Věda nepadá daleko od stromu

A co potomci dalších úspěšných českých výzkumníků? Zdědili „vědecké geny“ po svých slavných rodičích? A jaké vlastnosti a sklony mezi tyto „vědecké geny“ patří? Je to inteligence, schopnost soustředění, silná vůle, nebo jiné myšlení a vidění světa? Zvědavost? Nasměrovaly je na dráhu vědce zděděné vlohy, nebo spíš příklad rodičů, vzor? Autorky (Eva Bobůrková, Eva Hníková a Eva Vlčková) v knize hledají odpovědi na výše položené otázky. (z anotace)

Rodina Heyrovských: Otec uměl využít šťastné náhody

Jako zatím jediný český vědec získal Nobelovu cenu, ale počkal si na ni 37 let. K úspěchu však fyzikálnímu chemikovi Jaroslavu Heyrovskému pomohla spousta šťastných náhod. „On je totiž dovedl využít,“ myslí si syn Michael, který pokračuje v jeho práci. „Tatínkovi jsem za jeho života vždycky pomáhal, jak potřeboval. Když zemřel, rozvíjel jsem jeho poznatky.“ Vědě se věnuje i vnuk nobelisty — astrofyzik David Heyrovský.

Je věda dědičná, nebo nakažlivá?

Michael Heyrovský: Geny za to nemohou. Dědeček byl profesorem římského práva, a přesto se můj otec stal přírodovědcem.

David Heyrovský: Můj příklon k vědě souvisí spíše s výchovou než s geny. Rodiče podporovali naši zvídavost. Vštěpovali nám, abychom se nespokojovali s jednoduchými odpověďmi a snažili se na svět pohlížet kriticky.

Michael Heyrovský se celý život věnuje především polarografii. Začal ji však využívat také v biologii, třeba ke studiu dědičné informace. Navázal tak na práci svého otce. Jaroslav Heyrovský objevil polarografii a získal za ni Nobelovu cenu.

Neděle trávil Jaroslav Heyrovský celkem pravidelně v ústavu. „To mě přitahovalo, myslel jsem si, že otcova práce musí být úžasně zajímavá a důležitá,“ říká syn Michael a vzpomíná, jak otci odcházejícímu s kufříkem mával z okna bytu v pátém patře. Jednou ho táta konečně vzal do laboratoře s sebou. Když se tam porozhlédli, byl Jaroslav Heyrovský (1890—1967) nekompromisní. „Nyní jsi viděl, jak to tady vypadá, a budeš se doma učit. Až zvládneš matematiku, chemii a fyziku, pak sem se mnou můžeš chodit doopravdy pracovat. Okukování nemá smysl,“ dozvěděl se školák Michael. Otcova slova si vzal k srdci a zmíněným předmětům se ve škole věnoval opravdu svědomitě.

Už na gymnáziu tak mohl do laboratoře pravidelně docházet a pomáhat.

„Dělal jsem jednoduchá měření, zapisoval je, umýval jsem chemické sklo,“ popisuje Michael Heyrovský (*1932). Otec byl podle něj náročný a přísný, ale zároveň i laskavý a inspirující učitel. „Rozhodně nám se sestrou nic nepřikazoval, výchovu řešil spíše domluvou,“ říká s tím, že si nevzpomene na žádnou špatnou vlastnost svého táty.

Hlavně pomáhat tatínkovi

S Michaelem Heyrovským se potkávám ve vstupní hale ústavu Akademie věd v pražských Kobylisích, jenž nese jméno jeho otce. Je mu přes osmdesát a na Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského, dříve Polarografickém ústavu, pracuje od dokončení studií. „Popíšete nám, jak funguje polarografie?“ vrhá se na něj hned kolega se skupinou studentů. A Michael Heyrovský se u historického polarografu v přízemí ochotně pouští do výkladu. Dělá to především pro otce, stejně jako spoustu dalších věcí. „Tatínkovi jsem za jeho života vždycky pomáhal, jak potřeboval. Když zemřel, rozvíjel jsem jeho poznatky,“ říká Michael Heyrovský. Už po krátkém rozhovoru je jasné, že svého otce obdivoval a velmi si ho vážil. I proto šel v jeho stopách, věnoval se také polarografii.

