Patočkovy interpretace literatury

Autoři se snaží porozumět Patočkovu pohledu na původ básnictví v mýtu a na život mytologických témat v literatuře. Zároveň ukazují, jak Patočka pojímá filozofickou rekonstrukci básnické zkušenosti a jak se jeho interpretační přístup váže k jeho analýzám lidské existence. Pozornost je věnována publikovaným i nepublikovaným Patočkovým textům ze 30. a 40. let, především však textům ze 60. a 70. let. Zkoumána jsou Patočkova významná filozofická pojednání, stejně jako příležitostné studie, recenze, přednášky či přípravné texty. (z anotace)

Literatura a filozofie jako duchovní moci: jejich příbuznost, odlišnost a společný zrod

S úvahami poukazujícími na příbuznost mezi literaturou a filozofií se setkáváme už v Patočkových studiích z 30. let, v nichž pojednává o vzdělanosti jako o náročném, vlastní pohodlnost a úpadkovost překonávajícím procesu získávání kritického vztahu k celku skutečnosti a smyslu života v ní. Nahlédnutí celku skutečnosti je člověku dosažitelné v kontextu některé ze „vzdělávacích mocí“, jimiž jsou například historie spojená s politikou, věda, nebo filozofie či umění. Ve studii „Myšlenka vzdělanosti a její dnešní aktuálnost“ (1938) sice Patočka umělecký typ vzdělanosti, který zkoumá především na literatuře a jejích výkonech, a typ filozofický neztotožňuje, z jeho formulací je však jejich příbuznost zřejmá. Umělecký typ vzdělanosti se vyrovnává „se všemi podstatnými otázkami lidskými“; takový význam mají především literární díla, třebaže i díla ostatních uměleckých disciplín se k němu vzpínají. Umělecká díla „vytyčují životu cíle, hranice, božstva“, je z nich zřejmý umělcův „tvořivý zápas“ o „poslední otázky lidství“, zápas o formulaci „životního obsahu“. Patočka upozorňuje, že z tohoto důvodu je naprosto nesprávné považovat umění za „projev společenské situace“. Takový pohled „ponižuje umění na mytologii“. Kolektivní základny, tedy základny mytologické, se umění zmocňuje jako hrubého materiálu, se kterým „suverénně“ zachází. Literární vzdělání je však zároveň v principu „přísné, analytické, jdoucí do hloubky“. Filozofický typ vzdělanosti přenáší reflexi na celý lidský život, na „souvislost jeho smyslu a osudu“, a na „celý jeho rámec, kterým je svět“. Filozofický vzdělanec není jednoduše člověk, který je „nadaný“ nebo „posedlý“ filozofií, je to naopak člověk, který je schopný z vlastní zkušenosti a původního „promyšlení“ proniknout původní filozofické otázky a pochopit už podniknuté pokusy o jejich zvládnutí. V těchto Patočkových formulacích se ukazuje skutečně značná blízkost mezi literaturou a filozofií: v případě angažování se ve prospěch jakékoli z těchto duchovních mocí se vzdělanec zabývá životním smyslem a kontextem, ze kterého formulace smyslu vyplývá, tedy světem. V případě působení vzdělance na poli filozofie i literatury je důležitá jeho schopnost analyzovat, promýšlet témata, a nikoli se nechat jednoduše unášet nápady či nadšením.

Ve studii „Česká vzdělanost v Evropě“ (1939) Patočka velice obdobně poukazuje na to, že spisovateli by měl být vlastní zvláštní způsob práce, že spisovatelství je vlastní „spisovatelská práce“, práce, která podrobuje zjev, jímž se zabývá, mnohostranné „ideové a materiálové“ analýze. Tato myšlenková práce ospravedlňuje spisovatelovy nároky na mravní vůdcovství ve společnosti, dodává Patočka. Patočka si však zároveň stěžuje na to, že právě této myšlenkové práce nacházíme v soudobé české literatuře naprostý nedostatek. Zdůrazňuje, že se skutečně velkou literaturou se v českém prostředí až na výjimky nesetkáváme. Mezi tyto výjimky zařazuje Patočka dílo Otokara Březiny, přestože i on směřuje od vlastní literatury k mystice a až „theosofické spekulaci“. V Patočkově pojetí není Březina především a původně básník, je to především „meditativ“, jeho entuziasmus se však „vylévá do poezie“. Patočka hovoří o Březinově poezii jako o ozvuku „českého platonismu“, se kterým se setkáváme už v některých aspektech Máchova díla. Březinova vize se přibližuje vrcholu, ke kterému dospěl Platón „v poledním slunci Faidra“. Rozvířená „meditace a spekulace“ vyjádřená v Březinových básních však má nezřídka „matnou a abstraktní“ povahu. A to z toho důvodu, že Březinova „kontemplativní síla“ není spojena — tak jako u Platóna — s žádným „dialektickým regulativem“, s žádným „logickým pokusem“ o „vyslovení nevýslovného“. Takové spojení teprve „činí z meditace filosofii“, říká Patočka a hovoří o této „dialektické neostrosti“ jako o „typickém“ rysu českého myšlení, „myšlenková frenezie Pascalů“ je českému myšlení prostě cizí. Vidíme tedy, že Patočka klade na Březinovu poezii, a vlastně na poezii jako takovou, filozofické požadavky, klade na ni požadavky „dialektické“ přesvědčivosti a „logické“ jasnosti. Březina například pohlíží na svět z „nejvyšší perspektivy“ a nemá prostředky na „návrat“ k němu. Takový návrat ke konkrétnímu a jeho rozbor podniká výhradně filozofie.

