Svíjet se postmoderně

Děj knihy začíná v českých Sudetech na sklonku sedmé dekády dvacátého století a končí v Praze v dystopické budoucnosti přelomu desátých a dvacátých let století jednadvacátého, po „třiceti letech divoké, do chiméry rychle rozplizlé demokracie“. Autorský vypravěč se sice dominantně soustředí na životní příběh Houžvičky, Houžviny, Houžve, nonkonformní dívky a posléze ženy, bílé vrány se slabostí pro černé ovce, ale do jeho stále se rozšiřujícího zorného úhlu se dostávají i další postavy, které Houžvině překříží cestu — kamarádky z dospívání Lakmé a Hala—Lonvéna, spisovatel populární literatury Jaktal, amatérský recenzent okrajové jazzové hudby Kurtis, živící se telefonickým prodejem důchodových pojištění, jeho spolupracovnice, Američanka Jane, po rozvodu zoufale bojující o svého syna, nebo „vařič“ drog a pozdější kněz Šaman. Naprostá většina z nich má jedno společné — nedokážou splynout s efemérním duchem doby, a proto se postupem času ocitají spíše na okraji společnosti, leckdy i na jejím dně. Skrze jejich životní peripetie nahlížíme negativní tendence moderní a postmoderní společnosti — redukci člověka na lidský zdroj, disociaci rodinných a společenských vztahů, konzumerismus, rozličné druhy závislostí individuálních i celospolečenských. Imago tak vlastně aspiruje na to být sociálním románem.

Jak jde židot? Ale ghetto.

Houžvičku sledujeme od jejího narození do rodiny napojené na undergroundovou komunitu a žijící na periferii blíže neurčeného severočeského města. Procházíme s ní pubertu a adolescenci spadající do liberálních devadesátých let, pokrytých lehkou mhou prvních mejdanů, experimentů s chemickým „štěstím“, koncertů kapel „třetího českého hudebního obrození“ i jiných a pochopitelně také milostných klopýtnutí. Projdeme nedokončenými vysokoškolskými studii, během kterých ji naplno dostihne rodová závislost na alkoholu, následnou léčebnou, životem matky samoživitelky, érou závislosti na virtuálním světě až po zakotvení v pevném partnerském vztahu a v malé skupince lidí vytvářejících době navzdory ostrůvek pozitivní deviace — jsme svědky procesu, kdy se z kukly dlouho nedospělé dívky rodí dospělý jedinec, imago.

Svět, v němž se tato proměna odehrává, však není pro život nikterak přátelským místem, právě naopak. Lidé, i ti takzvaně úspěšní, jsou v něm uzavřeni, aniž si to uvědomují, do rozličných ghett — v původním i přeneseném slova smyslu (léčeben dlouhodobě nemocných, sociálních sítí, fitcenter, loftů…), z nichž to nejodpudivější představuje svět korporátních business center, v knize pojmenovaných po Tolkienově zemi zla — Mordor. Být jeho součástí, stát se „kajclem“, znamená vzdát se části svého lidství, svobodné vůle, přijít o „nejlidštější ze smyslů“ — sluch, protože právě tito lidé jsou nejvíce zasaženi epidemií neznámé choroby projevující se pískáním či hučením v uších, vedoucím ke hluchotě, nezřídka i k infarktu. Jejím spíše tušeným zdrojem je naše současná postindustriální civilizace přeplněná signály, daty, bludnými proudy a vším možným elektromagnetickým smogem. Postiženi jsou i Houžvička (daň za období závislosti na Facebooku) a Kurtis (byť atypický, tak stále „kajcl“). Východiskem může být jedině návrat k osvědčeným hodnotám — rodině, mezilidským vztahům, prostému lidskému bytí v komunitě podobně smýšlejících jedinců, jinými slovy dobrovolný odchod na periferii společnosti, tedy do dalšího ghetta.

