Pohrdání detektivkou

Kritika poměrně ostře ztrhala televizní adaptaci vaší knihy Případ pro exorcistu. Například Josef Chuchma jí v Lidových novinách vyčítal „prázdnotu jádra, sdělení, příběhu“. Sledujete a čtete televizní kritiku? Ano. Ale s tím ztrháním bych to tak jednoznačně neviděl. Třeba v Právu nebo v Hospodářských novinách Hřebejkovu práci pochválili. Nicméně u řady recenzentů mě překvapuje ta míra argumentační bezstarostnosti. Psát o filmu, který je adaptací nějaké literární předlohy, a přitom si ani nedat tu práci si knížku přečíst? Nechápat, že existuje vztah mezi postavou a rekvizitou? Nebo tvrdit, že ve filmu, postaveném na nadsázce a nebál bych se říci až poťouchlé ironii, je „nezáměrný“ humor? Nebudu ovšem vaší otázky využívat k tomu, abych se nad českou kritikou ušklíbal. John Updike kdysi řekl, že spisovatel po čtyřicítce by už neměl mít s kritikou problém. Většina recenzí srovnává zpracování Případu pro exorcistu s britskými či severskými seriály. Je takové srovnání vůbec fér? Mám pocit, že detektivka a české prostředí si na rozdíl od zahraničí k sobě ještě hledají cestu. K britské tradici detektivky se otevřeně hlásím já, na severské seriály zase odkazovala vizuální stylizace filmu, zdůrazňující ponurost a temnost. Jinak ale máte pravdu. Soudím, že je to dáno tím, že česká detektivka vždy velmi silně pokukovala po západních vzorech. Je to pochopitelné, Phil Marlowe je výrazně charismatičtější hrdina než major Zeman. Navzdory všem kritickým hlasům měl pořad velkou sledovanost. Dá se z toho usuzovat, že má český divák zájem o původní českou detektivku? Tuzemskou televizní produkci sleduji jen okrajově, a to včetně té detektivní, ale z ohlasů soudím, že český divák prostě má o českou televizní tvorbu zájem a u detektivky se to násobí tím, že se jedná o oblíbený žánr.

Michal Sýkora, foto: Milena Valušková

Když se přesuneme k literatuře, má o ni zájem i český čtenář a hlavně spisovatel? Moc původních detektivek u nás nevychází. Já bych spíš řekl, že u nás vychází jen málo původních detektivek, které by stály za povšimnutí. Jen si vezměte, jak rozsáhlá je třeba produkce nakladatelství MOBA. Specifikem české detektivní produkce například právě z tohoto nakladatelství je, že se obrací na čtenáře, který je současně velmi konzervativní a nenáročný. Takže spíš bych řekl, že se nám nedostává původních detektivek blížících se západnímu standardu, tedy dobře stojících na dobře odvedené řemeslné práci. Dají se pro takový stav najít nějaká historická a kulturní vysvětlení? V průběhu sedmdesátých let se ve světě začaly prosazovat náročnější a ambicióznější detektivky, jejichž autorům už nešlo pouze o to, aby bavili, nýbrž chtěli využít žánrového příběhu k tomu, aby podali nějakou zprávu o současné společnosti. Z pochopitelných důvodů nic takového v české detektivní literatuře nebylo možné, příběhy o hrdinné práci příslušníků Veřejné bezpečnosti nelákaly ani seriózní autory, ani čtenáře. Navíc detektivní žánr byl v té době nesmírně zatížen režimní propagandou. Ti lepší autoři na to reagovali buď únikem do světa první republiky, například Jiří Marek, nebo třeba i trilogie románů z pera Josefa Škvoreckého či Jana Zábrany, nebo zdůrazňováním těch prvků, které byly se socialistickou detektivkou v přímém rozporu, jako nadsázka či individualismus hlavního hrdiny, jak to činil třeba takový Václav Erben. Kvůli tomu začala česká detektivka naprosto zaostávat za světovým standardem. Bohužel někteří autoři se domnívají, že světové trendy doženou, když budou bezduše imitovat tu americkou drsnou školu, tu Dana Browna. Každopádně to mělo za následek, že detektivka je u nás z velké části považována pořád za jakýsi druh triviální literatury. Jako autora detektivek mě osobně velmi překvapuje, že mnozí kritici, ale i spisovatelé tímto žánrem ostentativně pohrdají. Máme u nás jen velmi málo kritiků, kteří soustavně sledují aktuální detektivní produkci, přičemž snad jedině Pavel Mandys dokáže o detektivce psát s jasně formulovaným názorem a s vědomím širšího kontextu. Často se zmiňuje tradice britské detektivky, trend severských krimi. Existuje nebo existovalo něco jako česká detektivka? Ano. Něco jako česká škola detektivní literatury je reflektováno i západní odbornou literaturou. Je pro ni charakteristické, že spíše než z tradice senzačních románů o zločinech či z příběhů o velkých detektivech vychází z tradice soudniček a pitavalů — zajímá se tedy o zločin, abych tak řekl, „s lidským rozměrem“. Krev a hrůza jsou v těchto příbězích nahrazovány humorem a porozuměním pro lidské slabosti. Typická pro českou detektivní školu je pak postava moudrého, chápavého detektiva, který se pro svou spravedlnost těší hluboké úctě nejen mezi kolegy, ale také mezi zločinci, které stíhá. Příznačně jsou pak za typické zástupce české detektivky považováni Karel Čapek a Jiří Marek, duchovní otec rady Vacátka. V rozhovoru pro Lidové noviny jste uvedl, že se při psaní románů snažíte vyhnout pasti stereotypu a směšnosti, kterými žánru detektivky hrozí české prostředí. Vidíte v české společnosti a kultuře nějaké další nástrahy pro formu detektivního románu? Odpovím trochu z jiného úhlu. Protože se detektivkou zabývám i odborně, snažil jsem se kdysi blíže seznámit s tím, jaká detektivka se u nás píše a vydává. Prošel jsem několik svazků vydaných nakladatelstvím MOBA, ale všechny ty knihy jsem musel po pár desítkách stran odložit. Když pominu naprosto zásadní absenci talentu a schopnosti vytvořit smysluplnou zápletku u řady autorů, největší nástrahy detektivního žánru u nás vidím ve dvou problémech. Za prvé se mnohé ty příběhy odehrávají mimo prostor a čas, v jakési paralelní realitě, která s tou naší nemá nic společného. Za druhé řada spisovatelů k psaní detektivek přistupuje nesmírně lehkovážně, bez znalosti pravidel žánru. Mne osobně třeba skutečně šokoval nápad Ivy Procházkové propojit v románu Vraždy v kruhu / Muž na dně detektivku jakožto ryze racionální žánr s astrologií, kterou navíc s vážnou tváří prezentovala jako vědeckou disciplínu. Vznikl tak naprosto patafyzický text, jehož některé pasáže vypadají téměř jako citáty z Cimrmanovy legendární příručky Zbytečné otázky v kriminalistice. Možná jsem ale ke kolegům spisovatelům nespravedlivý. Můj striktní postoj je dán tím, že jsem se k psaní detektivek dostal díky tomu, že jsem se o žánr nejprve zajímal odborně. Na základě toho se domnívám, že pro dobrou detektivku je nezbytné dodržování pravidel, kterýžto názor také opírám o skutečnost, že mé oblíbené britské detektivky jsou právě na takovémto dodržování pravidel postavené. Takže řečeno s nadsázkou — každý, kdo chce psát detektivky, by měl složit nějaké kvalifikační zkoušky, kde by základní studijní literaturou byly Škvoreckého Nápady čtenáře detektivek.