Filozofické požadavky však v práci „Česká vzdělanost v Evropě“ vznáší Patočka i vůči dalšímu spisovateli, ve kterém soudobá česká literatura překonává svou nedostatečnou úroveň, vůči Jaroslavu Durychovi. Jeho dílo je v základu dílo skutečného „rozmachu ideového i citového“, ve kterém se „pozitivní duchovnost“ jeví jako „průvodce“. Je to barokní duchovnost, aristokratická, plná přítomnosti přísného a vznešeného Boha, boha kázně a milosti. Potřebě kázně a řádu odpovídá Durychovo dílo i dílo celé generace dalších katolických spisovatelů. Jako filozofové však nemůžeme toto dílo považovat za skutečně „universální“, protože univerzalita je spojena se svým vlastním kritériem, nikoli s kritériem převzatým z víry. V souvislosti s Durychovými názory vyjádřenými v jeho díle Patočka říká, že podezřívat „cizí“, obtížně pochopitelnou „duchovní výši“ není „znakem duchovní výše vlastní“. V díle Durychově i v díle dalších katolických spisovatelů jsou „bolestné“ zvláště „akcenty odporu“ vůči všem odlišně orientovaným. O univerzalitu usiluje a může usilovat pouze filozofie.

Přestože tedy Patočka opakovaně upozorňuje na potřebu přiblížení literatury filozofii, jsou mu — domníváme se — nezbytně zřejmé i meze takového přibližování. Zatímco literatura se významně podílí na formování povahy božstev, nebo naopak na průzkumu dnešní „odbožštěné reality“, odvrhuje filozofická reflexe veškeré transcendentní jistoty. Principiálně „mimosvětská pozice“ filozofie vede k jejímu soustředění na svět a k hledání podstaty věcí a neumožňuje jí spokojit se s meditací či vizí, třebaže — ve velkých uměleckých dílech — usilovně, poctivě a tvůrčím způsobem zpracovávanou. Tato pozice filozofie také umožňuje její nezaujatost, její univerzalitu, kterou literatura — pravděpodobně nezbytně — postrádá.

Problematiky vztahu filozofie a literatury, jejich příbuznosti a odlišnosti, se Patočka dotýká i v úvahách věnovaných vzniku filozofie. Příbuznost filozofie a literatury se odvozuje už ze způsobu jejich vzniku. Patočka opakovaně poukazuje na to, že ke vzniku obou těchto duchovních disciplín dochází zhruba ve stejné době, a to v době odpoutání se člověka od samozřejmé závaznosti mytické pravdě jako kolektivnímu výkladu skutečnosti. Je však zřejmé, že v Patočkově pojetí odpoutání se od mýtu, díky kterému literatura a filozofie vzniká, neznamená naprosté přerušení vztahu literatury a filozofie k mýtu. Přesto je ale v porovnání s literaturou vztahování se filozofie k mytickému vyprávění méně obvyklé, méně otevřené a přiznané. V literatuře je na rozdíl od filozofie mytické vyprávění zformulováno, podáno ve vykrystalizované podobě. Literatura vzniká v návaznosti na mýtus a mýtus využívá literární postupy. Rozdílné vztahování se k mytické pravdě v literatuře a ve filozofii je to, co umožňuje uchopit významnou odlišnost těchto duchovních „mocí“, a to i přes jejich zřejmou blízkost.

