat i bez ní.
I přes subjektivizaci biografického vyprávění podává Mano dle mého názoru realistický obraz jedné dějinné epochy. Snad právě proto, že v Šarláku je tato epocha spíše personální než společenská. Skoro mrzí, že neputujeme hlouběji do devadesátek, kde se nám ty naše „jistoty“ vytrácejí. Právě podobná vyprávění mi dávají reálně na vědomí, že život v osmdesátých letech nebyl hrdinným eposem plným antikomunistických gerojů s jasně danými rolemi, jako spíše ono nekonečně unylé, přízemně banální „bezčasí“.
Petr Mano: Šarlák. Dvanáct obrazů z periferie světa (Písek 1980—1992), 65. pole, Praha 2014