Světy disentu

„Nejednou jsem si všiml, že při setkáních s cizinci leccos z toho, co říkáme, pro jistotu nepřekládáme.“ Tak si povzdechl Václav Havel v eseji „Anatomie jedné zdrženlivosti“, když se snažil znázornit zvláštní směs tragédie a komedie, vážnosti a hravosti, kterou se disidentský život vyznačoval a která nemusela odpovídat západním představám o závažnosti politické angažovanosti. Havel zde narážel a narazil na hranici mezi západním a „domácím“ chápáním disentu — na hranici, která jako červená nit vede skoro celým jeho dílem za normalizace. Jeho postřeh zároveň naznačuje, že disent znamenal jinou věc pro jiné lidi — a nejen podle toho, které výroky byly přeloženy. Disent měl jiné významy na Západě i ve střední Evropě, v angličtině, ve francouzštině či v češtině (případně ve slovenštině!), položil jiné otázky vnějším pozorovatelům i přímým účastníkům, cizincům i Čechům. Disent tedy byl jevem v neustálém pohybu, dalo by se říct i „v neustálém překladu“. Už ze samé podstaty věci tedy vyplývá, že kniha amerického badatele možná osloví českého čtenáře jinak než své původní anglofonní publikum. Doufám ale, že i český čtenář, který už zná klíčové postavy a texty „svého“ disentu, tady najde zajímavé posuny perspektivy a nová řešení starých otázek.

Předtím než jsem začal pracovat na této knize, zdálo se mi, že českému disentu celkem rozumím. „Moc bezmocných“ a Dálkový výslech patřily k prvním českým textům, které jsem četl v anglickém překladu po svých univerzitních studiích — pod silným dojmem událostí roku 1989. Když jsem v roce 1992 poprvé přijel do Československa, měl jsem v kufru skvělé reportáže a rozbory Timothyho Gartona Ashe (The Uses of Adversity a The Magic Lantern, bedekry i bible pro univerzitní studenty mé generace, aspoň pro ty, kteří se zajímali o „východní“ Evropu a od Ashe se učili, aby ji nazývali „střední“). Když jsem pak několik let bydlel v Brně, postupně se učil česky a nakonec začal postgraduální studia v oboru slavistiky ve Spojených státech, zaměřil jsem se na literaturu sedmdesátých let a četl hodně o disidentech a hlavně hodně od nich. Znal jsem Obnovení pořádku, „Paralelní polis“ a „Zprávu o třetím českém hudebním obrození“, seznámil jsem se s různými historickými výklady disentu, přemýšlel jsem o „životě v pravdě“ a jako mnoha čtenářům se mi ulevilo, když se moře teoretických výkladů o občanské společnosti na chvíli rozestoupilo, aby udělalo cestu Plastikům a „jejich“ procesu.

Čím dál víc jsem se ale hroužil do dobových textů, tím jasněji jsem viděl, že disentu vlastně moc nerozumím, a tudíž že nechápu jeden z klíčových pojmů doby. Uvědomil jsem si, že nevím, kdy se slovo „disident“ ujalo, kdo jej užíval a zda s odstíny ironie nebo vážnosti, kdo vlastně „byl“ disidentem (a podle koho) a jak vypadala každodennost disentu. Těžce jsem si dával dohromady obraz perzekuce, kterou disidenti podstoupili — vždyť američtí žurnalisté mluvili se stejně tragickým tónem o ztrátě místa na univerzitě jako o výslechu nebo o vězení. V západním podání disent jednou vypadal jako nekonečně kruté utrpení a jindy jako nekončící filozofická hostina, nebo dokonce večírek, kde jsou všichni hosté špičkoví myslitelé, skvělí vypravěči a vůbec dobří kumpáni. Přitom se zdálo, že hodně z každodenního stresu života v disentu se nedostalo do západních výkladů, kde se odvaha disidentů brala jako naprostá samozřejmost, a ne jako těžce vybojovaný životní postoj. Postupně jsem si uvědomoval, že bych si chtěl přečíst docela jinou knihu o disentu. Další pojednání o Helsinkách nebo o občanské společnosti nebylo zrovna zapotřebí, zato vyprávění o vlastních životech disidentů ano.