Michael s otcem zpočátku spolupracoval při experimentech. Měl na starosti hlavně přípravu roztoků a přístrojů. „Později, když se jeho zdravotní stav zhoršil, jsem mu v podstatě dělal asistenta,“ vzpomíná. Otce doprovázel na zahraniční kongresy, připravoval mu prezentace a stalo se, že místo něj i přednášel. Třeba když kvůli nemoci nemohl vystoupit na Mezinárodním polarografickém kongresu v Cambridge, kterému měl i předsedat.

Michael Heyrovský si však nikdy nepřál, aby se jeho příjmení stalo heslem, které mu otevře cestu k lepší vědecké kariéře. „Těžil jsem jen z toho, co jsem od tatínka pochytil,“ říká muž, který se celý život snažil být věrný zásadám svého otce.

Michaelu Heyrovskému rozhodně nechybí skromnost, což potvrzuje jeho syn a vnuk nositele Nobelovy ceny. „Otec mohl klidně vést výzkumnou skupinu, ale cíleně se významnějšímu pracovnímu postu vyhýbal. Nechtěl, aby mu někdo předhazoval, že pozici získal jen kvůli dědečkovi,“ říká astrofyzik David Heyrovský (*1970).

On sám respektuje, co dědeček dokázal, ale nebere si ho jako svůj vzor i proto, že působí v jiném oboru. „Když chcete dělat vědu se slavným příjmením, máte větší zodpovědnost. Rozhodně musíte pracovat i vůči sobě poctivě,“ myslí si David Heyrovský. Podle něj bylo však povědomí o úspěších dědečka v minulosti daleko větší než dnes. Na gymnáziu dostával pravidelně dotaz, zda není náhodou příbuzný Jaroslava Heyrovského, což mu po čase vadilo. Nebyl v tom ale sám. Chodil do třídy s Hynkem Wichterlem, vnukem slavného chemika Otty, který vyrobil měkké kontaktní čočky.

„Na doktorát jsem odešel do USA a byl jsem rád, že tam moje příjmení nikomu nic neříkalo,“ vzpomíná David Heyrovský. Vystudoval astronomii na Harvardově univerzitě a celkem strávil ve Spojených státech amerických šest let. Tam měl jistotu, že záleží pouze na jeho vlastních schopnostech.

Publikuj a zhyň

O tom, jak hodně Michael Heyrovský svého otce obdivoval, svědčí i jeho pracovna. Shromažďuje v ní veškeré dokumenty o výzkumech i úspěších svého otce. „Tenhle snímek jsem taky zdědil,“ ukazuje s úsměvem na zarámovanou fotku anglického fyzika a chemika Michaela Faradaye (1791—1867), kterou má pověšenou na zdi. Objevitele elektromagnetické indukce a zákonů elektrolýzy Jaroslav Heyrovský velmi respektoval. Řídil se jeho mottem „Pracuj, dokonči, publikuj!“, které mu mělo zajistit úspěch ve vědě. Jaroslav v jednom z anglických muzeí narazil i na rozšířené znění Faradayova hesla: „Pracuj, dokonči, publikuj, zhyň!“, což byla trochu tvrdá zásada. Ale Faradayovo původní motto, které je ostatně připsané pod fotkou, se líbí i Michaelovi.

Tím však inspirace slavným chemikem nekončí. „Když jsem se narodil, můj otec se zrovna vrátil z Anglie z Faradayových oslav,“ vysvětluje syn Michael, po kom získal křestní jméno. Jeho starší sestra Jitka (*1929) je zase pojmenována podle hrdinky anglického románu. „Na název už si nevzpomenu,“ podotýká Michael Heyrovský. Sestra Jitka vystudovala biochemii a pak pracovala v aplikovaném biochemickém výzkumu. „Před časem odjela do Velké Británie, kde ve svém pokročilém věku ještě pečovala o staršího švagra,“ podotýká Michael Heyrovský.

Ženu poznal v Cambridge

Michaela od mládí přitahovala práce v laboratoři a s oblibou sledoval také diskuse otce se studenty a kolegy, kteří za ním chodili během války, kdy byly české univerzity zavřené, domů. Po gymnáziu se přihlásil na Matematicko-­fyzikální fakultu Univerzity Karlovy a vybral si stejně jako otec obor chemie a fyzika. „Bylo to přirozené, s tátou jsem se radit nemusel,“ říká Michael.

