Něco cirkusového
Něco cirkusového. Něco lidského a něco velmi zvířecího. Něco, z čeho jde strach, něco, co nutně potřebujeme k životu. Něco směšného, něco dojemného, něco směšně dojemného. Něco velmi tíživého a něco, co by mohlo povznášet. Něco dospělého, něco dětského a něco dětsky dospělého. Něco plné nevšední lásky a něco plné strachu ze všednosti. Ukázka z povídkového souboru básníka a prozaika Viktora Špačka.
Je tam někdo?
Zvláštním otevřeným pohledem se dívá na muže, který se jízlivě, nervózně směje:
„Jo takže ty se se mnou chceš rozejít, protože jsi někoho potkala? Ahá… A jak to prosim tě děláš? To mi teda vysvětli.
Ty tak prostě jako jdeš, po ulici, někdo tak jako je, ty ho potkáš… a pak co? Pak se s ním jako vyspíš? Tak to je trochu divný, ne? Já třeba potkávám spousty lidí a nemám pocit, že bych s nima musel spát…“ Ona jen upije ze svého vína a mlčí.
„No a co uděláš pak? Pak s ním třeba zase nějakou dobu žiješ a pak zase jdeš někde po ulici, tam třeba zase někdo je, ty ho ‚potkáš‘ a na tamtoho se vykašleš?“
Neodpovídá.
„Hele, a Václavovi jsi taky řekla, že jsi mě potkala?“ Ticho.
„Haló, je tam někdo?“
Žena tiše, trpělivě sedí a klidně se mu dívá do očí, dokonalá a hladká jako řecká bohyně s mramorovým čelem.
Muž vztekle vyskočí a prsty prudce strčí do hlavy před sebou.
Hlava se ohne na stranu. Muž odejde.
Hlava se narovná.
Stroj Ohromeně rozhodí ruce na hůlkách. „Miláčku, to je ale úžasná báseň! Jak slyšíš ten zvuk, ale přitom jako nevíš, vůbec nevíš. Je to dítě u prsu? Nebo je to kočka? Že jako budeš mít s někým dítě (se mnou teda asi ne, hehe, se mnou asi ne), že prostě budeš mít s někým dítě, a přitom vůbec nevíš, co tě jako čeká. Úžasná báseň, miláčku. Jsi génius!“ Prudce ji políbí a utíká na běžkách dopředu. Ohodí ji sněhem. Stojí u jeho cesty a cítí se stejně jako některý z těch zmrazků, které právě odhrnul stranou. Dívá se, jak se energicky dere dopředu, jak divoce, radostně víří sníh jako nějaký stroj, a je z něho jako vždycky trochu na pochybách. Pochopil anebo nepochopil tu narážku? Pochopil ji a dělá hloupého? Anebo — není prostě jenom hloupý? Někdy ji přepadá podivný, mrazivý pocit. Jako by v tom jeho neosobně veselém stroji vlastně vůbec nikdo nebyl…
Jezinky Všechny mají malířskou školu, mají uměleckou skupinu, mají svoje zvláštní sny a zvláštní vidění světa, nemají manžela ani děti. Všem třem je tak kolem sedmatřiceti, jsou ošklivé, hubené, v obličejích se jim začínají objevovat ostré kůstky a nepříjemné, pichlavé vrásky. Jedna má šedivý myší kožíšek a na nohách pionýrky, druhá podivně rozcuchaný účes, třetí zase myslivecký kabát. Vypadá to jako zbytky nějaké nekonformní image, ale je možné, že je to ze secondhandu anebo z charity. Není vůbec jasné, kde se vzaly na tomhle dětském dni v kavárně. Musel to být nějaký omyl. Stojí uprostřed místnosti a mezi těmi chumly růžových, spokojeně pořvávajících dětí, mezi obtloustlými balvany jejich rodičů, mezi vším tím blahobytným, spokojeně kynoucím životem se k sobě trochu choulí. Jednu vystrkují jako jakousi svoji vyslankyni směrem k baru a ona se mezi všemi těmi lidmi snaží nějak protáhnout. Je tenká — a dělá se ještě tenčí. S nesmělým, divným, prosebným výrazem se napíná směrem k servírce, snaží se na sebe upozornit a natahuje ruku, která jako by svými jemnými drobnými prsty modelovala tvar objednávky. Dívám se na její prsty, třesoucí se v tomhle existenciálním gestu, a říkám si — na co asi myslí? Co to tu vlastně chce získat? Bude to zřejmě něco velmi malého a jemného, nějaká droboučká, nesmírně sladká kapka až na dně skleničky na vysoké křehké nožce, kapka, která se vypaří, sotva se dotkne jazyka.
