Vědecká mrkvička

V rámci debaty o české literatuře a potažmo knižním trhu je součástí dobrého vychování hudrovat nad neuvěřitelným počtem vydávaných titulů. Moc je původní prózy, ještě víc básníků, o překládaném braku nemluvě. Zdá se ale, že nikomu jinému než zádumčivým reprezentantům literárního provozu a strážcům českých estetických hodnot tržní logika stojící za počtem vydaných titulů nevadí. Stejně jako výrobci čehokoli jiného i producenti literatury myslí v první řadě na zisk a vlastní přežití, v druhé na zákazníka a čtenáře a ve třetí snad i na stav životního, kulturního a občanského prostředí. Pokud má konzument zálusk na odpovědně vypěstovanou mrkvičku, svetřík bez několika kambodžských zářezů na pažbě nebo intelektuálně nezávadnou knihu, čte příbalový leták, podporuje občansky aktivní kampaně či sleduje hemžení literární kritiky. Hojnost je problém pro kategorizaci a kvalitativní hodnocení — které v konkrétních případech může z různých důvodů a hledisek právem prohlásit, že tento výrobek nebo kniha opravdu neměly spatřit světlo světa —, nikoli ale sama o sobě.

Tedy, pokud není sama sobě účelem. Pravděpodobně žádného z nakladatelů nelze podezřívat z vydávání knih jen kvůli tomu, aby nějaké vycházely. Samozřejmě, i zisk a materiální zajištění jsou při pohledu z intelektuálních výšin motivace nanejvýš přízemní, ale aspoň smysluplné. Proto je příčetné kritizovat jejich realizaci, a ne samotnou existenci. Jak si ovšem poradit s knihami, jejichž smysl tkví v samotném aktu jejich vydání?

Skutečně takové existují, pohodlně uhnízděné mimo tržní mechanismus, kypící z grantových a veřejných zdrojů, produkující naprosto jiné než pekuniární zisky: výpotky univerzitních vydavatelství. Při letmém pročítání článků nebo i celých knih o fungování a hodnocení české vědy je i nezainteresovanému čtenáři jasné, že ve vědě má šanci na přežití (čti body) ten, kdo publikuje. Nejlépe hodně a často, přičemž logika přidělování bodů se odvíjí hlavně podle podoby publikace. A kniha, která úspěšně projde recenzním řízením a dočká se vydání, je meta nejvyšší, zlatý důl, ze kterého se těší autor i jeho domovská instituce.

Pochopitelně, celou akademickou produkci nelze jednoduše odsoudit jako na vlastní přežití orientované chrlení textů. Většina z odborné knižní produkce je pravděpodobně motivována výzkumnými záměry, ambicí rozšiřovat poznání nebo zasáhnout do stávající oborové diskuse, tedy tím, co se od ní přirozeně očekává. Problém není ani ve skutečnosti, že po vydání se s knihami už skoro nic neděje, v lepším případě odborné kruhy zabzučí na znamení příjmu a výtisky se udají do knihoven, v horším se rozlehne ticho a kopie hnijí v kanceláři příslušného akademika.

Problém tkví v akademické a vědecké autoritě, která daný systém zastřešuje a prakticky znemožňuje laikům hudrovat nad nadprodukcí odborné literatury. Jak se taky kriticky vztahovat ke knihám, které vznikají jen pro velmi omezené publikum, z jaké pozice konstruktivně napadat monolit legitimity v podobě inovací, výzkumu, pokroku, konkurenceschopnosti? Nacházíme se jako společnost v paradoxní situaci: víme, že jedno z koleček systému dře, nicméně na něj z pozice občanské veřejnosti, a tudíž laiků nedosáhneme. Můžeme si leda tak dál číst smutné komentáře akademiků o zvrácenosti kafemlejnku.

Nejde tu o reformu systému hodnocení vědy a výzkumu, nýbrž o jeho důsledky pro odbornou literaturu. Na jedné straně se totiž vrství hromady textů, na straně druhé si trhají vlasy zoufalí akademici, kteří často nezvládají učíst ani produkci v rámci své specializace, natožpak ji soustavně kriticky reflektovat a na základě takové reflexe přicházet s novými, originálními a snad i nějak přínosnými texty. Na rozdíl od knižního trhu zde skoro úplně chybí kritická mezivrstva, která by čtenářům odborné literatury v době její hojnosti, která si absolutně nezadá s objemem komerční produkce, poskytovala stejný servis kvalitativního hodnocení, jaký si užívá jedlík oné mrkvičky navlečený ve spravedlivě upleteném svetru. Možná je načase začít dávat akademické body i redaktorům, recenzentům, editorům, lektorům a dalším, pro státní hodnotitele vědy neviditelným, účastníkům akademického provozu. Jinde se jim totiž platí a většinou v relevantní měně.