Objevování Egona Bondyho

Nedávno vyšel první svazek kompletních básnických spisů Egona Bondyho, jehož jste editorem. Co bylo při sestavování Básnických spisů nejtěžší? Zjistit, který z textových pramenů je nejpůvodnější, nejautentičtější. Někdy je velmi obtížné rozhodnout se mezi textovými variantami, ale všechny takto sporné případy jsou komentovány v poznámkovém aparátu, jak je v takovýchto edicích obvyklé. Edice obsahuje dosud nepublikované i rekonstruované texty. Řídil jste se při jejich redakci nějakým konkrétním záměrem či metodou, nebo jste ke každé básni přistupoval jednotlivě? Stručně řečeno šlo v této edici o to vydat vše, co autor v kterékoli fázi svého tvůrčího života sám zveřejnil, a to bez ohledu na to, zda šlo o vydání tiskem, či jen o samizdatové publikace. Což mimo jiné znamená, že texty, které existují pouze v autorově rukopise, zůstávají nevydány. Ostatně tyto manuskripty jsou často velmi špatně čitelné, takže zřejmě zůstanou navždy jen archivním materiálem. Dílu Egona Bondyho už se věnujete léta, ale přesto: Překvapilo vás něco při přípravě edice? Učinil jste nějaký objev? Objevů byla celá řada, a to zejména díky skutečnosti, že byly opravdu v poslední možné chvíli zpřístupněny samizdaty z jednoho soukromého archivu, jehož držitel si nepřeje být jmenován. Tak například první a kompletní varianta poémy „Naivita“ a zřejmě jediný existující exemplář původního strojopisu sbírky básní z let 1963—1964, který byl celá desetiletí pokládán za ztracený.

Martin Machovec, foto: archiv autora

První díl shrnuje rané období Bondyho básnické tvorby. Co si o svých básnických začátcích myslel Bondy sám? Prý chtěl často ve svém díle škrtat a aktualizovat je. Své juvenilie, tedy vesměs texty z let 1947—1949, vydal Bondy samizdatem jen jednou, a to v roce 1951. Později je ze svého literárního díla vyřadil, avšak my tyto sbírky publikujeme, neboť je pokládáme alespoň za významný doklad jeho rané tvorby, kdy, připusťme to, byl ještě dosti závislý na svých vzorech— surrealistech. Právě na těchto raných textech lze velmi dobře dokumentovat onen radikální zlom v Bondyho díle na sklonku roku 1950, kdy začal využívat poetiky „totálního realismu“ a „trapné poesie“. Co by si vlastně myslel o Básnických spisech a obrazu mladého básníka, který určitým způsobem předkládají? Mohu předpokládat, že pozdní, starý Bondy by si takovouto edici nepřál a chtěl by místo ní jen jakýsi obsáhlý výbor toho, co by považoval za nejlepší, kdežto naopak Bondy z let padesátých, šedesátých a sedmdesátých by takovéto souborné vydání zřejmě uvítal. V jednom rozhovoru u příležitosti vydání jiné Bondyovské edice, Ve všední den i v neděli, jste řekl, že nejlepší cesta, jak zpřítomňovat a oživovat Bondyho poezii, je vydávat jeho jednotlivé, hlavně nevydané sbírky, a ne podobné monografické špalky, které běžný čtenář nečte. Teď vyšel první díl objemných kompletních spisů. Co změnilo váš názor? Můj názor zůstává stejný, takovéto edice se přece vzájemně nevylučují. Vždyť i poté, co se v devadesátých letech podařilo uskutečnit kritickou edici díla Bohumila Hrabala, vycházejí až dodnes jeho jednotlivé knihy v edicích čtenářských. Tak by tomu mohlo a mělo být i s dílem Egona Bondyho. Je Egon Bondy čtenářsky a společensky stále živý autor? Nemění se pomalu, společně s vydáváním podobných edic, v mramorovou národní ikonu typu Jaroslava Seiferta? Doufám, že nezmění. Já osobně ani v Seifertovi nevidím žádnou „národní ikonu“, ale živého a mně osobně velmi milého autora. Na podzim zemřel Milan Kozelka, další ikona českého undergroundu. Má dnes estetika i jakýsi morální a společenský odkaz tvorby undegroundových básníků své pokračovatele, své aktualizace? Žádná společná estetika undergroundové tvorby neexistovala a ne každé literární dílo vzniknuvší v prostředí undergroundové komunity sedmdesátých a osmdesátých let lze vnímat jako text nějaké morální naléhavosti a celospolečenského dosahu. Nicméně jsem také přesvědčen, že nejen dílo Egona Bondyho, tedy zejména jeho dílo básnické, ale například i díla I. M. Jirouse, Pavla Zajíčka, Vratislava Brabence, Svatopluka Karáska, Petra Placáka či J. H. Krchovského jsou dnes již nepopiratelnou součástí základního fondu české literatury, a chceme-li, najdeme v těchto dílech místy i onen morální apel.