Nietzsche a nepřátelé

Obsahově se v případě Nietzscheho konfrontací s uvedenými diskutuje pojetí řeči, jejího původu a její metaforičnosti, dále souvislost morálky a strachu, morálky a soucitu, pak též ustavení hodnoty tradičních západních hodnot, konečně původ a důvody specifické religiozity a mocenské ambice skrývající se konkrétně v křesťanském náboženství, jak ho Nietzsche genealogicky analyzuje v konfrontaci s jeho dvěma nejdůležitějšími postavami, Ježíšem Kristem a svatým Pavlem.  (z anotace)

Filosofie a nepřátelství Předmluva

„Smyslem rozlišení přítele a nepřítele je označit nejzazší stupeň intenzity spojení nebo oddělení, asociace nebo disociace.“

Carl Schmitt

Ve filosofii se minimálně od Parmenida s Hérakleitem objevuje tendence stavět proti sobě ‚postoj běžného porozumění světu‘ a filosofii. V případě Hérakleita se pak tato kontrapozice naplňuje vyslovenou averzí či nepřátelstvím. Svého druhu nepřátelství pak v této konstelaci udržuje i Platón a od něho coby ‚knížete filosofů‘ se jakožto výchozí klišé později objevuje snad v každé filosofické pozici více či méně explicitně vyslovené nepřátelství spočívající v tom, že si daný autor vybere jiného autora či pozici, proti které se vymezuje či proti které formuluje pozici svou. Jako by se zdálo, že žádná filosofická pozice nemůže existovat bez svého nepřítele, na kterém se však v tu chvíli stává závislou.

Nicméně filosofie a její práce mají stát v sobě a vycházet ze sebe a nepotřebují se nechat determinovat zevně tím, čím samy nejsou. Konfrontace ani polemika nejsou ve filosofii potřebné, byť se jimi snadno imituje živost a aktuálnost badatelského provozu, a tím se navenek (tak zvané laické i odborné) veřejnosti demonstruje potřebnost, užitečnost a legitimita filosofie a její práce. Je smutné, že filosofie se již notnou dobu potřebuje, ba musí ustavičně ospravedlňovat jak za svou existenci, tak ve své práci. Filosofie, jak jí můžeme rozumět v kontextu předloženého svazku, je řemeslo poctivého myšlení a myslitelského tázání, jež zprostředkovaně může např. proměnit existenci toho, kdo se jí oddá a nechá vést.

Jak bylo řečeno, nepřátelstvím do sebe přebíráme cosi z nepřátel a stáváme se do jisté míry podobnými. Proto již samotná jejich volba představuje signifikantní rozhodnutí, protože tím dáváme najevo cosi ze sebe samých, a tím rovněž už sebe samé modulujeme, orientujeme a ‚ladíme‘ pro další jednání. Dalo by se pak — s notnou dávkou buď ironie, nebo zjednodušení — snad říci, že daného autora či filosofickou pozici nejspíše poznáme tak, když se podíváme na jejich kontrahenty.

Existuje‑li ve filosofii někdo, kdo je vysloveně konfrontační, polemický a nepřátelský, je jím bezpochyby Friedrich Nietzsche. Nietzsche podle vlastního vyjádření z prvního dílu knihy Tak pravil Zarathustra „píše vlastní krví“. Myšlení je pro něj boj a píše tak dlouho, dokud má před očima konkrétního nepřítele. Protože jich však neubývá, ba právě naopak, musí se psychicky i fyzicky zhroutit, a tím se osvobodit z palčivého vzteku nepřátelství. Aplikujeme zde na Nietzscheho jeho maximu vyslovenou v téže uvedené knize, a to, že „poslední a nejmladší ctností“ filosofa je „poctivost“: Nietzsche je myslitelem, jakým se stal, díky velikosti a síle svých nepřátel. Tím nikterak neupírám jeho dílu svébytnost, pouze ji konkretizuji a v Nietzscheho duchu genealogicky explikuji. Nietzsche sice myslel a psal byv determinován vnějšími nepřáteli, nicméně v proudu boje a v žáru nepřátelství formuje sám sebe do samostatné a vnitřně vymezené a permanentně se vyvíjející myslitelské pozice.