Má lásko, postmoderno

Největší devízou knihy je bezesporu její jazyk. Lundiaková již v předchozích dvou titulech prokázala, že je na tomto poli kreativní experimentátorkou, a nejinak je tomu i v Imagu, ačkoli zde svůj temperament krotí ve prospěch narativní stránky románu. Podle situace funkčně těží ze všech vrstev lexika — od vulgarismů po poetismy, dokáže být básnicky hravá, ironická nebo chladně objektivní. Obdobně širokospektrální jsou i vyprávěcí techniky, klasické pasáže s vševědoucím vypravěčem („Avšak málokdo je v tomto románu na tomto místě proto, aby se zdržoval podružnostmi…“) se střídají s pasážemi vančurovsky robustními („Avšak nepředbíhejme: klenuté příběhy se budou znovu vyprávět, jen jim musejí lidé dorůst.“) či hrabalovsky disociovanými („…já jsem už byl pomalu zralej, že to na Šumavě vezmu přes pangejt, jenže táhněte s sebou celou famílii, když má navíc jeden jak druhej astmatickej hrudníček, až mi ty holuby zakazovali, že vocaď pocaď jsou z toho nemocný.“). Nejpůsobivější vypravěčkou se však Lundiaková stává v krizových momentech a okamžicích introspekce postav. Scéna umírání Jaktalova otce nebo vize smrti Houžviččiny babičky dokázaly na miniaturní ploše maximálně zkoncentrovat nevídanou emoční intenzitu, která ve čtenáři rezonuje ještě dlouho po dočtení.

Téměř každá kapitola z celkem pěti hlav, do nichž je kniha architektonicky rozvržena, je uvedena citací jiného textu — například úryvkem z Wikipedie, vlastním písňovým textem (u první kapitoly hlavy I jde o podmanivou píseň Čekni děti, u hlavy II Slunce svítí — obě ze Stinčina alba Krrrva!) nebo dokonce minipovídkou — s níž ve větší či menší míře koresponduje. Tyto texty, stejně jako i sám příběh, překypují intertextovostí, aluzemi a pop-kulturními odkazy, jež vytvářejí obdobu webové sítě, hypertextů a „Klik — života na dálkové ovládání“. Erbenova „Svatební košile“, Bulgakovův Mistr a Markétka, Tolkienův Pán prstenů či Werichovo Fimfárum se dostávají do sousedství Janka Ledeckého, Vltavy, Tří sester a reklamních sloganů — jak velí poetika postmoderny a tento svět, jenž „u sta kulí sám se hulí“. To, co je v knize předmětem kritiky, stává se tedy poněkud paradoxně jejím integrálním stavebním prvkem, což kritický osten do jisté míry oslabuje.

Co dělat?

Sociálněkritická aspirace je pak vůbec slabinou Imaga. Lundiaková nesestupuje ke kořenům toho, co vidí jako zlo, zůstává spíše na povrchu, u jeho deskripce, a vypomáhá si jeho přesněji nespecifikovaným projevem, apokalyptickou tajemnou nemocí. Také již zmíněné řešení společenských problémů — jakýsi novodobý disent — je výsledkem spíše instinktivní reakce, ne analytického myšlení a snahy dobrat se poctivé odpovědi na Černyševského „věčnou“ otázku. To má i čtenářské důsledky — přibližně první polovina knihy, než Houžvička začne trpět tinnitem, se čte jedním dechem, druhá půle však začne poněkud drhnout v důsledku myšlenkové rozplizlosti a zřejmě i nedostatečné prozatérské zkušenosti. Závěr nakonec vyšumí v podstatě do ztracena, i když pozorný čtenář by v něm mohl objevit metafyzickou či symbolickou dimenzi. Pár černých labutí krmících se v kostele hostiemi může pro „disidenty“ představovat potvrzení jejich volby a paradoxní návrat k normálu normalizace, protože řeč („esence člověka“) byla dříve přirovnána k černé labuti, a krmí-li se tato hostií, tedy slovem, jež se stalo tělem, pak slovo splývá s řečí a kruh se uzavírá (tato interpretace však míří zřejmě již za hranice autorského záměru). Imago tak přes všechny své nepopiratelné kvality nepřímo potvrzuje platnost postřehu Evy Klíčové, která v rozhovoru pro kulturní přílohu Salon deníku Právo konstatovala, že v české literatuře není „poptávka po někom, kdo umí hezké věty, ale po někom, kdo myslí a je originální“.

Hana Lundiaková: Imago. Ty trubko!, Kniha Zlín, Zlín 2014