Prvotřídní stereotypy

Publikace zaujme záběrem úvodních kontextových studií. Také hesla k jednotlivým titulům jsou ukázkou kvalitní interpretační práce. V těchto dílčích úkolech jde o výsledky přesvědčivé, avšak ani souhrn dobře vypracovaných částí není zárukou funkčnosti celku. Jejich spojení selhává v metodologické liknavosti, argumentační nepřipravenosti a ambicích za každou cenu naplnit rámec známý ze Souřadnic volnosti. Pokud bylo záměrem podat komplexní náhled na dění nultých let, pak možná stálo za zvážení, zda nezačít od širšího mapování kontextu a prozatím rezignovat na heslářovou část. Zároveň by vznikl prostor pro metodologickou přípravu a bližší ohledání nároků, které vytváří měnící se literární kontext. Je až zarážející, s jakou lehkostí a samozřejmostí tuto absenci zastírá úvodní komentář.

Skromnost versus svrchovanost

Prvotní rozpor vnímám v tom, co tato robustní publikace dělá a jaké k tomu autorský kolektiv zaujímá stanovisko. Svazek je hotovým výsledkem náročného klasifikačního úsilí široké skupiny odborníků a jako takový vytváří prozatím jediný reprezentativní obraz literárního dění ukončené dekády. Konstatování, že se jedná o „pokus“, proto vyznívá jaksi alibisticky, neboť už v této chvíli jím není. Aby však relativizace nebyla přes míru, hlásí se autoři k tradici obdobných publikací a zaštiťují se svou odborností. Proti vnímání rozsáhlé práce jako zkusmého sborníku individuálních preferencí, kterého se dovolávají v úvodu, tak staví pouze autority, nikoli argumenty. Pokud bychom je přijali jako dostačující, protože jediné limity pro vědeckou práci, pak by stačilo se dobře učit, nic moc nevymýšlet a mohli bychom dělat vědu — tedy publikovat pokusy.

Autoři jsou si vědomi toho, že kniha bude pravděpodobně vnímána jako provizorní norma, ale cosi (je to skromnost?) jim brání se této skutečnosti postavit. Místo toho nám předkládají úhybný „příspěvek k diskusi“, ačkoli celek svědčí spíše o opaku. Od příspěvku k odborné diskusi bych očekávala důslednou snahu o reflexi maxima limitů a minimalizaci jejich vlivu na výsledek práce, za kterou ručí autor, potažmo autoři, kteří budou připraveni hájit ho argumenty. Nikde však není uvedeno, jakým podmínkám museli čelit při mapování nového materiálu, jaké výzvy a omezení to představovalo a jakým způsobem se s tím vyrovnávali. Bez těchto reflexí svazek nemůže být podnětem k diskusi, ale jen výzvou k obléhání literatury.

Slepá mapa

Co v této publikaci zásadně postrádám, jsou především kritéria výběru interpretovaných děl. Nejasné formulace nezabraňují jisté bezbřehosti a zároveň nevytvářejí transparentní prostor pro diskusi. Výrazné literárněhistorické počiny vždy předcházela široká diskuse, která iniciovala také posuny v literárněvědné perspektivě. Půjdeme-li hlouběji do historie, překlady biblí doprovázel vznik kodifikačních příruček, literárněhistorické přehledy pak zavdávaly svými postupy podněty k polemikám o tom, jak přistupovat k literárním dějinám a jak klasifikovat literaturu obecně. Skutečnost, že typologická část literárněvědné práce stále zůstává soukromým know-how literárních vědců, bohužel není problémem jen této publikace, je však jejím závažným limitem.

Pokud autoři podávají „plastický obraz“ příslušné dekády, nemohou tak učinit zároveň „prostřednictvím nejpříznačnějších a umělecky nejvýraznějších děl“. Obávám se, že „plastický“ by mělo znamenat všezahrnující, tedy ilustraci současného stavu literatury v odpovídajícím zastoupení například žánrů (detektivních, sci-fi, fantasy a jiných.). Zde se však postupuje poněkud tradičněji: vytyčením literárních „nej“. Obojí zároveň však nelze.

