Selfie a chvástačky
Vývoj technologií proměňuje i způsoby dobové komunikace. Pro tu současnou, multimediální, je charakteristický důraz na původce zprávy, který sdělení demonstrativně filtruje skrze vlastní osobu. V článcích, na fotografiích a videích se tak čím dál častěji objevují zřetelné odkazy na jejich původce. Podstatný přitom už není pouze obsah sdělení, ale stejně důležitou, ne-li důležitější roli hraje i osoba samotného autora. On sám se stává přímou součástí celé zprávy.
Typickým příkladem tohoto typu komunikace je selfie — fotografie sebe sama, běžně pořízená chytrým telefonem nebo webkamerou, nahraná na sociální síť. Takové selfie si může pořídit každý, třeba i Zdeněk Škromach, který na Facebooku rád sdílí obrázky z pietních shromáždění, na nichž se usmívá od ucha k uchu. Škromachovy terezínské úsměvy a reportáže z bazénku se staly neodmyslitelnou součástí politikovy image. Morální pohoršení vzbudila také selfie nově zvoleného šéfa činohry Národního divadla Daniela Špinara, který se vyfotil s „odsunutou“ bustou Rudolfa Hrušínského. Obě jmenovaná selfíčka splnila svůj cíl — pomohla jejich autory dostatečně zviditelnit.
Škromachovu a Špinarovu selfie přitom nelze číst pouze jako nějaké anonymní obrázky z Terezína a ze zázemí Národního divadla, ale jako jednoznačnou expresi, v níž dominuje osoba samotného selfíčkáře. V zásadě jde o způsob sebeprezentace, v němž pozadí (Terezín či divadelní foyer) plní pouze roli významotvorné kulisy, skrze niž chce autor sdělit něco podstatného sám o sobě — například, že si totálně užívá návštěvu koncentráku. Fotografická či dokonce umělecká kvalita samotného snímku je pro tento žánr fotografií naprosto druhořadá.
Jiným projevem multimediální sebeprezentace, která pro změnu parazituje na žánru literární recenze, jsou literární chvástačky. Co to je? Jde o krátká videa na internetu, v nichž jejich autoři informují o knihách, které se jim podařilo za poslední dobu přelouskat (nebo aspoň zakoupit). Literární chvástačky, stejně jako selfie, vznikají naprosto živelně. Stačí jen mít nějakou kameru a pár knížek, o nichž chci povídat. Konstantou těchto videí je zabíraný prostor před domácí knihovnou. Chvástač, novodobý čtenářský úderník, svého diváka informuje nejen o tom, co právě přečetl nebo má rozečteno, ale i o tom, co zajímavého si pořídil do své osobní knihovny. Zabírané svazky tak tvoří významotvorné pozadí, které, stejně jako na divadelní scéně kulisy, pomáhá charakterizovat postavu před kamerou — autora knižní chvástačky.
Nástupu takzvaných čtenářských recenzí si nedávno všiml i Karel Piorecký. V článku nazvaném „Nic než autor“, kde vystupuje na obranu tradiční „profesionální“ kritiky, poukazuje na rozmach amatérských recenzí, k nimž se řadí i literární chvástačky: „ Je snad dokonce možné mluvit o ustavení nového typu literární kritiky — která ovšem s původním smyslem tohoto slova nemá téměř nic společného, nicméně svou dostupností, sdělností i přesvědčivostí nahrazuje čtenářské veřejnosti někdejší práci kritiků. Vyrážkou na tváři současné kritiky je tedy její amatérizace.“
Demokratizace literární kritiky, nutně provázaná i s její amatérizací, se zrcadlí i v probíraných chvástačkách. Její autoři sice divákům často šermují výtiskem knihy přímo před očima, ale jejich hodnotová kritéria jsou vzhledem k nízkému věku většiny chvástačů značně neutříbená. Řada z nich se totiž nedostane dál než k frázím typu: knížka je napínavá, postavy jsou vynikající, obal knihy se mi líbí. Také jednostranná orientace na knižní tituly preferovaných žánrů (sci-fi, fantasy a podobně) je do očí bijící.
Na rozdíl od Pioreckého však tento typ čtenářské kritiky nepovažuji za vyrážku současné doby. Tato multimediální vystoupení, v nichž sice knihy hrají roli pozadí, přeci jen přitahují pozornost k literatuře. Toto sdílené čtenářství tak ve svém důsledku nakonec může zvýšit takzvaný index hladu po knihách, jak ho ve svém posledním čtenářském výzkumu definuje literární vědec Jiří Trávníček. A to především u generace čtenářů do pětadvaceti let.
Selfie a literární chvástačky jsou dva fenomény zrozené multimediální dobou. V obou se projevuje soudobá potřeba autenticity, zážitku. A jejich autoři tuto kýženou autenticitu posilují vlastní přítomností, sebesdělením, vlastním gestem, které zaznamenají a prostřednictvím internetu sdílejí s ostatními. Jejich úspěšnost se pak odvíjí od počtu lajků. Jiná, umělecká či vědecká kritéria v této oblasti nemají žádnou relevanci.