První náznak možnosti takového vyprávění jsem možná zahlédl při čtení Českého snáře, kde disent byl věru představen jako „svět“ — bohatý, lidnatý, ale zároveň jako jen jeden svět mezi jinými. Jestliže jsem chtěl nový historiografický přístup k disentu, možná právě díky svým literárním studiím jsem si začal uvědomovat, že nejvýmluvnější vyprávění o disentu pocházejí od disidentů samých. Výmluvná ale byla i skutečnost, že například Český snář nikdy nevyšel v anglickém překladu (snad právě pro svou bohatost, složitost, a „lidnatost“, která by americkému čtenáři mohla připadat jako změť nevyslovitelných jmen). V anglicky mluvícím světě se vlastně představa o disentu utvářela na základě poměrně malého množství textů — k nim patřily hlavně Dálkový výslech a Havlovy eseje (zejména ty, které vyšly v znamenitém výboru Open Letters, přeloženém Paulem Wilsonem), Šimečkovo Obnovení pořádku (napsané vlastně před Chartou), útlý výbor Vaculíkových fejetonů, Patočkovy eseje, romány Ivana Klímy a texty několika dalších spisovatelů (hlavně dvou nedisidentů Hrabala a Kundery…). Jak vlastně otevřít svět tolika jiných knih a spisovatelů cizímu publiku?

Za knihou tedy stál dvojí záměr — představit americkému či anglickému čtenáři různorodost hlasů a zkušeností, které se do existujících studií většinou nedostaly, a zároveň udržet (případně oživit) vědomí o tom, že byla řada různých „disentů“ a že se představy o disentu při přechodu jazykových hranic transformovaly. Chtěl jsem nabídnout alternativu k existujícím výkladům, které se spokojily s teoretickým přístupem k problémům opozice a vnímaly ji hlavně jako politickou strategii. Dostupné úvahy většinou braly disent jako uzavřený, a tudíž přehledný celek, nehybný, nerozvíjející se, jako dobře vymezenou skupinu lidí a idejí. V první kapitole této knihy se pokouším vyrovnat se s těmito výklady, které anglicky nazývám „narratives“ neboli „příběhy“ o disentu. Termín „narrative“ používám pro jakýkoli historický výklad událostí, který se ustálil a zavedl do té míry, že už zakrývá jiné možné přístupy — bere jako samozřejmost to, co se teprve má vyargumentovat, vyzdvihuje určité otázky a zabraňuje nám v kladení jiných. „Narrative“ je tedy v tomto smyslu vyprávění, které nejen vypravuje, ale i vylučuje a zastírá. Jak výlučný důraz na Helsinskou dohodu a obecněji na otázku lidských prav, tak příběh o „paralelní polis“ nutně zastírá myšlení a psaní mnoha disidentů, pomíjí jejich zkušenosti s životem za normalizace. Neadekvátnost těchto prvních dvou příběhů je zjevná už z toho, jak vyústily v příběh třetí, v problematické dovolávání se „každodenní“ zkušenosti „obyčejných“ občanů, kde jsou disidenti prostě odsunuti stranou jako údajně neznámá a bezvýznamná skupina podivínů. Výsledkem je ona „slepá ulička“, v níž se studium disentu ocitá, když pracuje s příliš obecnými pojmy, aniž by se zaposlouchalo do polyfonie disidentských hlasů.

Tuto polyfonii uslyšíme nejzřetelněji, když budeme číst to, co disidenti psali sami o sobě. Moje kniha proto věnuje hodně pozornosti něčemu, co se anglicky někdy nazývá „self-writing“ — tedy termínem, který naznačuje nejen psaní v první osobě, ale obecněji psaní jako základní formu sebevyjádření, vyjádření autorova „já“. Jak vypadá jakékoli psaní, když ho čteme „pod znamením já“, z hlediska otázek po tom, jak autor chápe sám sebe? Takové psaní se uplatňuje zvlášť výrazně například v deníku, v dopisech nebo ve fejetonech. Na disentu je nápadné, kolik klíčových myšlenek se rozvíjelo právě v takových „intimních“ a „osobních“ žánrech, kterým bychom normálně nepřipisovali veřejný význam — od Hejdánkových Dopisů příteli po Havlovy a Vaculíkovy fejetony a snad nejvýstižněji v Českém snáři a ve vášnivých ohlasech na něj. Dokonce i velké deníkové projekty od nedisidentů, např. Jana Zábrany nebo Jaroslava Putíka, nabývají jiného rázu za normalizace, kdy se boj mezi vyprázdněným veřejným jazykem a smysluplnějším hlasem autorova „já“ stupňuje a stává průvodním jevem skoro každého záznamu.

