Trochu iritující zábava
Hned od prvních stránek je jasné, že před sebou máme knihu profesionála v nejlepším smyslu slova. Igor Malijevský vydává knihy poezie i prózy. Spolupracuje s Českým rozhlasem a s divadlem Archa, kde provozuje literární kabaret spolu s Jaroslavem Rudišem. Vedle toho však také fotografuje a svými fotografickými díly doprovází texty své i jiných, případně je samostatně vystavuje.
V povídkové knize Měsíc nad řekou Tejo spojuje svůj talent literární i fotografický. A pokud se dokážete povznést nad místy až trýznivou absenci příběhu a dnes tolik oblíbenou fragmentárnost, rozhodně se budete dobře bavit.
Na třicet krátkých povídek a před každou z nich Malijevský vložil jednu fotografii. Fotografie inspirované povídkou, nebo povídky inspirované fotkami. Vzájemně se nekopírují, neilustrují, nedoplňují, ale skutečně inspirují. Mezi textem a obrazem probíhá elegantně otevřená hra významů, kterou se můžete nechat okouzlit tak jako v málokterých povídkových knihách.
Ve třiceti povídkách navštívíme mnoho míst. Ukrajinské poloniny, ložnice, ve kterých stojí funkční traktor, maštal s onanujícím mentálně zaostalým mužem, hospody v Česku a v Americe, galerie, panelákové byty, pláže a tak dále. Přes tuto pestrost jsou místa jen jakousi vůní textu. Skutečnou chuť povídek tvoří postavy tato místa obývající. Většinou jsou to lidé, občas ale i psi, kočky či kuřata. Sledujeme humorné, kuriózní, někdy melancholické, místy posmutnělé či vskutku tragikomické fragmenty osudů; historky k neuvěření, k pousmání, k povzdechu, ale hlavně k podivení či přímo užasnutí.
Například jdete po ulici cizokrajného města a proti vám jdou dva bodří chlapíci a z ničeho nic vás doslova odnesou k sobě domů a stráví s vámi pijáckou noc. Nebo příhody muže, který se chtěl intimně sblížit s pracovnicí patologie. Ta si testovala psychiku svých potenciálních jednonočních partnerů tím, že jim ukazovala mrtvoly. Muže, kterého testovala naposled, práce na pitevně fascinovala víc než dotyčná pracovnice a on začal docházet do pitevny na cvika mediků a studovat skripta, což celé dalo na chvíli nový směr jeho zborcenému životu.
Příznačný je na všech postavách jejich pochroumaný a nenaplněný život. Jeden se rozešel, druhému umřela, třetí neví, co chce, další je trochu blázen a tak dělá bláznivé věci. A všichni jsou tak trochu tápající ve tmách. Svět Malijevského povídek je drásavě neúplný, postrádá smysl a pokoj naplněného života, nebo alespoň pokoj života, který naplnění vědomě hledá a částečně nalézá. Snad jen vypravěč, který do vyprávění jako postava nenuceně vstupuje, působí dojmem, že odněkud někam směřuje.
A tak je také nakonec povídky možné číst. Jako vyprávění více či méně vědomě kráčejícího člověka, který žasne nad tím, co se kolem něho děje. Nutno však jedním dechem dodat, že tmel, který drží všechny vůně, chutě a úžas pohromadě, že to, proč vydržíte povídky číst, je způsob Malijevského vyprávění. To kombinuje lyrično s nápaditou dramatickou pointou. A některá slova ve vás rezonují i po zavření knihy: „Kdysi jsem chtěl popsat každou noční i denní hodinu. Večerní melancholii, beznaděj druhé hodiny ranní, fabriční čilou a úplně zpitomělou šestou, aristokraticky ztichlou desátou dopolední.“
Přestože líčení světa jako místa podivného, polovičatého a trochu bezútěšného může iritovat, přestože s takovýmto viděním světa bytostně nesouhlasíte, nebudete se díky poeticky napínavému vyprávění nudit a nakonec možná připustíte, že snad i někde blízko vás takový svět bohužel je.
Igor Malijevský: Měsíc nad řekou Tejo, Argo, Praha 2014