Co je Bělohradský za ptáka?
Veřejný intelektuál číslo jedna, politický filozof a kritický sociolog Václav Bělohradský v sobotu vystoupil na III. sněmu politického hnutí ANO. Završil tím svou téměř čtvrtstoletí dlouhou pouť po možných ideových pozicích a jim odpovídajících českých politických stranách, které čirou náhodou byly nebo jsou zrovna u moci.
Vývoj politického myšlení a přesvědčení u Bělohradského tak připomíná snahu řidiče zvládnout smyk, který mu uštědřil prudký společenský i politický otřes v roce 1989: ostře doprava, přibrzdit, potom trhnout zpět doleva a po chvilce váhavého komíhání pokračovat po silnici, ať už vede kamkoli. A u toho se kochat zelení světa nebo aspoň zvládat nevolnost z jízdy. Vozovka jej v sobotu navedla na sjezd ANO, za poslední léta patrně nejvýraznější politické strany v Česku a zároveň svým dosahem znepokojujícího propletence ekonomické, mediální a politické síly.
Václav Bělohradský na něm přednesl projev, v němž překvapivě chválil politický antagonismus i nové proudy veřejného života, které rozvířil nástup postdemokracie. Doufá, že se ve světě, který se rozpadl na kakofonii partikulárních hlasů a zájmů, jež už nelze spojit do nějaké myslitelné politické reprezentace celku a které o podobné reprezentace, diskuse nad nimi či jejich zastřešujícími politickými ideami ani nestojí, začnou reálně vládnoucí oligarchie proměňovat ve společenské elity. Politické strany, svázané s konkrétní politickou ideou, a tudíž i nárokem na reprezentaci celku, totiž ztrácejí svůj smysl tváří tvář „demokracii kritických množství“: volně se přeskupujících, kluzkých, rozdělujících se a zase se spojujících, nestabilních olejových skvrn zájmů, hnutí, skupin, subkultur, iniciativ i jednotlivců, přitahovaných v technologickém věku komunikační hojnosti napříč globalizovanou společností jen ke konkrétním problémům, a ne k obecnosti. Do „demokracie kritických množství“ se tudíž „vpisují“ i hnutí, jako je ANO, politické síly bez téměř filozofické ambice spravovat celek a legitimními cestami bojovat o jeho podobu, nýbrž s o to větší vervou řešící konkrétní, partikulární, akutní, technologické problémy společenského provozu. Jedinou otázkou pro suverénního Bělohradského zůstává, co je hnutí za ptáka, zdali ANO vyprodukuje elity a stane se vlaštovkou nové, šťastné formy demokracie, nebo vyroste v oligarchickou, všežravou vránu, hrobníka politického vývoje i společenské naděje.
Ponechme stranou, kdy a proč Václav Bělohradský změnil názor na hnutí ANO, před nímž ještě rok a půl nazad apokalyptickými slovy varoval a teď je váhavě vítá. Podobných názorových přemetů Bělohradský za svou kariéru veřejného intelektuála předvedl už několik. Mnohem zajímavější je, jak snadno je díky své auře, výřečnosti a literárnímu talentu metá. Jenže tentokrát se zdá, že se chytil do pasti vlastního myšlení, nebo spíše mluvení.
Václav Bělohradský
Co jiného totiž předváděl Bělohradský na pozorně naslouchajícím sněmu politického hnutí než pokus o reprezentaci celku společnosti, reprezentaci navíc konvenující politickému stylu i cílům daného hnutí? Proč čekat politickou ideologii a její kultivovanou artikulaci od strany, která se honosí tím, že na všechno má odborníky a nic neponechává náhodě, natožpak otevřené diskusi? Nestal se Bělohradský, ač čestný host, náhodou tímto odborníkem, veřejností posvěcenou a legitimní autoritou? Stejně jako všechno, i politickou ideu — „demokracii kritického množství“ — má hnutí ANO na klíč. A to možná ani nebude třeba faktury.
Václav Bělohradský má pravdu v tom, že ambice prát se za politické ideje, snaha reprezentovat celek a definovat základy lidské solidarity nebo dokonce morální imperativy z politiky jakožto prostoru soupeření idejí i politických stran coby nositelek těchto idejí vyprchaly. Má rovněž pravdu v tom, že poslední dekády veřejný život čím dál tím více formují různá občanská a lokální hnutí či partikulární iniciativy, díky frustracím z politického a hospodářského vývoje se daří často nebezpečným populistům, živeným z antipolitických nálad. Je však kvůli takovému souběhu nutné totálně podřizovat demokracii těmto „kritickým množstvím“?
Jak sám Bělohradský nevědomky a na dost nešťastně zvolené tribuně ukazuje, nikoli. Definice společnosti a jejích potřeb je stále lákavá. Pokud se pokus posledních dvou století institucionalizovat demokratickou diskusi do podoby volené stranické reprezentace rozpadl, není nutné zůstat jen u přehrabování ruin a poskakování kolem drobných politických částeček, byť v kritickém množství. Samozřejmě, s rozpadem institucí znejistí i jejich antipodi, profesionální veřejní intelektuálové typu Bělohradského, trénovaní hájit, napadat a zkoumat politické ideje zleva, zprava, zdola, shora nebo i z lesa. Stejně jako ideologická koroze stran a jejich legitimity reprezentovat celek dává příležitost občanským hnutím, revolucím, rozmanitým populistům a technologům společnosti, tak nejistota jejich komentátorů odhaluje prostor pro nové reprezentanty celku. Koneckonců, proč by měl pokus nabídnout celistvou interpretaci společnosti mít zrovna podobu politické filozofie nebo programu? Nebyla by lepší, v době globálního zmatení, rozpraskaného kaleidoskopu osudů i perspektiv a institucí v křeči, jiná forma, jiný žánr?
Pokud Bělohradský vítá hnutí nového typu, ať už je to v případě ANO cokoli, prospívající v prostředí partikulárních zájmů a konkrétních problémů, na nichž se dá makat a jako v případě Kliniky snadno získávat politické body, volejme potom po reprezentantech celku nového typu. Nebo klidně starého. Vždyť se tu otevírá prostor například pro spisovatele a umělce celkově, znuděné ve formálním a žánrovém samožerství: nikoli politická angažovanost, nýbrž hledání celku, spojení „kritických množství“ do jednoho obrazu. Legitimita uměleckého nároku na výklad světa si nezadá s tou politickou nebo i vědeckou. Jediné, co chybí, je ambice, uvědomění si možnosti tohoto nároku a v praktickém slova smyslu i politická vůle jej uskutečňovat, a to z obou stran, jak tápajících kritických množin, tak dřímajících reprezentantů.
Na závěr se tedy nabízí jedna otázka: Co je Václav Bělohradský za ptáka, když tuto možnost, tuto nenaplněnou ambici a neuchopenou šanci odsouvá kvůli kritickému množství ANO někam mimo pozornost a mimo demokracii?