Texty v oběhu

Publikace obsahuje jak klíčové teoretické práce jejich protagonistů, soustřeďující se na pojmy jako literární produkce, kreativita, kulturní kapitál, historismus, reprezentace, médium či ideologie, tak historické analýzy, které se dotýkají literatury i dalších umění a médií v širokém časovém záběru od pozdního středověku a renesance přes 19. století až po současnost. Přeložené studie jsou doprovozeny úvodními texty a celou knihu otevírá pojednání, které přibližuje základní pojmy daných směrů, ohledává jejich myšlenkovou genealogii a zvažuje podoby (a perspektivy) „materialismu“ v literárněvědném a kulturněkritickém myšlení. (z anotace)

Obměny kultur, ohyby materiality. K myšlení kulturního materialismu a nového historismu

Historie pracuje s dokumentární materialitou (knihy, texty, účty, registry, jednání, budovy, instituce, zákony, techniky, předměty, zvyky apod.), která představuje vždy a všude, v každé společnosti, spontánní či organizované formy trvanlivosti. Dokument není příhodný nástroj historie, jež by tak byla především a zásadně pamětí; historie je určitý způsob, jakým společnost poskytuje status mase dokumentů a jakým ji zpracovává, aniž by se od ní separovala.

Michel Foucault

Pro formální záznamy o zkušenosti se neuchylujeme jen k bohatým zdrojům, jako je literatura, ale rovněž k historii, budovám, obrazům, hudbě, filosofii, teologii, politickým a sociálním teoriím, fyzikálním a přírodním vědám, antropologii, k celému rozsahu vědění. Obracíme se též, jsme-li prozíraví, ke zkušenosti zaznamenané jinými způsoby: v institucích, společenském chování, zvycích, rodinných vzpomínkách. Literatura má životně důležitý význam, neboť představuje formální záznam zkušenosti a prostřednictvím každého díla současně i průnik s běžným jazykem, jenž se z větší části zachovává jinak.

Raymond Williams

Netřeba, myslím, podrobněji dokládat, že materialistické přístupy ke zkoumání literárních a kulturních fenoménů vyvolávají v českém prostředí, a to nejen vědeckém, nedůvěru. Jen povšechné srovnání současné české a anglofonní literární vědy a kritiky naznačuje, nakolik je situace paradoxní. Po desetiletích, kdy za oficiální „filosofické“ dogma platil v soubor floskulí zploštělý marxismus-leninismus, je u nás materialistické a marxistické myšlení dosud poznačeno stigmatem ideologického apriorismu, ne-li vražedné ideologie. Ve vývoji anglofonní literární vědy, probíhajícím na druhé straně železné opony, se naopak marxistické a materialistické inspirace staly od 70. let minulého století a výrazně pak v 80. a 90. letech významnou silou, která pozměnila celý obraz disciplíny; materialistické myšlení postupně metamorfovalo v různé podoby a natolik se vstřebalo do dnešních studií literatury, kultury a médií v anglofonním světě, že značnou část jeho současné literárněvědné produkce (ovlivňující pochopitelně i tu českou) bez alespoň základního porozumění těmto trendům nelze plně pochopit. Pokus o vysvětlení kontextu, intelektuální a institucionální genealogie anglofonního materialistického myšlení o literatuře je tedy nepochybně na místě. Jeho cílem (i ambicí celé této antologie) je rovněž ukázat, že daný typ reflexe umožňuje nahlížet literární produkci a recepci — a také uvažování o nich — ze zorných úhlů, k nimž zůstávají programově dematerializující přístupy nutně slepé. Co všechno se však míní pojmem „materialismus“ a nakolik je či není tento pojem jednotný? I to je otázka, na niž budeme hledat odpověď.