V roce 1957 nastoupil k otci do Polarografického ústavu. Měl štěstí, protože se brzy dostal na tříletou stáž do Velké Británie na univerzitu v Cambridge, kde pracoval u budoucího laureáta Nobelovy ceny za chemii Ronalda Norrishe. Svůj zahraniční pobyt zakončil v roce 1966 získáním doktorátu. „Zdokonalil jsem se v angličtině a navázal kontakty se světovými vědci,“ popisuje Michael Heyrovský. Za mnohem podstatnější ovšem považuje, že v cambridgeské laboratoři poznal svou budoucí ženu. Setkání s Rajalakshmi Natarajan, původem z Indie, považuje za šťastnou náhodu, která velmi pozitivně ovlivnila jeho život. „Raji“ to při cestě z Velké Británie na kongres do Maďarska vzala přes Prahu, a tak mohl Michael svou vyvolenou představit rodičům, kteří jejich vztahu fandili. Michael a Rajalakshmi se vzali necelý týden před invazí v srpnu 1968 a od té doby žijí v Praze. Ač měla Raji doktorát z Cambridge, na ústavu získala místo až po roce 1989. Do té doby se kromě výchovy čtyř dětí doma věnovala výzkumu „na vlastní pěst“. Zabývala se zejména teoretickým zkoumáním a interpretací vlastností roztoků. Výsledky většinou prezentovala na kongresech americké Elektrochemické společnosti, jíž byla členkou. V tom jí, díky jejímu indickému občanství, nemohl komunistický režim bránit.

Michael Heyrovský na své ženě obdivuje, jak se dokáže povznést nad všední problémy a přizpůsobit se tomu, co považuje za důležité.

„Doma se celý život bavíme anglicky, ale manželka se česky naučila,“ říká Michael. Mají spolu tři syny a dceru. Za pozornost stojí i to, že příbuzným manželky je Chandrasekhara Venkata Raman, nositel Nobelovy ceny za fyziku z roku 1930.

Michael Heyrovský je přesvědčen, že soustředění se na fyzikální chemii byla dobrá volba. Dnes se různé vědní obory často navzájem prolínají. V tomhle ohledu je fyzikální chemie hodně moderní. „Dobře se uplatňuje třeba v biologii, což je směr, kterým se vydala naše laboratoř,“ říká. A popisuje, jak spolupracoval s Emilem Palečkem z Biofyzikálního ústavu Akademie věd v Brně, který ještě jako mladý doktorand začal využívat polarografii ke zkoumání nukleových kyselin v dědičné informaci, což bylo vcelku přelomové. „Zaměřoval jsem se také na studium elektrochemických procesů v nanosystémech a v koloidních roztocích,“ popisuje Michael Heyrovský s tím, že aplikace některých jeho poznatků umožní třeba sledovat koncentrace určitých látek v krvi.

Šance pro zvídavé vědce

Vnuk nobelisty astrofyzik David měl, stejně jako otec, odmala zájem o přírodu. Chodil do přírodovědných kroužků a účastnil se biologické olympiády.

Když se Michaela a Davida Heyrovských zeptáte, jaké vlastnosti má mít dobrý vědec, reagují, jako kdyby se dopředu domluvili. Oba na prvním místě bez zaváhání „vypálí“ zvídavost. „Nezbytná je i vytrvalost, nesmíte se nechat odradit,“ říká Michael Heyrovský s tím, že vědec má také dbát na pravdu a objektivitu, ale musí být připravený připustit svoje omyly.

David Heyrovský klade důraz i na důslednost a kritický přístup. „Vědec musí také neustále sledovat vývoj ve svém oboru. Neznamená to, že by měl za každou cenu pracovat na tématu, které je momentálně nejvíce sexy, ale má mít přehled o novinkách a zvažovat, čím může k vývoji v oboru přispět,“ myslí si. Podle něj je také nezbytné udržovat kontakty s vědci v cizině a umět výsledky výzkumů „prodat“. Tedy přesněji řečeno prezentovat je, ať už na odborných konferencích, v časopisech nebo díky kontaktům s pracovišti, která by to mohlo zajímat. To ostatně pěkně ladí s Faradayovým heslem „Publikuj“.