V souvislosti s osobností Friedricha Nietzscheho se takřka ihned musí objevit jméno Richard Wagner. Tím spíše v souvislosti s Nietzscheho nepřáteli. Avšak protože považujeme Nietzscheho za filosofa a jelikož i naše práce je filosofická a studuje filosofické aspekty Nietzscheho díla, uchýlili jsme se v souladu s tím, co samotný Nietzsche píše ve Třetím pojednání spisu Genealogie morálky, k rozhodnému kroku, který sice může budit nesouhlas až pohoršení, který nicméně je naprosto legitimní a věcně, tzn. filosoficky obhajitelný, a to vynechat tohoto uvedeného hudebního skladatele ze seznamu Nietzscheho (ne)přátel. Jde totiž o to, že Richard Wagner není filosofickým, jako spíše životním nepřítelem, a nám jde precisně vzato pouze o ty filosofické. Jsme v tomto přesvědčení vedeni samotným Nietzschem, jenž v § 6. Třetího pojednání spisu Genealogie morálky jednoznačně deklaruje, že ho filosoficky vzato nezajímá Richard Wagner, nýbrž Arthur Schopenhauer, křesťanství a platónsko-křesťanská morálka:

„V případě umělce […] za všech dob byli lokaji určité morálky nebo filosofie nebo víry; […] umělci nikdy nestojí sami za sebe; […] Tak si například Richard Wagner […] postavil před sebe filosofa Schopenhauera, svůj ochranný štít […] Tak jsme dospěli k závažnější otázce: co to znamená, když asketický ideál vyznává skutečný filosof, duch vskutku stojící sám o sobě jako Schopenhauer […]?“

Tím budiž dostatečně zdůvodněna absence Richarda Wagnera a zároveň načrtnut základní tematický rozvrh naší čistě historicky pojaté knihy, ba i samotné kritérium výběru Nietzscheho (ne)přátel.

[…]

Jestliže se odvážíme tvrdit, že Nietzscheho myšlenka ‚věčného návratu téhož‘ by například mohla představovat vyvrcholení západní metafysiky a že by představovala Nietzscheho odpověď na Aristotelovu otázku po „jsoucnu jakožto jsoucím“, kterou tento závazně definuje ‚první filosofii‘ neboli metafysiku, mělo by to konsekventně znamenat, že Nietzscheho odpověď v podobě myšlenky ‚věčného návratu téhož‘ je odpovědí nepřátelskou. To by pak mohlo vést k domněnce, zda náhodou samotná metafysika ve své podstatě není nesena nepřátelstvím. Metafysika jakožto aristotelské „poznávání příčin a důvodů“ pochází z „přirozené žádosti po vědění“, která údajně charakterizuje každého člověka. Jestliže si každý člověk přirozeně žádá znát příčiny a důvody, proč něco je takové, jaké to právě je, mohla by tato žádost (řec. orexis) odpovídat na daleko bazálnější situaci lidské existence, kterou je strach: Strach z neznámého, nejistého, cizího, skrytého. Je možné, že člověk má strach nejen z cizího a neznámého, tzn. ze světa a z druhých lidí, bytostí a jevů, nýbrž že dokonce může mít strach sám ze sebe, ze své lidskosti, že tedy může mít strach ‚být lidsky‘ a ‚být lidský‘. Je konečně možné, že metafysika coby ‚první filosofie‘ pojednávající o specificky pojatých prvních příčinách a důvodech, jak ji zdánlivě jednou provždy definoval již zmíněný Aristotelés, vznikla právě jakožto odpověď na strach panující v základu lidské existence, ke které se jinými prostředky přidaly umění a architektura, politika a válka, pozdější (přírodo)věda a technika, víra a zbožnost, sport, zábava a konzum, cynismus, násilí a vulgárnost chování i řeči, dobrovolnická činnost, ekologie a trvale udržitelný rozvoj, politická a genderová korektnost, a jistě bychom přišli na další specificky lidské formy překonávání strachu a jeho sublimace.

Není potom nepřátelství ve filosofii jen sublimovanou podobou strachu: ze sebe, ze světa, života i z druhých lidí? Není Nietzscheho nepřátelství projevem jeho úzkostné slabosti? Co u svých nepřátel hledá a proti čemu s nimi bojuje? Hledá u nich potvrzení svého rozumění skutečnosti, životu a světu, a to takovou formou, že zároveň bojuje proti jinému výkladu světa, než je ten jeho. Je ve svém myšlení Nietzsche poctivý k sobě? Neplatí o něm to, co odkrývá u druhých a co jim předhazuje? Nebere se Nietzsche příliš vážně?

Bylo-li výše řečeno, že nepřátelstvím do sebe nabíráme cosi ze svých nepřátel, pak to znamená, že těmi, kdo vpravdě — nám navzdory — odhalují naši nepoctivost, jsou právě naši nepřátelé. Oni nás nutí být poctiví tím, že odhalují naši nepoctivost, před kterou každý člověk má tendenci uhýbat a zavírat oči. Je‑li ‚poctivost‘ tedy tou „nejmladší a poslední ctností“ filosofa, jak praví Nietzsche v prvním dílu knihy Tak pravil Zarathustra, věříme, že tematizací Nietzscheho ne-přátel se díky nim dovíme něco genealogicky podstatného o samotném Nietzschovi a jeho filosofii.

Redakčně kráceno.

Vydává nakladatelství Togga.