Jak by kolem něho mohlo být všechno v pořádku „No a ta baba povídá, jejeje, pane Šedý, oni vám tu výstavu ještě nenainstalovali? Nám se dole v knihovně ozývají nějaké rány…!? A já jí říkám, no ne, to dělá tenhle objekt. A ona zase takový, jejeje, to je ale hezký, to je pěkná postavička, to je takový datlík, on takhle jako tluče tím zobáčkem do zdi — a to takhle bude tlouct furt? No tak když se takhle ptala, tak jsem jí řek furt, milá pani, furt, dokud to tu všechno nerozklove. A dál si tam v klidu, na štaflích, montuju tu lampičku. No ale za půl hodiny je tam zas! A kouká na mě nahoru a brblá: Pane Šedý, Pane Šedý, nešlo by s tím přece jenom něco udělat? To je hezký, jak ta postavička tím zobáčkem do tý zdi tluče, ale když mně se z toho dole dělají mžitky před očima. Tak to už mě trochu nasrala a řek jsem jí, já vás chápu, paní, ale ten objekt je součást instalace a ten hluk tady má svůj smysl. A že když to nikomu nevadilo na Expu v Japonsku, tak to snad nebude vadit ani v Městský knihovně v Brně. No ale za půl hodiny je tam zas a nějak se ti člověče rozmnožila, přišly ty baby tři! Ale já už se s nima vůbec nebavil, jen jsem na ně ze štaflí houknul, tohle si dohodněte s galeristou, jo? Já to s váma řešit nebudu. Jděte za Nedomou. No a co bys řek? Ty vole! Za hodinu jsou zpátky, jde jich celý procesí, vepředu strkaj Nedomu a mávaj nějakým papírem, že prej je to oficiální stížnost. Tak to už bylo na mě moc. Sjel jsem z těch štaflí jako blesk, ony se přede mnou rozběhly jako slepice, Nedoma, celej bledej, tam něco blekotal, a já jsem šel, holejma rukama jsem urval tomu panákovi hlavu a hodil jí po tý první knihovnici. Trefil jsem ji do zad a zařval: Spokojená? Spokojená? Ty vole, ještě že tam potom přišel Dvořák a uklidnil to, já jsem vzteky neviděl, já nevím, co bych s nima udělal, já bych je tam snad všechny umlátil těma štaflema.“ Říkám mu: „A neprožíváš to trochu moc?“ Podívá se na mě vzteklýma očima: „Jak neprožívám, jak neprožívám? Samozřejmě že to prožívám. Je to moje největší výstava a možná že už takováhle příležitost nebude. A je mi čtyřicet, krize středního věku, za chvíli je konec, já na takovýhle hovadiny prostě už nemám čas!“ Odmlčí se. Dívám se na něj. Takový byl vždycky. Krizi středního věku měl snad už od narození. Chvějící se ruce, rychlé změny nálad, nervozita, vztek. Lidé s ním nechtěli dělat. Sotva se něco sebeméně zpozdilo, bylo okamžitě zle. Vzpomínám si na jeden jeho obraz, Vlastní autoportrét. Je namalovaný v ladovské stylizaci a je na něm smrt s kosou, soukající se z velikého sudu, a jakýsi řvoucí člověk, který od něj prchá s rukama nad hlavou a všechno kolem sebe poráží. Převržená židle, rozbitý půllitr. Dělá kolem sebe strašný, strašný nepořádek. Ale jak by kolem něho mohlo být všechno v pořádku, když ho honí smrťák? Vydává nakladatelství Dybbuk.
Stroj Ohromeně rozhodí ruce na hůlkách. „Miláčku, to je ale úžasná báseň! Jak slyšíš ten zvuk, ale přitom jako nevíš, vůbec nevíš. Je to dítě u prsu? Nebo je to kočka? Že jako budeš mít s někým dítě (se mnou teda asi ne, hehe, se mnou asi ne), že prostě budeš mít s někým dítě, a přitom vůbec nevíš, co tě jako čeká. Úžasná báseň, miláčku. Jsi génius!“ Prudce ji políbí a utíká na běžkách dopředu. Ohodí ji sněhem. Stojí u jeho cesty a cítí se stejně jako některý z těch zmrazků, které právě odhrnul stranou. Dívá se, jak se energicky dere dopředu, jak divoce, radostně víří sníh jako nějaký stroj, a je z něho jako vždycky trochu na pochybách. Pochopil anebo nepochopil tu narážku? Pochopil ji a dělá hloupého? Anebo — není prostě jenom hloupý? Někdy ji přepadá podivný, mrazivý pocit. Jako by v tom jeho neosobně veselém stroji vlastně vůbec nikdo nebyl…
Jezinky Všechny mají malířskou školu, mají uměleckou skupinu, mají svoje zvláštní sny a zvláštní vidění světa, nemají manžela ani děti. Všem třem je tak kolem sedmatřiceti, jsou ošklivé, hubené, v obličejích se jim začínají objevovat ostré kůstky a nepříjemné, pichlavé vrásky. Jedna má šedivý myší kožíšek a na nohách pionýrky, druhá podivně rozcuchaný účes, třetí zase myslivecký kabát. Vypadá to jako zbytky nějaké nekonformní image, ale je možné, že je to ze secondhandu anebo z charity. Není vůbec jasné, kde se vzaly na tomhle dětském dni v kavárně. Musel to být nějaký omyl. Stojí uprostřed místnosti a mezi těmi chumly růžových, spokojeně pořvávajících dětí, mezi obtloustlými balvany jejich rodičů, mezi vším tím blahobytným, spokojeně kynoucím životem se k sobě trochu choulí. Jednu vystrkují jako jakousi svoji vyslankyni směrem k baru a ona se mezi všemi těmi lidmi snaží nějak protáhnout. Je tenká — a dělá se ještě tenčí. S nesmělým, divným, prosebným výrazem se napíná směrem k servírce, snaží se na sebe upozornit a natahuje ruku, která jako by svými jemnými drobnými prsty modelovala tvar objednávky. Dívám se na její prsty, třesoucí se v tomhle existenciálním gestu, a říkám si — na co asi myslí? Co to tu vlastně chce získat? Bude to zřejmě něco velmi malého a jemného, nějaká droboučká, nesmírně sladká kapka až na dně skleničky na vysoké křehké nožce, kapka, která se vypaří, sotva se dotkne jazyka.
