Kde vězí český literární web
Před třemi lety a také mnohokrát předtím hýbala českou kulturou kauza snížených grantů pro umělecké časopisy. Šéfredaktoři nadšenci, ale i vedoucí významných periodik se děsili, že přichází konec jejich činnosti a s tím i výrazné utlumení uměleckého života. I když většina periodik těžké časy přežila a přežívá, literární internet působí jako pohřebiště.
Časopisy v roce 2015 působí dojmem, že přestály zásadní krizi. Nemám prostor vyjmenovat všechna lokální i celorepubliková periodika — zmíním tedy jen ta, která mně osobně přijdou nejvýznamnější a nejúspěšnější. Psí víno se profiluje směrem k experimentu, hledá dosud nepublikující nebo neobjevené autory a nemá v tom ohledu velkou konkurenci. Host pochopil konkurenční prostředí a změnil design. I Tvar si v čele s Adamem Borzičem drží krok.
Když se člověk rozhlédne po českém internetu, získá pocit, že grantová komise potrestala všechny redaktory odpojením kabelového připojení, nikoli odebráním financí na zaplacení tisku. Pokusím se shrnout, co všechno mě dovádí k úvaze, že literární weby v Čechách zažívají oproti tištěným časopisům, knihám, básnickým sbírkám, čtením a vůbec všemu v domácí literatuře jasný nedostatek. Mimochodem jste si určitě všimli, jak už některé dovádí k šílenství fakt, že vychází velké množství knih, dokonce poezie. Stránek o literatuře je naproti tomu zoufale málo.
Některé slouží pouze jako více či méně aktivní vizitky svých tištěných verzí. Lepším standardem je zpřístupněný archiv nebo několik článků z aktuálního čísla. Díky za to. Pak je tu hrstka unikátních webů. Mezi ty schopné pravidelného provozu počítám weby iLiteratura, Literární, H7O, Lógr magazín (který na webu publikuje krom tištěných článků i unikátní texty), Opičí revue nebo Světy literatury. Nutno podotknout, že poslední jmenovaný nejde pro kvantitu článků o literárních barech, slavných místech úmrtí spisovatelů či nejlepších pomůckách pro čtení tlustých bichlí ani brát vážně.
Zůstaňme tedy u webů, které se snaží držet si nějakou úroveň. ILiteratura bezpochyby patří k tomu nejkvalitnějšímu, co se v souvislosti s literaturou na českém webu objevuje. Sympatická je například soustavná reflexe knih, o kterých se v běžném proudu tolik nemluví, například z okruhu středoevropské literatury. Na druhou stranu, recenze na jednu z nejvýznamnějších českých próz loňského roku, Reinerova Básníka, se tu objevila v polovině ledna letošního roku. Na svou obranu se iLiteratura vyjadřovala na Twitteru s tím, že kniha je přece aktuální i dnes. Pokud by stejným způsobem měla uvažovat všechna kulturní periodika, asi bychom se o ničem nedočetli. ILiteratura přesto patří k tomu povedenému — jeden lapsus by nevadil. Je velká škoda, že jinak dobře vedený server nemá prostředky na rozšíření své činnosti také směrem ke komentářům či studiím. Jeden rozsáhlý článek, který si zasloužil pozornost, byl esej Johany Labanczové o současné americké beletrii. V závalu recenzí ale působil nekoncepčně a nesrozumitelně, podobně jako nedávný rozhovor Michala Alexy s Davidem Vodou. Bez perexu se ale člověk jenom těžko dozvěděl, proč má vlastně text číst.
Literární se snad ještě více než iLiteratura snaží zaměřit na odlehlé literární světy, činí tak ve spojitosti s Festivalem spisovatelů. Velice chvályhodné je pravidelné publikování čerstvých textů básníků. Kolikrát se tomuto webu povede předběhnout literární časopisy a na chvilku uchvátit celou, alespoň básnickou síť. Při pohledu na stránky může mít navíc člověk pocit, že Literární zvládá rychle reflektovat dění snad po celém světě. O to větší zklamání přijde s koncem textu, z něhož pochopí, že jde o převzatý úryvek ze Salonu Práva nebo z deníku The Guardian. Smysl webu Literární nakonec čtenáři docela uniká — protože vlastně působí jenom jako jakýsi reklamní leták na Festival spisovatelů s přidanou hodnotou publikovaných básní.
Zbývá H7O. Koncept Host 7 dní online se mi zpočátku velice zamlouval a doteď si myslím, že svým nápadem je vůbec tou nejlepší možnou odpovědí na situaci na českém webu. Literatura z principu není rychlá, ne o všem je třeba informovat co možná nejdříve. Svým nápadem šesti různých témat přidává sympatickou pravidelnost, navíc na české poměry až překvapivě dobře designově odvedenou.
Proč tedy celý nápad shazovat články, jako byl nepochopitelně šovinistický výlev od Petra Fořta? Polemika Jana Němce a Jiřího Trávníčka bohužel také působila spíš jako rozvedený konflikt z komentářů na sociálních sítích než jako střídmě vedená polemika o únavě českých kritiků.
Nabízí se několik vysvětlení. Česká (potažmo světová) literatura není tak zajímavá, aby každý den naplnila prostor literárního webu. Internetové stránky se plní banalitami, protože není tak moc o čem psát.
Nebo je problém jinde. Internet se tu pořád považuje za podřadnou verzi tištěného. To se dá zjistit i při pohledu na grantové žádosti, které často ani neobsahují kategorii internetového periodika, a literární weby tudíž nemůžou být řádně financované. Buď jsou to tedy jakési editorské one man show, nebo se plní zbytkovým, levnějším obsahem, protože když to není na papíře, literáti truchlí. Kdyby přitom v současnosti existoval jeden jediný web schopný odbavovat to, co naše nejúspěšnější tištěné časopisy (které jen tak mimochodem stále trpí na docela mizernou distribuci a podfinancování), zájem o literaturu by se šířil zase o něco snáz.
Na závěr proto pokládám otázku. V době, kdy je vydávání tištěného časopisu nákladné a distribuce komplikovaná a neúplná — je absurdní zaměřit více pozornosti na web? Využít tak okamžitou možnost šíření obsahu, být schopný vyjadřovat se bez časových prodlev, s nižšími náklady na spravování? Nečekám žádné revoluce a nechci nikomu upírat právo na tisk. Pouze mě zaráží, proč se u nás v roce 2015 tak málo využívá možností internetu.