Opuštěná v normalizaci
Umělecká historička Milena Slavická patří ke generaci, která prožívala normalizaci ve věku, jejž dnes běžně spojujeme s kariérním rozletem a vrcholem tvůrčích sil. Nějakým nejen kariérním rozletům ovšem tehdejší poměry moc nepřály. Možná tato někdejší zkušenost určuje rmutné ladění obou autorčiných próz, jež jsou do Prahy období (nejen) pozdního socialismu zasazeny — Povídky jamrtálské (2010) a novinková próza Hagibor.
Původně židovský Hagibor zde hraje roli osudového těžiště. Nejen že s ním jsou spojeny židovské kořeny hrdinů novely, jde o místo prosycené tragickým koncem mnohonárodnostního charakteru našeho státu (původně německý internační tábor pro Židy tu byl využíván i po válce pro ostatní Nečechy — a někdy i nepohodlné Čechy). Nachází se zde také již nevyužívaný hřbitov, kde bude na tajno uložena i urna s hlavní hrdinkou. Jistou slabostí pro hřbitovy a zmizelé oběti dějin může Slavická připomínat i svou generační souputnici Danielu Hodrovou — ovšem nutno podotknout, že narativně je Slavická daleko přímočařejší.
Novela ubíhá v linii vyprávění tří žen (každé patří kapitola) — od intelektuálně prostší babičky přes citově pragmatickou vnučku Eriku, kterou babička vychovala, po Hanuku (tedy Eriččinu matku), která uprchla krátce po narození dcery na Západ s vidinou toho, že se pro ni vrátí, což se souběhem tragických okolností nestane. Hanuka je tu hlavní postava, v době vzpomínání babičky a vyprávění dospělé Eriky je již dávno mrtvá, zbyla po ní krabice fotek, několik dopisů, pamětník a nakonec ona urna, již je třeba vrátit na Hagibor Hanuka byla fotografka, a to velmi talentovaná (Slavická například z Hanuky vtipně udělá autorku fotografií z akce „Kladení plín u Sudoměře“ namísto Zorky Ságlové nebo „Velkého spánku“ Jana Mlčocha). Jako svérázná dívka si fotografováním tajně vydělávala už na škole, okruh jejích přátel brzy nabyl undergroundového charakteru včetně podvratných aktivit a začal být pronásledován policií. Emigrace prostřednictvím účelového sňatku s cizincem se zdála být jediným východiskem. Hanuka tedy končí v Londýně.
Slavická skrze své ženy vypráví s naléhavostí, která přísluší té či oné postavě: prostá babička, která trpí nezájmem manžela „Jiřího“ — za nímž „běhala jako pejsek“, aby po kratičké známosti otěhotněla — až tragicky nerozumí svým tvořivě či intelektuálně založeným blízkým. Kvůli tomu však není její celoživotní osamělost o nic lehčí. Eriččino vyprávění plyne i se všemi životními křivdami na stylistický neutrál. Zato senzitivní Hanuka disponuje okem pro detail, což se pak promítá i do uměleckopopisné rozšafnosti. Slavická tu balancuje na hraně umělečtění, nicméně tam, kde je střídmější, novela zase připomíná jen spletitě ponurou romanci plnou osamělosti a ošumělosti.
Jistou zajímavost v kontextu psaní o normalizaci představuje přesun vyprávění z Prahy do Londýna — ovšem již tehdy multi- i subkulturní londýnský Camden se tu nejeví o moc méně beznadějně než Praha. Jako by Slavická minulost viděla skrze černobílé fotky, jež v sobě mají syrovost i melancholii a kopírují nitro postav — Hanuka pak nemůže rozumět tomu, že londýnští punkeři uctívají v ČSSR povinného Marxe a kapitalismu vzdorují čmáráním rudých hvězd a hákových křížů. Pochopit jádro tohoto byznysu může až dnes Erika v kýčovité restauraci v ostalgickém designu.
Určitou artificiální zajímavostí je využití fotografií — „Hanučiny“ fotografie „vyprávějí“ celou jednu kapitolu. K tomu lze říci asi jediné: skvělý nápad, leč pohříchu nedotažený. Jednotlivá fota spolu ani technickými ani estetickými parametry nijak nesouvisí — navíc se nechce věřit, že je fotil někdo řekněme přecitlivělý jako Hanuka.
Jak je snad z výše uvedeného patrné, Hagibor je knihou sice umělecky spíše nevýbojnou, ale zase tu žádné rozjuchané ambice nepřekáží příběhu, který je tak smutný, že se k němu ani nechce nic dodávat.
Milena Slavická: Hagibor, Torst, Praha 2014