Zamilovanosti

Mladá redaktorka María Dolzová každé ráno sleduje v kavárně cizí pár. Pozorování dvojice, jež ji fascinuje, se pro ni stane posedlostí a rituálem až do okamžiku, kdy se z novin dozví, že muž byl na ulici za podivných okolností zavražděn. Později se seznámí s jeho manželkou a zaplétá se do složité rodinné historie i příběhu vraždy. (z anotace)

Když jsem naposledy viděla Miguela Desverna či Deverna, bylo to také naposledy, kdy ho viděla jeho žena, což nepřestalo být podivné a možná nespravedlivé, byla přece jeho žena, kdežto já byla pouhá neznámá a nikdy jsem s ním nevyměnila ani slovo. Ani jeho jméno jsem neznala, to jsem se dozvěděla, až když už bylo pozdě, když se v novinách objevila jeho fotka, ubodaný muž polosvlečený z košile, z něhož se vzápětí stane mrtvý, pokud už mrtvým nebyl pro své nepřítomné vědomí, které se už nikdy nezpřítomnilo: poslední, co si musel uvědomit, bylo, že ho ubodávají omylem a bez příčiny, to znamená pitomě, a navíc znovu a znovu, bez záchrany, ne jen jednou, s vůlí odstranit ho ze světa a vyhostit ho z povrchu země, teď a tady. Pozdě na co, ptám se sama sebe. Po pravdě řečeno nevím. To jenom že když někdo zemře, pomyslíme si, že už je pozdě na cokoliv, na všechno — tím spíše na to, abychom na něho čekali — a prostě ho vyškrtneme ze seznamu. I naše blízké, i když nás to stojí mnohem víc, i když je oplakáváme a jejich obraz nás v mysli provází doma i na ulici, i když si dlouho myslíme, že si nezvykneme. Ale od počátku — od chvíle, kdy nám umřou — víme, že už s nimi nemáme počítat ani v tom nejmenším, na banální telefonát nebo na hloupou otázku („Nenechal jsem si tam klíčky od vozu?“, „V kolik šly dneska děti z domova?“), na nic. Nic je nic. Ve skutečnosti je to nepochopitelné, protože to předpokládá mít jistotu, a to je v rozporu s naší přirozeností: jistotu, že kdosi už nepřijde, že už nic neřekne, že už nikdy neudělá krok — aby se přiblížil, nebo odloučil —, nepodívá se na nás, neuhne pohledem. Nevím, jak to dokážeme vydržet a vzpamatovat se z toho. Nevím, jak dokážeme chvilkami zapomínat, když už přešel čas a vzdálil nás od nich, znehybnělých.

Ale předtím jsem ho mnohokrát po ránu vídala a slýchala ho mluvit a smát se, skoro každé ráno po několik let, časně, ale ne příliš, ve skutečnosti jsem přicházela do práce trochu opožděně, abych mohla chviličku pobýt s tou dvojicí, ne s ním — aby se mi nerozumělo špatně —, ale s nimi oběma, ti dva mi před začátkem pracovního dne dávali klid a radost. Stala se z nich skoro povinnost. Ne, povinnost není to pravé slovo pro něco, co nám poskytuje klid a potěšení. Snad jakási pověrčivost, ačkoli ani to ne: ne že bych věřila, že budu mít špatný den, když s nimi neposnídám, chci říct na dálku; jenom jsem ten den začínala v horší náladě nebo s menším optimismem, pokud jsem před sebou neměla pohled, který mi každodenně poskytovali, obraz světa v pořádku či v harmonii, chcete-li. Totiž světa, vlastně jeho maličkého zlomku, kterého si jen málokdo z nás všímá, jak tomu bývá s každým zlomkem nebo životem, i tím nejveřejnějším či nejvíc exponovaným. Nechtělo se mi prosedět zavřená řadu hodin, aniž jsem je předtím viděla a pozorovala, ne pokradmu, ale diskrétně, rozhodně jsem si je nepřála obtěžovat nebo je uvádět do rozpaků. Bylo by neodpustitelné je zaplašit, když už pominu, že bych na tom tratila já. Těšilo mě, že dýchám stejný vzduch nebo že jsem součástí jejich ranní krajiny — nepovšimnutou součástí —, než se rozejdou, pravděpodobně do dalšího jídla, kterým možná byla až večeře, a tak po mnoho dní. Posledního dne, kdy jsme ho jeho žena a já viděly, už spolu povečeřet nemohli. Ani poobědvat. Čekala na něj dvacet minut v restauraci, udivená, ale bez obav, až zazvonil telefon a jí se zhroutil svět, a nikdy víc už na něj nečekala.

