Arlington Park

Arlington Park celou noc skrápěl déšť.

Mraky přišly ze západu: mraky jako temné katedrály, mraky jako stroje, mraky jako černé květy vykvetlé na vyprahlé hvězdné obloze. Přišly z anglického venkova, ponořeného do neklidného spánku. Přišly z nízkých, hustě obydlených kopců, kde ve tmě pulzovaly roztroušené shluky světel. O půlnoci dorazily do města, udatně se třpytícího v mělké provinční kotlině. Neviděny vyrostly na nebi jako další město, zahušťovaly se, rozpínaly, vztyčovaly své divoké pomníky, věže, své obludné, neobydlené paláce.

Lidé v Arlington Parku spali. Tu a tam se na některém z domů rýsoval oranžový obdélník světla. Auta se plazila po opuštěných silnicích. Ze zdi seskočila kočka a vrhla se do stínů. Mraky tiše zaplnily oblohu. Zvedl se vítr. Slabě ševelil ve větvích stromů a v tmavém prázdném parku se mírně rozkolébaly houpačky. Na chodníku se převalovala hromádka suchého listí. Dole ve městě byli lidé ještě na ulicích, ale v Arlington Parku už leželi v posteli, už se odevzdali zítřku. Kromě páru spěchajícího po tiché ulici domů nebyl nikdo svědkem přicházejícího deště.

„Nelíbí se mi to,“ řekl muž při pohledu na oblohu. „Za chvíli začne pršet.“

Žena se nervózně zasmála.

„Ty jsi dneska večer vážně expert na všechno!“

Otevřeli a vešli do domu. Ve vchodu se na okamžik zablýsklo oranžové světlo a vzápětí opět zhaslo.

Na ulici Arlington Rise, kde pouliční lampy vytvořily jasně zářící tunel a silnice se začínala svažovat do města, si vítr pohrával s odpadky a v prudkých vírech jimi točil. O něco níž se černá obloha snášela až na potemnělé výklady obchodů. Náhlý závan větru rozdrnčel tabule s nápisy nad sklem. Bylo odtud vidět město rozprostírající se v zastřené kráse noci. Nad ním se tetelil hnědý opar. V nahloučeném centru se rýsovaly jeřáby, administrativní budovy a nasvícené věžičky katedrály. Míhající se červená a žlutá světla vytvářela opakující se vzory, jako by byla součástí osvětlení nějakého složitého mechanismu. Všude kolem, kde se předměstí táhla na sever a východ, se nad zčernalou krajinou vlnila pole oslnivého světla.

Hospody a restaurace ve středu města měly už zavřeno, před nočními kluby však stály fronty lidí. Když začalo pršet, pár dívek vykřiklo a přikrylo si kabelkou hlavu. Chlapci se neklidně rozesmáli. Nahrbili se a ruce vrazili do kapes. Kapky deště padaly z bezedné tmy a třepotaly se v oranžovém světle. Skrápěly markýzu nočního klubu Luna a kroutily se ve světle pouličních lamp. Padaly na melancholii, na barevnou fontánu na náměstí, kde seděli muži v tričkách s plechovkami piva a chlapci v kapucích kroužili na skateboardu tmou v elegantních otáčkách. Bylo vidět lidi strkající se ve dveřích, vřískající dívky na jehlových podpatcích, hochy s pečlivě vyčesanými vlasy, muže středního věku nenápadně nesoucí igelitové tašky. Po chodníku spěšně cupitala žena v těsném pršiplášti a něco vykládala do mobilního telefonu.

Jeden z mužů u fontány si sundal tričko a nastavil překvapený hrudník dešti, zatímco ostatní ho hlasitě povzbuzovali. Auta se tou sprškou pomalu sunula. Muži v jednom z nich troubili na dívky ve frontě, a když je míjeli, povykovali na ně z oken.