David je přesvědčen, že jeho otec Michael Heyrovský pro vědeckou práci žije. A dědeček Jaroslav? „Narodil jsem se až po jeho smrti, takže jsem ho nepoznal, ale velmi si ho vážím. Jeho práce dokazuje, že se v předválečném Československu dělala věda na světové úrovni,“ říká David Heyrovský.

Michael Heyrovský

Hvězdy jako gravitační čočky

David má další tři sourozence. Nejstarší Neela (*1969) vystudovala molekulární biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Následně pokračovala na Cornellově univerzitě ve Spojených státech. Po získání doktorátu se vdala a odstěhovala za manželem do Německa. Nyní žije opět v Praze a věnuje se obnovitelným zdrojům energie a protitotalitním projektům. Bratr Emil (*1973) vystudoval matematické inženýrství na ČVUT a programuje webové stránky, Albert (*1975) vystudoval fyziku na Univerzitě Karlově a nyní se v Edinburghu zabývá metodami práce s velkými datovými soubory, pracuje třeba i na kosmických projektech.

David Heyrovský se o přírodní vědy podobně jako jeho sourozenci zajímá už od dětství. Bavila ho jak biologie a zoologie, tak i fyzika nebo matematika. Nakonec se rozhodl pro „kompromis“ a šel studovat biofyziku na Matematicko­fyzikální fakultu UK, ze které po dvou letech přestoupil na fyziku teoretickou. Když školu dokončil, chtěl zkusit doktorát ve Spojených státech, kde zároveň žije velká část příbuzných z maminčiny strany. Hlásil se na pět škol a uspěl ve čtyřech případech. Vybral si Harvard. „Chtěl jsem tam studovat fyziku, ale protože tam byl velký převis zájemců, ozvali se mi z astronomického oddělení, zda bych to nezkusil u nich.“ Souhlasil a svého rozhodnutí nelitoval. „Tamní studium mělo mnohem širší záběr. Navíc různé fakulty sídlí v jednom kampusu a úzce spolupracují, takže můžete sledovat, co se děje i v jiných oborech.“ V zásadě prý nebyl problém přejít chodbu a pobavit se o čemkoliv se špičkovým vědcem, zabývajícím se výzkumem v jiné oblasti. A právě takové prostředí může napomoci k převratným objevům.

Ve Spojených státech si udělal doktorát a pak se tam ještě krátce věnoval výzkumu. Po šesti letech se rozhodl vrátit. „Cítil jsem, že pokud to neudělám hned, už v USA zůstanu natrvalo. Chtěl jsem se zkusit vědě věnovat v Česku,“ říká David Heyrovský. Po návratu nejdřív absolvoval civilní službu v Českém svazu ochránců přírody a chvíli se živil jako překladatel. Od roku 2003 pracuje na Ústavu teoretické fyziky Matematicko-­fyzikální fakulty Univerzity Karlovy. Jeho výpočty pomáhají mimo jiné při hledání planet podobných Zemi. Používá metodu zvanou gravitační čočkování. O co jde? Světlo ze vzdálené hvězdy cestou k nám může projít v blízkosti další hvězdy s vlastními planetami. V jejich gravitačním poli dochází k vychýlení světelných paprsků, což má řadu zajímavých důsledků. „Já tyto efekty propočítávám a posléze porovnávám s daty z pozorování.“ Expertizy Davida Heyrovského pak týmy dalších vědců využívají při lovu exoplanet.

Mnohdy se dají na dálku vyčíst i detailní vlastnosti zdroje pozorovaného světla. „Lze pozorovat, jak se hvězda v pozadí během čočkování rozjasňuje a potemňuje, což nám může v některých případech poskytnout dokonce určité informace o jejím povrchu. Třeba jestli jsou na něm skvrny nebo jaká je struktura hvězdné atmosféry,“ popisuje David Heyrovský A co on sám považuje za svůj největší úspěch? „Že mě věda pořád baví,“ poznamenává lakonicky.