Jan Patočka, foto: Jindřich Přibík

Rozbor vztahu mezi filozofií a literaturou vzhledem k jejich společnému vzniku můžeme sledovat už v Patočkových pojednáních ze 40. let. V rukopisu „Mythus jako vyprávění“ (okolo 1943) zdůrazňuje Patočka — v souvislosti s Hésiodovou Theogonií — vzájemnou souvislost poezie, mýtu a filozofie v době jejich vzniku. Filozofie se vyvinula na „rozhraní poezie, mytologie a vědy“, vznikla „tvůrčím aktem na rozhraní těchto mocností“, konstatuje tu Patočka. Obdobně, ale výrazně podrobněji se k problému vztahu mýtu, poezie a filozofie vyslovuje Patočka i v rukopisu „Presokratikové“. Patočkovým pojetím vztahu mýtu a poezie v tomto rukopisu jsme se zabývali výše. Patočka zde označuje mýtus za kulisu náboženské praxe, kdežto poezie je v jeho pojetí nepraktičtějším a teoretičtějším povznesením se k pohledu na světové dění. Přestože tedy poezie na mýtus navazuje a přestože je poezie mýtem využívána, existuje mezi poezií a mýtem významný rozdíl.

Patočka dále porovnává charakter poezie s charakterem vědy a filozofie. Vědě je vlastní „funkční radost“ založená na porozumění vztahům jednotlivých věcí, které věda vždy alespoň do určité míry aktivně uchopuje a na základě takového uchopení vytváří předivo duševně fixovatelných a přesně popsatelných obsahů. Funkční radost vědy je však vlastně vždy „malicherná“, vědě naprosto chybí povznesení, s nímž se setkáváme v poezii, a také ve filozofii. Věda je zaměřena k jednotlivým jsoucnům a jejich vztahům, poezie se povznáší nad „jednotlivosti života a světa“ a pohlíží na celek skutečnosti. Jasnost tohoto básnického povznesení je sice „chápající“, ale zároveň výhradně „přehlížející“ koncentrace pohledu. „Básníkovými linkami“ pohybují „hluboké, tajemné síly“. Básník nechává skrz sebe „promlouvat svět“. Patočka ukazuje, že svět se vyslovuje prostřednictvím poetického člověka. Zatímco věda uděluje člověku praktickou moc nad jednotlivostmi, poezie dává člověku, jako orgánu „sebevyslovení“ skutečnosti, „novou vážnost a cenu“, nikoli však „novou moc“.

Filozofie se rozvinula „na rozhraní“ těchto „mocí“, tedy na rozhraní poezie, mytologie a vědy. Podobně jako mýtus chce i filozofie vyřešit otázku smyslu lidské existence, chce uchopit „historii, kterou v nejhlubší podstatě“ z hlediska mýtu jsme. Podobně jako poezie to činí takovým způsobem, že „objektivuje svět“, že člověka pozvedá z každodennosti a praxe a že ho odpoutává od získávání „materiální moci“. Zároveň však podobně jako věda usiluje filozofie o „intelektuální jasnost“, chce pochopit věci z nich samotných, pochopit je z jejich vlastní vnitřní podstaty a nutnosti. Filozofie se od poezie a od mýtu odlišuje svou racionalitou, důrazem na racionální zachycení skutečnosti a jeho sdělitelnost. Filozofie jako taková je „racionální“. Zároveň však povahu filozofie takovýto racionalismus nevyčerpává. Na rozdíl od vědy ovšem filozofie není partikulární, ale celková. Nevěnuje se tedy jednotlivostem a vztahům mezi nimi, ale „překračuje všechny jednotlivé jsoucí věci směrem k tomu, co je zakládá“, a na základě takového pohybu usiluje o řešení „vnitřní, existenční otázky člověka, prožívajícího svůj rozpor se jsoucnem“. Filozofie „vnitřně“ zachycuje celek toho, „co jest“. Podobně jako význam básnické představy a mýtu se i filozofické zachycení skutečnosti odvozuje od vztahu s celkem jsoucího. Zatímco jednotlivosti, jejich vztahy a jejich generalizace jsou racionálně zvladatelné, prožitek rozporu se jsoucnem a jeho překročení směrem k celku jsoucího je neracionální. Toto vědomí celku však není v poezii a v mýtu „výslovné“, je sice „prožíváno“, není však samo „objektivováno, pojmově zachycováno, rozebíráno s vědomím možných korektur“ a s vědomím „prostředků“, kterými je vybaveno myšlení. Filozofie tedy nepochybně vznikla „mezi“ zmíněnými různorodými duchovními pohyby, od každého z nich se významně odlišuje a zároveň je s každým z nich v určitém smyslu příbuzná. Filozofie tudíž vznikla „tvůrčím aktem“ na jejich vzájemném „rozhraní“. V této souvislosti Patočka obecně konstatuje také to, že přes popsané rozdíly mezi různými duchovními mocemi jsou mezi nimi zároveň takové vzájemné souvislosti, že se „nemohou vzájemně ignorovat“.

Vydává nakladatelství Pavel Mervart.