Déšť skrápěl klikaté středověké uličky, špinavé viktoriánské třídy i široké vybombardované ulice, kde byla postavena nákupní centra. Padal na nemocnici, staré divadlo a nové multikino. Padal na patrová parkoviště a kancelářské bloky. Padal na restaurace rychlého občerstvení a hospody s britskou vlajkou v oknech. Padal na nově vybudované bytové domy s okny v plastových obalech a základy v bahně a na reklamní tabule, jež na nich byly umístěné. Podél řeky stály jedna vedle druhé pravidelně tvarované komerční budovy — pojišťovny a banky — a déšť skrápěl jejich prázdná, pravidelně tvarovaná nádvoří. Na černé řece pod mostem se před temnými kapkami mezi plovoucími odpadky choulily labutě. Po celé délce deštěm zčernalé obchodní třídy čekali lidé na autobusových zastávkách: lidé z bezútěšných částí města, z Westonu či Hartfordu, kde déšť padal na prkny zatlučené obchody a domy a betonové chodníky nemovitostí trpících nespavostí. Mačkali se pod plastovými stříškami — muž s mohutnou hřívou dredů, jiný s obrovským kufrem, stará dáma v úhledném tvídovém plášti, pár v teplákové soupravě, který se pod střechou, na niž bubnoval déšť, nepřetržitě líbal, takže když ve velkém tmavém oblouku vody konečně přijel autobus, dáma musela chlapci poklepat na rameno a připomenout, že mají nastoupit.

Autobus projel deštěm až k Firley Way, která procházela od centra po celé délce předměstí až k obchodní zóně, kde pršelo na beztvaré sklady a supermarkety a voda se řinula proudem na prázdná parkoviště. Déšť padal na střechy potemnělých garážových stání. Padal na autosalony a prodejny stavebnin. Bušil do plastových přístřešků, kde stály v dlouhých hlučných řadách vozíky ze supermarketů. Padal na průmyslovou zónu a na keře zdobící její pustý kruhový objezd. Padal na černá, pokorná pole, kde byly bez lítosti zbudovány nové provozovny. V nákupním centru Merrywood Mall tvrdě bušil do obří neoklasicistní střechy, odkud voda stékala po lhostejné fasádě.

Na Arlington Rise se déšť valil betonovými rigoly. Dole nad městem visel oblak páry, tlumící červená a žlutá světla. Ze třpytivé, dýmající haldy města se rozezněl zvuk klaksonů a sirény.

O trochu dál a výš za zatáčkou vyhlídka zmizela. Tma se prohloubila. Budovy začaly být elegantnější a chodníky vypadaly upraveněji. Jak silnice stoupala vzhůru k Arlington Parku, místo velkých podbízivých obchodů se začala objevovat květinářství a starožitnictví, obchody s alkoholickými nápoji se proměnily ve vinotéky, z restaurací rychlého občerstvení se stala bistra. Po obou stranách silnice se vynořily ulice lemované stromy. V dešti přetrvávala v těchto alejích atmosféra dávných sídel. Velké domy tu stály netečně ve tmě, rámované kapajícími stromy. Mezi nimi se otevíral poslední panoramatický pohled na město dole: na jeho věčně zářící červená a žlutá světla, pulzující mechanismus, jeho ulice neustále se hemžící nepotlačitelným životem. Byl to překvapivý, i když ne právě uklidňující pohled. Byl příliš nemilosrdně dramatický: ta neutuchající aktivita postrádala cit pro odmlku, pro řádnou pauzu a zastavení v čase. Běh života vyžaduje pozastavení a oddech, dny a noci. Bez nich nedává smysl. Při pohledu na ten výjev by ale člověka napadlo, že lidský život nemá význam. Vyvolával by dojem, že jeden den neznamená vůbec nic.

Déšť padal na Arlington Park, padal na jeho prázdné ulice a pečlivě ostříhané živé ploty, na školy a kostely, na stromy a zahrady. Padal na viktoriánské domy s tmavými okny, řadové domy s arkýři, na georgiánské budovy ukryté za branami, na bludiště upravených uliček s barevně omítnutými dvoupodlažními domky. Radostně skrápěl temný, opuštěný porost v parku, jeho úhledné cestičky a keře. Valil se, omýval chodníky, hrnul se do kanalizace, bubnoval na kapoty zaparkovaných aut. Padal celou noc, a pak těsně před svítáním s novou intenzitou zalil domy hučícím přívalem, narážejícím do temných oken.

Lidé v postelích jej slyšeli ve spánku: hromový hukot vody. Pronikl do jejich snů jako hlasitý potlesk. Znělo to jako aplaus nadšeného publika. Ten podivný, znepokojivý zvuk zazníval čím dál hlasitěji. Naplnil noc: rachotil okny a způsobil, že se lidé v posteli převraceli a děti se ve spánku rozplakaly. Měli pocit, jako by je něco pozorovalo, jako by se venku shromáždilo jakési temné publikum, které nahlíželo do jejich oken a tleskalo.