Kromě astrofyziky propadl ornitologii. „Nemám na ni sice tolik času, ale když jedu někam na vědeckou konferenci, alespoň chvíli se tam věnuju sledování místního ptactva.“ Je také členem Faunistické komise při České společnosti ornitologické. „Vyhodnocujeme neobvyklá pozorování převážně od nadšených a leckdy velice schopných amatérů.“

A jak ho ovlivnilo, že maminka pochází z Indie? „Odmala na nás mluvila anglicky, takže jsem při studiu ve Spojených státech neměl problém s jazykem,“ říká. Taky se díky svým kořenům pokládá za člověka otevřeného jinému kulturnímu prostředí. Českou společnost ovšem jako příliš přátelskou a otevřenou vůči jiným kulturám nevnímá, i když se to prý postupně zlepšuje.

„Kvůli barvě pleti mě i sourozence lidé běžně považovali za Romy. Vyrůstali jsme s tím odmalička a nemáme v tomto ohledu o české společnosti žádné iluze,“ říká David Heyrovský. Popisuje, že se například naučil určitým místům vyhýbat: kromě nacionalistických demonstrací také třeba fotbalovým stadionům v době významných zápasů. „Ale není v pořádku, když musíte v každodenním životě zvažovat, kdy kam můžete či nemůžete jít. Ve Spojených státech jsem si připadal v tomhle ohledu svobodnější.“ S příchodem řady kvalifikovaných cizinců do Česka a s tím, že častěji cestujeme i do vzdálenějšího zahraničí, však některé předpojatosti postupně padají. „Každopádně většina negativních reakcí lidí vyplývá z jejich nevědomosti či nevědomky vybudovaných předsudků, málokdy jsou skutečně vnitřně zlí.“

Zachránce veverky

Kde začala cesta k jediné české vědecké Nobelovce? Jaroslav Heyrovský se narodil v prosinci 1890 v Praze do rodiny právníků. Jeho otec Leopold byl profesorem práva na Univerzitě Karlově a krátce působil také jako rektor univerzity, matka Klára byla dcerou okresního hejtmana v Prachaticích. Na návštěvy do rodiny chodili pozdější prezident T. G. Masaryk, mladočeský politik Josef Kaizl, historik Jaroslav Goll nebo lingvista Jan Gebauer.

Jaroslav měl tři starší sestry a mladšího bratra Leopolda (1892—1976), s nímž v dětství trávil nejvíce času. Leopold se držel rodinné tradice a vystudoval práva. Působil jako ministerský úředník, ale propadl také entomologii. Stal se předním znalcem a sběratelem tesaříků, popsal řadu nových druhů a další na jeho počest nesou druhové jméno heyrovskyi. Působil také jako předseda České společnosti entomologické.

Bez zajímavosti není ani fakt, že vnukem Leopolda je spisovatel, textař a zakladatel sázkové kanceláře Fortuna Michal Horáček, který vystudoval antropologii.

„Slavie to vyhraje…,“ prozpěvoval si malý Jaroslav při hraní na klavír. Miloval hudbu a fotbal, který aktivně hrál, a zároveň fandil Slavii. Nejvíce ho však zajímala příroda. „Když místní kluci chytili veverku a trápili ji, otec se strýcem ji vykoupili, aby ji zachránili,“ popisuje syn Michael.

Jaroslav nastoupil na akademické gymnázium a jeho poslední třídu absolvoval s Karlem Čapkem. Jak se bavil? Ve volných chvílích sbíral s bratrem zkameněliny. Později si sestavil vlastní dalekohled nebo experimentoval se starou rentgenovou lampou. Rentgenové snímky ruky zasílal známým jako novoročenku, popisuje Jiří Koryta v Heyrovského biografii. Jaroslav v mládí sledoval i světové dění. Když mu bylo čtrnáct, získal Nobelovu cenu za chemii William Ramsay, který objevil vzácné plyny.

„To tátu zaujalo natolik, že se chtěl věnovat vědě naplno. Viděl, jak hodně může být vědec ceněný,“ říká Michael Heyrovský.

Pro studium fyzikální chemie se pevně rozhodl už na gymnáziu. Ale takový obor v Praze chyběl. Jaroslav tedy na Karlově univerzitě chodil na přednášky z fyziky, chemie a matematiky a nakonec přesvědčil otce, aby mu zaplatil studium v Británii. Chtěl na londýnskou University College přímo k Ramsayovi. Ten byl ale na odchodu do penze, takže Jaroslav se v Anglii nakonec nevěnoval vzácným plynům, ale pod vedením Fredericka Donnana se soustředil na elektrochemii membrán. „To byla jedna ze šťastných náhod, které sehrály v otcově životě rozhodující roli. On je totiž dovedl využít,“ poznamenává Michael.