Následující stránky volí za první klíč k uchopení zmíněného druhu myšlení dílo velšského literárního a kulturního historika a teoretika Raymonda Williamse. Činí tak ze dvou hlavních důvodů. Tím prvním je fakt, že Williamsovy práce, jakkoli mají v anglofonní sféře humanitně orientovaného myšlení dosud značný vliv a iniciační podněty, které přinesly literární vědě a kulturním a mediálním studiím, jsou nezpochybnitelné, se u nás rozsáhlejší reflexe nedočkaly. Druhý, podstatnější důvod je ten, že Williamsovo dílo se zapsalo do počátků všech tří literárněvědných směrů, na něž se naše antologie zaměřuje a jimiž jsou kulturní studia, kulturní materialismus a poetika kultury (jinak též nový historismus). Ve slově kultura (a ve slovech z něj odvozených) rezonují postupy Williamsových úvah, dlouhodobě věnovaných právě „kultuře“, různým významům tohoto slova, jeho vnitřním antinomiím, jejich spletité historii a jejím důsledkům. „Kultura“ má ve Williamsově pojetí až traumatický status: „Víte, kolikrát jsem si přál, abych to zatracené slovo nikdy nebyl býval slyšel?“ (Williams v rozhovoru pro časopis New Left Review). Podívejme se tedy nejprve na slovo a pojem „kultura“. Jaké významy jsou v něm zaklety — a proč je „zatracené“?

Za úhelný kámen Williamsova intelektuálního názoru lze považovat odmítnutí výlučného, čistě autonomního postavení „kulturní“ a literární tvorby, spjaté s přesvědčením o klíčové úloze „kultury“ (a v jejím rámci řeči, psaní a čtení a obecně sdělování) v celku společnosti. Tento postoj se zformoval společným promítnutím Williamsova filologického vzdělání, jeho velšských kořenů, zkušenosti z oblasti vzdělávání dospělých (Oxford), veřejného působení v hnutí nové levice (New Left) a studií, později pedagogického působení na University of Cambridge. Přímý předobraz restriktivního, „oxbridgeského“ pojetí kultury, soustředěného na procedury hodnocení, které zahlazují historickou situovanost vlastních hodnotových kritérií, nachází Williams v Arnoldově výměru „Kultury“ z knihy Kultura a anarchie (1869, čes. 2014). Kultura je podle Matthewa Arnolda to nejlepší, co kdy bylo na světě myšleno a řečeno; úsilí o dokonalost; sweetness and light (doslova sladkost a světlo, tj. krása a harmonie, lidská přirozenost dokonalá po všech stránkách — spojení původně použité Jonathanem Swiftem v satirickém pamfletu Bitva knih, 1704, které poukazuje k hodnotám antické, především řecké kultury) atd. V kontextu této linie, která ve 20. až 40. letech vyústila v myšlení nové kritiky (New Criticism), polemizuje Williams bod po bodu s Leavisovým „organickým společenstvím“ (organic community) a románovou „velkou tradicí“ (great tradition), odkrývá jednu po druhé slabiny Eliotovy argumentace pro kultivaci tradiční, hierarchicky rozvrstvené společnosti. Tato zužující pojetí „Kultury“ jsou podle něj spojena s „praktickým oddělením určitých morálních a intelektuálních činností“, k němuž došlo v průběhu 19. století, v Anglii zejména v kontextu prudkého průmyslového rozvoje (a „uctívání strojů“). Kulturu není podle Williamse bezpodmínečně nutno vnímat jako poslední záchrannou instanci, která může čelit moderní industriální a kapitalistické společnosti, nebo jako „odvolací soud lidství“ — což je právě perspektiva, která je různým způsobem přítomna ve vizích Arnoldových, Eliotových, Leavisových a celé moderní tradice anglického myšlení o kultuře a společnosti (culture and society).