Od prvního dne mi bylo zřejmé, že jsou očividně manželé, on kolem padesátky, ona o nějaký ten rok mladší, nejspíš jí ještě nebylo čtyřicet. Nejvíc těšilo vidět na nich, jak je jim spolu dobře. V hodině, kdy skoro nikdo není k ničemu, natož aby se veselil a smál, si ustavičně povídali, žertovali a měli se k sobě, jako by se právě potkali či dokonce seznámili, a ne jako by společně vyšli z domova, nechali děti ve škole, současně se upravovali — možná ve stejné koupelně —, probudili se ve stejné posteli a první, co každý z nich uviděl, byla samozřejmá manželova a manželčina tvář, a tak den za dnem už hezkou řádku let soudě podle dětí, které s nimi několikrát přišly, holčičce muselo být tak osm a chlapci, který se ohromně podobal otci, asi čtyři.

Otec se oblékal trochu postaru, ale rozhodně ne směšně nebo zastarale. Chci říct, že vždycky chodil v obleku a všechno na něm ladilo, košile na míru, drahé střídmé kravaty, kapesníček v kapsičce saka, manžetové knoflíky, čistoskvoucí šněrovací polobotky — černé nebo semišky, ty jenom koncem jara, ke světlým oblekům —, pěstěné ruce s manikúrou. Přes to všechno nebudil dojem namyšleného manažera nebo nějakého přemrštěného snoba. Vypadal spíš jako muž, kterému by vychování nedovolilo vyjít na ulici oblečený jinak, přinejmenším ne v pracovní den; to oblečení u něho působilo přirozeně, jako by ho otec naučil, že od jistého věku je namístě šatit se takhle, nezávisle na módách, zastarávajících už ve chvíli svého zrodu, i na současné hadrnické době, která se ho neměla proč týkat. Prostě klasika, do té míry, že jsem u něho nikdy nezpozorovala žádnou drobnou výstřednost: nesnažil se být originální, ačkoliv tak nakonec trochu působil v prostředí oné kavárny, kde jsem ho pokaždé vídala, i našeho ledabylého města. Dojem přirozenosti posilovala jeho nepochybně srdečná, veselá, ne však bodrá povaha (například k číšníkům nebyl familiérní, vykal jim a choval se k nim s vlídností už nevídanou, ale bez nějaké nasládlosti); pravda, pozornost poněkud budil jeho častý smích, téměř pohoršlivý, ale rozhodně ne nepříjemný. Smát se uměl, hlučně, ale upřímně, ze sympatie, nikdy tak, aby zalichotil nebo podkuřoval, nýbrž jako by vždycky reagoval na něco, co ho skutečně pobavilo, a toho bylo hodně, velkorysý muž, vnímavý k situační komice a připravený ocenit žert, přinejmenším slovní. Možná ho bavila jeho žena, obecně vzato existují lidé, kteří nás rozesmávají, třebaže se o to nesnaží, je to hlavně tím, že je nám s nimi dobře, a tak stačí málo, aby se člověk zasmál, stačí jen je vidět, být s nimi a poslouchat je, i když neříkají nic světoborného nebo dokonce plácají, co jim slina přinese na jazyk, a přece nám to všechno připadá vtipné. Zdálo se, že jsou takovými jeden pro druhého; a i když bylo znát, že jsou manželé, nikdy jsem je nepřistihla při nějakém falešném cukrování, při vyumělkovaném, anebo jen nastudovaném gestu jako u některých párů, které spolu žijí dlouhé roky a myslí si, že musejí okatě dávat najevo, jak jsou pořád zamilovaní, jako by to byla zásluha, která je zhodnocuje, nebo ozdoba, která je krášlí. Spíš než nějaké miliskování to vypadalo, jako by si chtěli být sympatičtí a působit si potěšení; nebo jako by si jeden druhého tak cenil a měl ho rád už před sňatkem nebo předtím, než spolu začali chodit, že by si ho spontánně vybral za všech okolností — ne z manželské povinnosti, ne z pohodlí, ze zvyku nebo snad z věrnosti — za druha či společníka, přítele, partnera v rozhovoru nebo parťáka s jistotou, že ať se má cokoliv přihodit nebo stát, ať se má cokoliv vyprávět nebo poslouchat, vždycky to s někým jiným bude méně zajímavé nebo zábavné. Bez ní v jeho v případě, bez něho v případě jejím. Bylo v tom kamarádství, a hlavně přesvědčení.