Předávání Nobelovy ceny J. Heyrovskému (Stockholm, 1959).

Zrození polarografu

Pobyt Jaroslava Heyrovského v Anglii přerušila první světová válka, musel narukovat. Naštěstí získal umístění u zdravotního oddílu. Ještě ve vojenské uniformě dorazil do Prahy ke zkoušce, která předcházela obhajobě disertace. Profesor fyziky Bohumil Kučera byl překvapen, že Heyrovský ví hodně o povrchovém napětí kapalin. Díky tomuto napětí má kapalina tendenci tvořit povrch s co nejmenší plochou. Když tedy rozlijete trochu vody, vytvoří se kapičky, ne souvislá vrstva.

„Otec všechno znal, a proto ho Kučera pozval k sobě na měření,“ říká syn Michael o další šťastné náhodě. Jaroslav Heyrovský zkoumal podle pokynů Kučery povrchové napětí rtuti. K jeho výpočtu používal vážení kapek rtuti vykapávajících ze skleněné kapiláry, což bylo vcelku pracné.

Jaroslava Heyrovského napadlo, že kapající rtuť, připojená na zdroj stejnosměrného napětí, poslouží jako jedna elektroda, druhou elektrodou bude rtuť hromadící se na dně nádobky. Místo povrchového napětí začal měřit elektrický proud a díky tomu získal podstatné informace.

„Využil znalosti elektrochemie načerpané v Anglii,“ poznamenává Michael Heyrovský.

Kapkovou elektrodu dále vylepšoval. První závislosti zaznamenal v únoru 1922 při elektrolýze roztoku chloridu sodného. Později sestrojil v Praze se svým japonským žákem Masuzem Šikatou polarograf — přístroj, který automaticky zaznamenává křivky závislosti proudu na napětí při elektrolýze. Analýzy roztoků už nezabraly hodiny, ale minuty. Ukázalo se, že polarograf lze využít v analytické chemii, ale třeba i v biologii a v řadě dalších oborů. Převratné poznatky se úspěšně šířily po laboratořích ve světě.

Kariéra Jaroslava Heyrovského se rozjela velmi rychle. Už v roce 1922, v pouhých 32 letech, se stal profesorem fyzikální chemie na čerstvě založené Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Až do druhé světové války tam řídil Ústav fyzikální chemie. Když byly během války české vysoké školy zavřené, nabídl mu německý profesor fyzikální chemie a přítel Johann Böhm, aby pracoval dál ve své laboratoři na Němci obsazené pražské univerzitě. Heyrovský to přijal. „Po válce mu někteří lidé vyčítali, že byl s Němci. Přitom Böhm patřil k zásadovým antifašistům,“ říká syn Michael s tím, že se otci nakonec podařilo vše vysvětlit a mohl pokračovat v práci.

Když si chtěl Jaroslav odpočinout, vyrážel s chutí na letní byt.

„Pravidelně jsme jezdili do brdských lesů, do Kařezu u Zbiroha,“ popisuje syn. Jaroslav Heyrovský pobyt v přírodě miloval a zvířata volná i člověkem chovaná obdivoval. „Pravidelně nás vodil do zoo,“ vzpomíná Michael.

V dubnu 1950 byl založen samostatný Polarografický ústav, který od ledna 1953 fungoval pod hlavičkou Československé akademie věd. Jaroslav Heyrovský ho řídil od začátku až do roku 1963. Bylo mu 73 let, když sám ze zdravotních důvodů odstoupil. Už dlouho před tím ho totiž trápil vysoký cholesterol, trpěl obtížemi s krevním oběhem a záněty žil. Zemřel o čtyři roky později.

Syn Michael Heyrovský v ústavu, který od 70. let nese jméno J. Heyrovského, začal pracovat hned po studiích. Nyní je mu přes osmdesát a stále tam denně dochází. „Přesvědčili jsme ho alespoň, aby v práci trávil o něco méně času,“ říká David Heyrovský. S většími ústupky u otce dosud nepochodil. „Práce v ústavu je páteří jeho života,“ poznamenává David.