Pojem kultury je pro Williamse především místem rozporů a různých vývojových linií moderních západních společností, bojištěm protikladných sil, komplexem stále se formujících významů. V dílech jako Culture and Society, 1780—1950 (Kultura a společnost v letech 1780—1950, 1958), Keywords: A Vocabulary of Culture and Society (Klíčová slova. Slovník kultury a společnosti, 1976) nebo Culture (Kultura, 1981) tedy Raymond Williams pouze nerozplétal významově zatížený pojem: „Vývoj slova kultura“ je podle něj „záznamem řady důležitých a stále pokračujících reakcí na […] změny v našem sociálním, ekonomickém a politickém životě a toto slovo může být samo o sobě chápáno jako svého druhu mapa, s jejíž pomocí může být povaha těchto změn zkoumána“. S pomocí rekonstrukce „kultury“ lze postihnout skutečné historické pohyby, které se v dějinách tohoto slova ozývají, avšak ono samo, a tedy i jeho rekonstrukce, se na těchto spletitých momentech současně podílejí. Williamsův projekt má v sobě takto zakódován určitý angažovaný a zároveň metodologicky přísný étos. Ve zmiňovaných textech se Williams opakovaně navrací ke všem liniím i zkratům, kterými tento pojem v novověku prochází, především pak v britském kontextu – od osmnáctého století u politického teoretika a zakladatele moderního konzervatismu Edmunda Burka (autora Úvah o revoluci ve Francii, 1790, čes. 1997) a antirepublikanisty a kritika industrialismu Williama Cobbetta až po své novokritické současníky T. S. Eliota a F. R. Leavise, a též George Orwella („socialistu, který zpopularizoval tvrdou a zdrcující kritiku myšlenky socialismu a jejích stoupenců“).

Slovo kultura je původně odvozeno z latinského colere (vzdělávat půdu, pěstovat, ctít) a jeho první postantický význam se vztahoval k zemědělství: nejprve ve staré francouzštině a pak v dalších evropských jazycích označovalo pěstování plodin nebo chov zvířat. Williams si podrobněji všímá první moderní proměny pojmu, když „kultura“ stane jako to, co je vnitřně lidské (umění, víra, rodinný a osobní život), proti vnějšímu významu „civilizace“. Tento pohyb mezi oběma pojmy a pojetími počíná Jeanem-Jacquesem Rousseauem a pokračuje v romantickém hnutí. Po většinu osmnáctého století, jak Williams dokládá, však ještě zůstávají oba pojmy — civilizace a kultura — víceméně zaměnitelné, přičemž označují vývoj, jehož hybatelem je člověk sám. Oba zároveň poznamenává jistá dvojznačnost: kultura i civilizace mohou znamenat vrcholný řád, anebo také dosažený stav určitého obecného — tj. „kulturního“ nebo „civilizačního“ — vývoje. Na rozpojení obou pojmů se pak silně podílí německá romantická filosofie a pojem Kultur (pro zprostředkování německé romantické tradice bylo v Británii klíčové dílo Samuela Taylora Coleridge a Thomase Carlylea), když se civilizace začne jevit jako úroveň materiálního vývoje společnosti měřitelná stupněm vyspělosti průmyslu a kultura jako hlubší rozměr lidského rozvoje, procesy sebeutváření lidské společnosti v duchovním, intelektuálním a estetickém smyslu ztělesněné kulturními díly. Pro Williamse je s touto polarizací spojen už Johann Gottfried Herder; yaleský literární teoretik Geoffrey Hartman v tomtéž kontextu sleduje dílo Johanna Gottlieba Fichteho, Novalise a Friedricha Schillera. Herder rovněž zakládá komparativní společenský smysl pojmu „kultura“ (Ideje k filosofii dějin lidstva, 1784—1791, čes. 1941), když mluví o „kulturách“ v množném čísle (různé kultury, na rozdíl od kultury jako takové, chápané z evropského hlediska, nevysvětluje obecný rozum nebo obecná historie: „každý národ je národ: má svůj národní ráz, jako svou řeč; oblast, v níž žije, sice po nich rozestře jednou jednotný ráz, po druhé pouze jakýsi lehký závoj, který však nemění původní kmenový ráz národa“. Kultury jsou různé celkové způsoby života; sestávají z veškerých praxí a předmětů, které odlišují jednu kulturu od druhé. Odtud vede linie ke „kultuře“ jako zásadnímu společenskému konceptu a jeho speciálnímu významu pro sociologické i antropologické myšlení.

Z těchto proměn vychází kolísání pojmu mezi dvěma odlišnými, avšak spojitými chápáními, jež se Williams snaží zmapovat a zároveň skloubit. Zaprvé antropologické a sociologické pojetí kultury jako celkového způsobu života určité společnosti, kam spadají veškeré praxe a zvyky ztělesňující život této společnosti v daném historickém čase. Zadruhé estetické, formativní pojetí kultury jako imaginativní a intelektuální činnosti, umění a vědy.

Vydává nakladatelství Academia.