Miguel Desvern či Deverne měl velmi příjemné rysy a mužně srdečný výraz, což ho zdálky dělalo přitažlivým a vedlo mě k předpokladu, že zblízka musí být neodolatelný. Asi jsem si ho všimla dřív než Luisy, anebo on mě snad přiměl, abych si povšimla i jí, protože ji jsem sice často vídala bez manžela — z kavárny odcházel dřív, kdežto ona se skoro pokaždé ještě pár minut zdržela, někdy sama, s cigaretou, někdy s jednou či dvěma kolegyněmi z práce, matkami ze školy či přítelkyněmi, které se k nim tu a tam po ránu na poslední chvíli připojily, když už se manžel chystal rozloučit —, ale jeho jsem bez manželky neviděla nikdy. Obraz jeho samotného pro mě neexistuje, vždycky jenom s ní (to byl jeden z důvodů, proč jsem ho zpočátku v novinách nepoznala, nebyl tam s Luisou). Ale vzápětí mě začali zajímat oba, pokud je zajímat správné sloveso.

Desvern měl krátké, husté a hodně tmavé vlasy, prošedivělé jen na spáncích, kde se mu víc kudrnatily (kdyby si dal narůst kotlety, kdoví, jestli by se mu nezkroutily do nemístných prstýnků). Pohled měl živý, klidný a veselý, a když naslouchal, probleskovala mu v očích jakási bezelstnost nebo chlapeckost člověka, kterého život povětšinou baví anebo jím nehodlá projít, aniž by si užil spoustu příjemných stránek, které obnáší i v těžkostech a neštěstích. Pravda, těch asi zakusil pramálo ve srovnání s nejběžnějšími lidskými osudy, což mu jistě pomohlo zachovat si ony důvěřivé a usměvavé oči. Byly šedé a zdálo se, že všechno registrují, jako by všechno bylo nové, i to bezvýznamné, co se před nimi každodenně opakovalo, kavárnu v horní části ulice Príncipe de Vergara, číšníky, mou němou postavu. V bradě měl důlek. Připomínalo mi to jeden filmový dialog, nějaká herečka se tam ptá Roberta Mitchuma nebo Caryho Granta nebo Kirka Douglase, už nevím, jak se v tom místě holí, a dotkne se důlku ukazováčkem. Každé ráno jsem měla chuť vstát se od stolu, přistoupit k Devernovi, položit mu stejnou otázku a zlehka se jeho důlku dotknout palcem nebo ukazováčkem. Vždycky byl výborně oholený, včetně důlku.