Jakou platnost pro celek tedy mají individuální preference, recenzní ohlasy a literární ocenění vedle konstatování, že „interpretované texty tak představují široké rozpětí titulů, které vyvolaly polemické diskuse a dokládají aktuální kulturní a společenské trendy, až k dílům dobovou kritikou spíše přehlíženým, od textů uznávaných zejména odborníky až k literatuře s širší čtenářskou základnou“? Pokud je naším úkolem kritéria zpětně vyvozovat z interpretací či jejich řazení, pak lze základní princip literární vědy zpodobnit jako psa honícího se za vlastním ocasem. Pokud se smíříme s takovým postupem, pak bude smysluplnější vyhlásit vždy po ukončení dekády anketu mezi odborníky v novinách či časopisech a výsledky poté prezentovat jako „tlustou knihu“ a na solidní kánon je založeno.

Mýtina plná třísek

Optika titulu dokazuje, že česká literární historie pokračuje v „tradiční“ marginalizaci významu tvorby autorek, ačkoli se o jeho nárůstu občas i někde píše.

Oddíl věnovaný poezii čítá třicet šest hesel, z toho čtyři jsou věnována autorkám. Obraz významu tvorby básnířek tedy v konečném důsledku tvoří pouze jedenáct procent celku. V oddíle věnovaném próze je situace o málo lepší, z jednatřiceti hesel je zde osm věnováno spisovatelkám, tedy jejich podíl po zhodnocení čítá dvacet šest procent. Nejvýraznější zastoupení autorek je v oddíle „Drama“, kde je jim z osmnácti hesel věnováno šest. Velký podíl na tom má jistě redakční vedení Lenky Jungmannové, která věnuje problematice rodu soustavnou pozornost.

Do jisté míry se zde opakuje absurdní situace z prvního dílu Souřadnic. Zde byla nízká účast autorek na poli dramatu jedině reflektovaná, přičemž však procentuálně měla nejvyšší (nikoli nadhodnocené) zastoupení (dvacet jedna procent) ze všech tří oblastí. Naopak v oddílu věnovaném próze byl nárůst podílu autorek v devadesátých letech přímo akcentován, ovšem obsazení samotné interpretační části demonstrovalo jejich účast pouze osmiprocentním podílem, což žádnému nárůstu nenasvědčuje. Na poli poezie tomu bylo podobně. Nakolik pak můžeme takovýto obraz vnímat jako reprezentativní?

Nyní před sebou máme publikaci, která na první pohled působí uvědoměleji. Jenže údaje vygenerované z katalogu České národní knihovny pro danou dekádu vypovídají o čtyřiatřicetiprocentní účasti autorek na knižní produkci v oblasti poezie a prózy. V Souřadnicích mnohosti je to v součtu stejných oddílů reprezentováno osmnáctiprocentním zastoupením, tedy zkreslení je téměř poloviční. Nutně se naskýtá vysvětlení, že tvorba autorek patrně nedosahuje kvalit, které by ji propustily hodnotícím sítem.

Podíváme-li se však na poměr ocenění v literárních soutěžích ve stejném období, zjistíme, že podíl oceněných autorek je o 0,17 procenta vyšší než autorů. Kdyby tedy úspěšnost při udílení cen byla prvořadým kritériem, adekvátní zastoupení autorek v sekci poezie a próza by dohromady činilo statistických dvacet pět a půl hesla místo stávajících dvanácti při zachování počtu šedesáti sedmi hesel.

Úvodní reflektující odvolání, že se jedná „stále o individuální volbu“, se snadno stává nástrojem kritiky. Zkreslení v oblasti poezie a prózy vypovídá o netečném následování tradičních postupů. Příčiny je možné spatřovat právě v odkazování k tradici a odbornosti obecně, které ve jménu platnosti omezují dosah reflexe.

Jak za daných okolností polemizovat? Je přece „jasné“, že význam tvorby absentujících Hany Andronikové, Svatavy Antošové či Jakuby Katalpy jistě v dané dekádě neobstojí před exemplárními díly Edgara Dutky či Věry Noskové…

Ambiciózní pokus o klasifikaci literatury nového tisíciletí selhává ve své vlastní mnohosti. Rozpaky budí nejasný cíl i neurčitá kritéria. Ukazuje se, že ani ve jménu potřeby zpřehlednit současnou literární situaci není možné odložit revizi postupů, kterými toho má být dosaženo. Takto pojatá práce je ukvapeným činem. Cenné jsou přehledové studie a mnozí jistě ocení dílčí interpretace konkrétních textů. Vzhledem k možnostem je to však nízké skóre.

Alena Fialová (ed.): V souřadnicích mnohosti. Česká literatura první dekády jednadvacátého století v souvislostech a interpretacích, Academia, Praha 2014