Nejen v anglické a americké historiografii disentu se texty disidentů příliš často čtou buď jako filozofická pojednání, nebo jako „non-fiction“, tedy jako průzračné zdroje informací o porušení lidských práv. Zjevně jsou ale také něčím jiným, pokusem najít vlastní hlas v nepřátelském území, v jazyce obsazeném slovy cizích („bratrských“) vojsk. Velice mne zajímala právě situace člověka, který si sedne ke stolu, aby napsal zprávu o policejní perzekuci nebo o strategiích opozice. Kde si bere literární vzory, jakým žánrem chce psát? Správné přístupy — jazyk, intonace, pojetí děje — nespadly z čistého nebe, musely se teprve zpracovat, zároveň ale spisovatelé mohli čerpat z určité literární tradice, v českém kontextu zvlášť z tradice žurnalistické a publicistické. (Jak by vypadal český disent bez fejetonů? A máme-li sledovat myšlenku trochu dál — bez Nerudy a Čapka…?) Tady myslím může literární vědec šťastně spolupracovat s historikem, protože literární věda umí položit právě takové otázky po jazyku, po žánru, po narážkách a skrytých aluzích, po způsobech sebevyjádření. Disidentské psaní nejen předává informace, ale podává i autorovu osobnost.

Spíše než resumovat celou argumentaci knihy, bych už měl dát příležitost čtenáři, aby začal číst. Vraťme se ale na okamžik k Havlovu postřehu o překladu. Disidenti nemuseli zahraničním žurnalistům překládat každé slovo, zato je nápadné, kolik klíčových slov disentu bylo vlastně cizího původu — nejen „disident“ a „disidentství“, ale rovněž „underground“, „establishment“, „paralelní polis“, „samizdat“, „Charta“… (A ze kterého jazyka pochází obludné slovo „normalizace“…?) Disent byl do jisté míry záležitostí cizích slov, nebo lépe řečeno šlo o zabydlení se ve světě vytvořeném jinými, pokus převzít cizí slova a utvářet jim a jimi nové významy. Dokonce i Havla, ačkoli prosazoval pojetí disentu vytvořeného kolem vnitřní morální pravdivosti, snad ještě víc přitahovaly paradoxy odcizení. Chápal, že disident bývá popisován cizími výrazy, že je permanentně „nesvůj“, a musí tak vytrvale vyjednávat svou pozici před očima jiných. I proto je, myslím, užitečné, a dokonce nutné, aby se zahraniční badatelé účastnili diskuse o disentu a o možnostech života za normalizace a v represivních režimech vůbec. Disent nebyl jev, který vznikl v domácím prostoru (ať mluvíme o Československu, Polsku, „východní“ Evropě, nebo o jakýchkoli jiných autoritářských režimech) a následně byl předán do zahraničí se všemi nevyhnutelnými zkresleními a posuny zájmu. Samotné pojmy disentu vznikly v meziprostoru, v rozsáhlé diskusi, kterou disidenti vedli nejen mezi sebou a se spoluobčany, kteří neprotestovali otevřeně, ale i se západními žurnalisty a politology, a dokonce také s policisty a všelijakými představiteli represivního aparátu. Možná tato kniha ztělesňuje určitý paradox — snahu vyprávět disent zevnitř, jeho vlastními slovy, a zároveň udržovat vědomí o tom, nakolik byla pozice disidenta vymezena „zvenčí“. Jde ale o paradox charakteristický pro jev, který vznikl mezi mnoha různými světy.

Překlad Petruška Šustrová

Vydává nakladatelství Academia.