S kůžičkou na trh
I kavárenské extremistické křídlo, které považuje televizi, reklamu a bulvár za hanebnost, asi někdy slyšelo, že existuje pán, který prodal tolik exemplářů své knihy, že několikanásobně přeskočil udatného Viewegha i novoroční trháky typu Daňové zákony 2015 či Lunární kalendář Krásné paní 2015. Ano, je to ten muž básnického jména Hruška, jenž se ovšem označuje za „gurmánského experimentátora“, čímž prokázal veliké dobrodiní, neboť sémanticky nezaneřádil slovo „kuchař“.
Hruškův bestseller — navzdory tomu, že češtinu obohatil například o naléhavé spojení „mačkač na česnek“ — nikdo za literaturu samozřejmě nepovažuje a z lidských oborů má stále nejblíže přeci jenom k vaření. Stal se sice terčem všeobecného posměchu pro jistý recept z kuřecích kůžiček, ale na druhou stranu jeho domácí polárkový dort (ze smetany) kvalitou tvrdě poráží tuny čehosi, co dříme v mrazácích po celé zemi. Navzdory posměchu všech stravovacích subkultur (od paleo přes raw po stejkaře) mají levné recepty dlouhou kulturní tradici a přirozeně i svou literární reflexi: „Ořechový dort ze sany (vlastní sestra másla!) a buráků“, „Bádenské řezy“ (bílkový sníh se nakydá na loňské suchary promočené kapánek navinulým moštem) či z „loňskýho rybízáku extra speciál švédskej punč“. Zmíněné lahůdky nenajdeme nikde jinde než v Profesionální ženě (1971) Vladimíra Párala, „románu pro každého“ (jak příznačné!), s nímž autor začal přemáhat bílou velrybu normalizace. Jen jemný rozdíl tkví mezi Páralovým „egyptským bílým pro pana veterináře“ extra vyráběným ze zkyslého moštu a francovky a Hruškovým „irským likérem z karamelového pudinku a ‚rumu‘“. Páralovy všudypřítomné arašídy pak samozřejmě najdeme i u Hrušky (arašídová pizza). Ne nadarmo někteří Hruškovi lají, že recepty nevymyslel, ale že „Raffaello“ z drobků kokosových sušenek a zahuštěného slazeného mléka je „stará domácí receptura“. Smyslem kutilské kuchyně je domestikace obtížněji dostupných hitů jinonárodních kuchyní (tiramisu z pomazánkového másla, suši z párků) či imitace mlsků potravinářských korporátů (domácí padělky mléčných řezů Kinder téže firmy jako zmíněné Raffaello).
Jako u jiných projevů kultury, lze se i zde pokoušet o nějaké zobecnění. Životní styl bohatších a světáčtějších si osvojují i ty méně světácké a chudší society — na tom není nic zvláštního. Jenže zdaleka nejde jen o ekonomické příčiny, s nimiž bývá kulinární kutilství spojováno. Fenomén „levných véčí“ zhotovených s nějakým fištrónem je daleko spíše kulturní než ekonomický ukazatel (dnešní chudina nevečeří brambory s mlékem, ale v mikrovlnce nechává vzkypět mufínky). Při pohledu na prodejnost Hruškova receptáře a statistické rozložení výše výplatnic v Česku začíná být zřetelné, že peníze hrají vlastně podružnou roli: všichni jich máme stejně málo. Na kulturním trhu za ně lze nicméně pořídit statky velmi rozdílných symbolických hodnot — není Láďa jako Petr. V zemi, kde polovina populace pamatuje doby, kdy igelitka se západním logem měla status dnešního „designového kousku“, se potom vede tradiční kulturní válka mezi snoby a burany, přičemž obě kategorie jdou s dobou. Proti sobě tu pak stojí divadelní permanentka a permice (též „pernamentka“) do solárka, kavárna proti mekáči, polobotka proti sandálu s ponožkou. Kdyby si každý z těch nebohých, co flikují podle Hrušky nějaký upatlaný luxus, koupil českou beletristickou knížku, blýskalo by se tu na návrat zlatého věku české literatury. Počítejme. Jestliže by se kupní síla místo na tři sta tisíc kusů (v prosinci) Hrušky vrhla na českou prózu, každý z autorů by prodal patnáct tisíc knih, což je o dvě třetiny víc, než v průměru sotva prodá. Česko by hnedle bylo kulturní, kdybychom chtěli. Nemůžeme ale tvrdit, že na to nemáme peníze. Ptejme se radši, proč je utrácíme tak uboze.