Textilní minulost křičí z každého koutu

V knize Fabrika se prolíná vyprávění o pěti generacích textilních baronů, slovníková hesla i samotný popis vzniku knihy. Jak jste si s Andreou Březinovou a Tomášem Zapletalem, kteří s tebou spolupracovali, rozdělili práci? Andrea Březinová je kurátorkou sbírky textilu Moravské galerie, a tak i výstavy, na níž spolupracovala s historikem Tomášem Zapletalem, který nám oběma poskytoval odborný background. Já jsem byla zodpovědná za publikaci, která měla téma výstavy představit na ploše příběhu, jenž by se rozvinul i tam, kam expozice návštěvníka výstavy zavést nemůže. Naše práce se poslední rok proplétala, jak jsem psala i v textu, jako skaná nit — pátrali jsme každý na vlastní pěst, pravidelně se scházeli, konzultovali a doplňovali. Která informace tě při sběru historického materiálu nejvíce překvapila? Asi ten závěrečný obraz, ze kterého vyplynulo, jak moc je Brno s textilní tradicí provázáno. Kolik budov stojících v centru nebo v jeho bezprostřední blízkosti sloužilo k různým druhům výroby, kolik veřejných i soukromých staveb, kterými se dnes chlubíme, továrníci z výnosů z prodeje sukna v Brně postavili. Když teď jdu Brnem, mám pocit, že na mě jeho textilní minulost křičí z každého koutu.

Kateřina Tučková, foto: Vojtěch Vlk

V úvodu knihy ses čtenářům svěřila, že jsi dlouho nemohla najít vhodnou rodinu, na jejíž historii bys ukázala vývoj textilního průmyslu. Jak jsi nakonec objevila Offermannovy? Hledala jsem rodinu, která by v Brně působila nejlépe od doby zakládání textilních manufaktur v sedmdesátých letech osmnáctého století a jejíž členové by v Brně působili co nejdéle, ideálně až do znárodňování na konci čtyřicátých let minulého století. Ty nejznámější a pro vyprávění jistě nejatraktivnější rodiny, jako byli například Tugendhatovi, však do Brna přicházeli až po půli devatenáctého století, proto jsem se musela ponořit hlouběji. Postupně se mi vygenerovaly dvě tři rodiny, z nichž Offermannovi v Brně žili nejdéle a dochoval se po nich jen torzální rodinný a podnikový archiv. Což mi přišlo vhod, protože mi to umožňovalo svobodněji budovat jejich charaktery a vzájemné vztahy. Pátrání po osudech prvních brněnských manufakturistů mi zabralo z celé doby psaní největší čas, ale na druhou stranu to zase přineslo nejzajímavější výsledky v podobě nalezení a připomenutí činů lidí, kteří z Brna udělali významné středoevropské centrum průmyslu a o jejichž osudech dnes většinou nic nevíme. Rovněž se ve Fabrice zmiňuješ, že některé události jsou vyfabulované, třeba to o malém Hugu Franzovi, který se skrýval pod stolem při zasedání lóže svobodných zednářů. Znamená to, že ne všechny údaje jsou historicky doložitelná fakta? Jistě, přece jen jsem psala příběh, nikoli odbornou studii, takže jsem i fabulovala. Na druhou stranu v rovině vyprávění, kde se pojednává o vzniku výstavy, se ke všem takovým případům vyjadřují literární postavy kurátorky a historika. Diskutují o tom, co jak mohlo být a zdali třeba skutečně Hugo Franz Salm mohl být ke své dobrodružné špionážní cestě, během níž v roce 1801 v Anglii ukradl plány k textilním strojům, inspirován slavným setkáním svobodných zednářů s Giacomem Casanovou v brněnském salmovském paláci. A všechna fakta si ostatně zvídavý návštěvník výstavy může ověřit i v odborné publikaci, která k výstavě také vyšla. Při prohlídce expozice „Brno — moravský Manchester“ jsem se neubránila myšlence, že oproti tak obsáhlé doprovodné publikaci, jako je Fabrika, je výstava poněkud chudší na fakta. Lze najít nějakou zásadní příčinu? Myslím, že do prostoru výstavy se nemohlo vejít všechno, proto kurátoři zvolili právě takovýto klíč. Mě by jako návštěvníka třeba více zajímalo propojení významných textilnických rodin se samotným městem v podobě jejich portrétů, rytin továren a fotografií jejich honosných vil, ale rozumím tomu, že jiného návštěvníka zase bude zajímat konkrétní produkce, čili třeba vystavené vzorníky látek, do kterých se údajně oblékala i anglická královna.