Jak by kolem něho mohlo být všechno v pořádku „No a ta baba povídá, jejeje, pane Šedý, oni vám tu výstavu ještě nenainstalovali? Nám se dole v knihovně ozývají nějaké rány…!? A já jí říkám, no ne, to dělá tenhle objekt. A ona zase takový, jejeje, to je ale hezký, to je pěkná postavička, to je takový datlík, on takhle jako tluče tím zobáčkem do zdi — a to takhle bude tlouct furt? No tak když se takhle ptala, tak jsem jí řek furt, milá pani, furt, dokud to tu všechno nerozklove. A dál si tam v klidu, na štaflích, montuju tu lampičku. No ale za půl hodiny je tam zas! A kouká na mě nahoru a brblá: Pane Šedý, Pane Šedý, nešlo by s tím přece jenom něco udělat? To je hezký, jak ta postavička tím zobáčkem do tý zdi tluče, ale když mně se z toho dole dělají mžitky před očima. Tak to už mě trochu nasrala a řek jsem jí, já vás chápu, paní, ale ten objekt je součást instalace a ten hluk tady má svůj smysl. A že když to nikomu nevadilo na Expu v Japonsku, tak to snad nebude vadit ani v Městský knihovně v Brně. No ale za půl hodiny je tam zas a nějak se ti člověče rozmnožila, přišly ty baby tři! Ale já už se s nima vůbec nebavil, jen jsem na ně ze štaflí houknul, tohle si dohodněte s galeristou, jo? Já to s váma řešit nebudu. Jděte za Nedomou. No a co bys řek? Ty vole! Za hodinu jsou zpátky, jde jich celý procesí, vepředu strkaj Nedomu a mávaj nějakým papírem, že prej je to oficiální stížnost. Tak to už bylo na mě moc. Sjel jsem z těch štaflí jako blesk, ony se přede mnou rozběhly jako slepice, Nedoma, celej bledej, tam něco blekotal, a já jsem šel, holejma rukama jsem urval tomu panákovi hlavu a hodil jí po tý první knihovnici. Trefil jsem ji do zad a zařval: Spokojená? Spokojená? Ty vole, ještě že tam potom přišel Dvořák a uklidnil to, já jsem vzteky neviděl, já nevím, co bych s nima udělal, já bych je tam snad všechny umlátil těma štaflema.“ Říkám mu: „A neprožíváš to trochu moc?“ Podívá se na mě vzteklýma očima: „Jak neprožívám, jak neprožívám? Samozřejmě že to prožívám. Je to moje největší výstava a možná že už takováhle příležitost nebude. A je mi čtyřicet, krize středního věku, za chvíli je konec, já na takovýhle hovadiny prostě už nemám čas!“ Odmlčí se. Dívám se na něj. Takový byl vždycky. Krizi středního věku měl snad už od narození. Chvějící se ruce, rychlé změny nálad, nervozita, vztek. Lidé s ním nechtěli dělat. Sotva se něco sebeméně zpozdilo, bylo okamžitě zle. Vzpomínám si na jeden jeho obraz, Vlastní autoportrét. Je namalovaný v ladovské stylizaci a je na něm smrt s kosou, soukající se z velikého sudu, a jakýsi řvoucí člověk, který od něj prchá s rukama nad hlavou a všechno kolem sebe poráží. Převržená židle, rozbitý půllitr. Dělá kolem sebe strašný, strašný nepořádek. Ale jak by kolem něho mohlo být všechno v pořádku, když ho honí smrťák? Vydává nakladatelství Dybbuk.