Globální renesance poezie je konečně tu

Celosvětová mobilní aplikace Poetizer funguje vcelku jednoduše. Kdokoli může veřejně publikovat vlastní básně. Dostává za ně „lajky“, spojuje se skrze ně s dalšími autory, dostává se na pomyslný piedestal nově vzniklé sociální sítě, pak bůh ví, třeba se poezie vrátí do středu pozornosti v dnešním zrychleném, povrchním světě.

Za spásonosným nápadem nestojí žádné prominentní české nakladatelství, ani Obec či Asociace spisovatelů, ani tvůrci kdysi bohatých internetových studnic domácí literatury, Písmáku či Totemu. Poetizer vymysleli v European Leadership & Academic Institute. ELAI (hebrejsky „k nám“) chce podle slov zakladatele Lukáše Sedláčka nalézt „společnou řeč při úsilí k pozitivnímu vývoji české a evropské společnosti; vymýšlet a realizovat vlastní projekty pro podporu vzdělávání, kreativity, podnikání, startupů a inovací“. Když se v ELAI zrovna nevěnují poezii, pořádají diskusní večery s Tomášem Sedláčkem či Lubomírem Zaorálkem.

Na chvíli se pokusím zbavit nejspíš iracionální nedůvěry vůči poetickým snahám institutu ELAI. Poetizer je skvělý nápad a je s podivem, že přichází tak pozdě po svých hudebních či vizuálních alternativách. V nějakém jiném vesmíru, kde nepanuje obecná představa, že poezie je mrtvé umění, by se z Poetizeru mohl stát literární Soundcloud či YouTube. Básně by se vrátily do ulic a při troše štěstí by roztoužení občané zastavovali i u nedávno vzniklého Poeziomatu na náměstí Míru, který zatím spíš nepatřičně trčí ze země, než aby ponoukal k povznesení se s básní.

Co je tedy na Poetizeru rozčilující? Například ten jednoduchý přívlastek. Globální. Poetizer má svůj anglický popisek na webu ELAI. Tím jeho světovost končí. Pravděpodobnost, že Poetizer opravdu propojí básníky z celého světa, je zatím mizivá a neustálé zmínky o globálním dopadu aplikace působí stejně trapně, jako když se ve Varech uvádí české filmy ve „světové premiéře“. K tomu, aby se z dobrého nápadu využívaného hrstkou domácích amatérských básníků stalo něco světového, opravdu nestačí dokola opakovat, že jde o celosvětový projekt. Internet sice překračuje národní hranice s lehkostí, která je pro ostatní média nemyslitelná, jenže jazyková bariéra poezie tu bude pořád, tak jaképak propojování, když čtenář v Potosí jenom těžko porozumí básnířce z Humpolce? Světovost Poetizeru je nafouknutá bublina, která vznikla také díky ochotnému přežvykování domácích médií. Zahraniční tisk o poetické aplikaci samozřejmě vůbec neví.

U médií bychom se měli na chvíli zastavit. Je sympatické, že dobrý nápad vzbudil tak přívětivé reakce na serveru Novinky.cz nebo Lidovky.cz. Ovšem posuzovat Poetizer v širším kontextu, to už se nikomu nechtělo. Ročenka Nejlepších českých básní, nejprodávanější básnická kniha posledních několika let, nikdy neexistovala, autorská čtení se nekonají. Čím to je, že si nikdo nevzpomněl na jinak pravidelný humbuk kolem ročenky, jejíž dopad daleko přesahuje český básnický rybníček? ELAI mělo buď skvělé PR a přesvědčilo novináře ke zveřejnění tiskové zprávy, nebo, a to je znepokojující, má tvůrce Poetizeru pravdu. Poezie potřebuje podporu. Neboli skomírá, je na okraji a bez podobných aplikací nemá budoucnost.

Žádný projekt v dalších uměleckých disciplínách, ať už jde o film, výtvarné umění či hudbu, se nepotřeboval ospravedlňovat snahou o záchranu existence daného oboru. Když nedávno vznikla vtipná aplikace, která ponouká své uživatele, aby podle předlohy nakreslili obrázek do třiceti vteřin, nikoho nenapadlo, že jde o resuscitaci výtvarného umění. Je to prostě legrace. YouTube nemělo za úkol zachránit film.

V souvislosti se spuštěním aplikace Poetizer se konala literární soutěž. Vyhrála ji Iveta Komárková s básní, která by redakčním sítem českých literárních médií nikdy neprošla. Vysmívat se amatérské básnířce a osočovat novináře s jepičí pamětí, kteří nekriticky oslavují bohulibou záchranu poezie, je velmi jednoduché. Největší zodpovědnost za mediální obraz poezie ale mají pořád hlavně básníci.