Zahořklý posudek

Udělení Nobelovy ceny Jaroslavu Heyrovskému nebylo až takovým překvapením. „Kolegové a žáci otce několikrát nominovali, což se průběžně dovídal, kromě toho získal řadu nominací z ciziny. „Ocenění ho ale ohromně potěšilo,“ vzpomíná syn Michael. Na slavnostní ceremoniál do Stockholmu však komunisté pustili Jaroslava Heyrovského pouze s manželkou. Báli se, že až dostane peníze, s celou rodinou emigruje. „Velmi mě to mrzelo,“ říká i dnes smutně syn Michael, který se až dodatečně mohl podívat pouze na záznam z předávání. Jeho otec přitom na emigraci nepomýšlel. Bylo mu 69 let a vzhledem k jeho zdravotnímu stavu pro něj byla týdenní výprava do ciziny dosti náročná.

Cesta Jaroslava Heyrovského k Nobelově ceně však byla napínavá a zdlouhavá. Za výzkumy provedené v roce 1922 se první nominace dočkal v roce 1934, ocenění ale obdržel až v prosinci 1959. Proč to trvalo tak dlouho? Informace o nominacích a výběru kandidátů na Nobelovu cenu podléhají půl století utajení, takže to teprve nedávno zmapoval Jiří Jindra z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd. Vypravil se do archivů ve Stockholmu a zjistil, že Heyrovskému patrně „zavařil“ posudek švédského fyzikálního chemika Wilhelma Palmaera.

Návrhy na udělení prestižního ocenění přicházejí do Nobelových komitétů. Ty je roztřídí, některé rovnou vyřadí, zbylé si rozeberou a vypracují na ně odborné posudky. Právě Wilhelm Palmaer sepsal na Heyrovského práci šestnáctistránkový záporný posudek, k němuž se několik let přihlíželo. „Mimo jiné uvedl, že polarografii zbývá ledacos k objasnění, a nelze ji proto považovat za tak důležitou, aby si její autor Nobelovu cenu zasloužil,“ píše Jiří Jindra v Akademickém bulletinu. Jenže za posudkem zřejmě stála Palmaerova hořkost, protože on pracoval se rtuťovou kapkovou elektrodou už na sklonku 19. století v Berlíně, tedy o zhruba dvacet let dříve než Heyrovský, ale k polarografii své nápady nedotáhl.

Jaroslav Heyrovský byl mezi lety 1934 až 1959 celkem čtrnáctkrát nominován na Nobelovu cenu za chemii. Ale jeho objev zasáhl i do dalších oborů, takže kromě chemie získal také jednu nominaci za fyziku (1940) a tři nominace za fyziologii a medicínu (1948, 1949, 1953). „Polarografie se totiž využívá i při sledování vývoje rakoviny,“ vysvětluje syn Michael. Ovšem jak uvádí Jiří Jindra, zdlouhavá kandidatura Jaroslava Heyrovského na Nobelovu cenu není nijak ojedinělá. Třeba Albert Einstein kandidoval desetkrát, Max Planck, jehož jméno nesou výzkumné ústavy v Německu, dvanáctkrát, fyzik Otto Stern dokonce sedmnáctkrát.

Peněžní odměna za Nobelovu cenu činila v případě Jaroslava Heyrovského 220 tisíc švédských korun. Z těch si třicet tisíc uložil na československém velvyslanectví ve Stockholmu a z nich později platil zahraniční cesty. Zbytek převedl do Československa. „Za získané peníze koupil mé sestře Jitce domek za Prahou, protože tehdy neměla s manželem kde bydlet. Mně koupil auto, ve kterém jsem otce vozil,“ říká Michael.

Žádný další zdejší vědec zatím Nobelovu cenu nezískal (kromě Heyrovského ji má z Čechů ještě spisovatel Jaroslav Seifert). Hodně se v této souvislosti spekulovalo o Antonínu Holém, protože však nedávno zemřel, je vzhledem k pravidlům pro udílení nejprestižnějšího vědeckého ocenění bez šance. Můžeme tedy jen doufat, že Jaroslav Heyrovský, který navíc dokázal i složité věci vysvětlit polopaticky a vtipně, bude mít brzy jiného následovníka.

Vydává nakladatelství Academia.