Mne si všímali mnohem méně, nekonečně méně než já jich. Objednávali si snídani u baru, a když je obsloužili, odnášeli si ji ke stolku u okna do ulice, kdežto já jsem sedávala víc vzadu. Na jaře a v létě jsme všichni sedali na venkovní zahrádce a obsluha nám podávala jídlo a pití otevřeným okénkem v úrovni pultu, takže hosté chodili sem a tam a měli větší oční kontakt, protože jinak to nešlo. Jak Desvern, tak Luisa se mnou tu a tam zkřížili pohled, pouze zvědavý, nezáměrný, nikdy utkvělý. Desvern se na mě nikdy nepodíval vtíravě, káravě nebo domýšlivě, to by byl konec, a ani ona mi nikdy nedala najevo nějakou podezíravost, nadřazenost či nelibost, která by mě byla znechutila. Líbili se mi jako dvojice, oba spolu. Nepozorovala jsem je se závistí, o tu vůbec nešlo, nýbrž s úlevou, že v reálném životě může existovat něco, co jsem považovala za dokonalý pár. Připadali mi takoví tím spíš, že Luisin vzhled nešel dohromady s Devernovým, pokud jde o styl a oblékání. Vedle tak dobře oblečeného muže by člověk očekával ženu, která se obléká jako on, klasicky a elegantně, i když ne nutně tak, jak by se dalo předpokládat, v sukni a povětšinou na vysokých podpatcích, například v oblečení od Céline, s nápadnými náušnicemi a náramky, ale podle dobrého vkusu. Střídala naopak sportovní styl s jiným, nevím, zda ho nazvat svěžím, anebo nedbalým, každopádně to nebylo žádné fintění. Byla vysoká jako on, měla snědou pleť, polodlouhé tmavokaštanové, skoro černé vlasy a líčila se jen maličko. Když na sobě měla kalhoty — často džínsy —, nosila k nim obyčejnou bundu a kozačky nebo boty bez podpatku; když měla sukni, brala si střevíce na polovysokém podpatku, nijak originální, skoro stejné, jaké nosilo mnoho žen v padesátých letech, anebo v létě lehké sandály, které odhalovaly útlá, na její postavu malá chodidla. Nikdy jsem na ní neviděla žádný šperk a místo kabelky nosila batůžek. Vypadala právě tak sympaticky a vesele jako on, i když se nesmála tak zvučně; zato stejně snadno a možná vřeleji — zářivé zuby jí dodávaly trochu dětský výraz —, takhle se nejspíš smála od nějakých čtyř let, neovladatelně, anebo tak působily tváře, v nichž se jí dělal dolíček. Jako by si byli zvykli dát si spolu pauzu po skončení ranního zmatku, obvyklého v rodinách s malými dětmi, než se každý z nich vydá do práce. Chvilka pro ně, aby se od sebe neodtrhli uprostřed té honičky a ještě si popovídali, kladla jsem si otázku, o čem tak živě hovoří nebo co si vyprávějí — jak to, že si toho mají tolik co vyprávět, když spolu vstávají i uléhají a každý z nich určitě ví, o čem uvažuje a co dělá ten druhý —, z jejich rozhovoru ke mně doléhaly jen útržky nebo jednotlivá slova. Jednou jsem zaslechla, že ji oslovuje ,princezno‘.

Abych tak řekla, přála jsem jim to nejlepší na světě jako oněm filmovým nebo románovým postavám, kterým člověk straní hned od začátku, a přitom ví, že se jim stane něco zlého, že se jim v jednu chvíli něco zašmodrchá, jinak by film nebo román neexistoval. Ale ve skutečném životě tomu tak nemuselo být a já jsem doufala, že je každé další ráno uvidím takové, jací byli, že nezjistím jednoho dne, že se jeden nebo oba odcizili, že nevědí, co si říct, nedočkaví, kdy už si zmizí z očí, ve tváři výraz vzájemného podráždění či lhostejnosti. Znamenali pro mne krátké, skromné představení, které mi zvedalo náladu, než jsem vkročila do nakladatelství, abych se utkala se svým megalomanským šéfem a jeho otravnými autory.

Pokud Luisa s Desvernem pár dní nepřišli, chyběli mi a pracovní den byl pro mne tíživější. Do jisté míry jsem se vůči nim cítila dlužnicí, poněvadž mi den co den nevědomky a nezáměrně pomáhali a umožňovali mi spřádat fantazie o jejich životě, který mi připadal natolik bez poskvrnky, že jsem byla ráda, že si v té věci nemůžu nic zjistit ani ověřit, a tudíž ani vystřízlivět ze svého přechodného okouzlení (v mém životě bylo skvrnek mnoho a po pravdě řečeno jsem si na ty dva nevzpomněla až do následujícího rána, kdy jsem v autobuse nadávala, že musím tak brzo vstávat, to mě jednou zničí). Byla bych jim ráda poskytla něco podobného, ale nešlo to. Nepotřebovali mě, pravděpodobně nepotřebovali nikoho, byla jsem téměř neviditelná, jejich spokojenost mě vymazala. Jenom dvakrát, když odcházel a nejprve jako obvykle políbil Luisu na rty — nikdy jeho políbení nepřijímala vsedě, pokaždé vstala, aby je opětovala —, pokynul mi lehce hlavou, skoro jako by se ukláněl, poté co povytáhl krk a zvedl ruku na rozloučenou s číšníky, jako bych byla jedna z nich, ale ženského rodu. Když jsem odcházela já — pokaždé po něm a dříve než ona —, udělala jeho pozorná žena v obou případech, kdy mě takto poctil její muž, podobné gesto. Ale když jsem chtěla pozdrav opětovat ještě nepatrnějším pokynutím, on i ona už odvrátili pohled a neviděli mě. Tak rychlí byli, nebo obezřetní.