DJ pančelka
Jaký má dnes smysl hudební výchova ve škole? Potřebují děti k něčemu zpívanky, stupnice a medailonky slavných skladatelů, neměla by školní nauka směřovat jinam, třeba do současnosti? Hledání odpovědí i praktických řešení se ukazuje jako více problematické, než se může na první pohled zdát.
Česká televize minulý týden odvysílala krátkou, nenápadnou reportáž. Děti na jedné pražské základní škole se v hudební výchově namísto stupnic, Beethovenova života a zpívání lidovek učí točit, kroutit a posouvat s hejblátky MIDI kláves a controllerů. Školáci na počítačích míchají elektronickou muziku. „Rád bych napodobil Skrillexe, protože se mi písničky od Skrillexe hrozně líbí,“ říká ve videu s rozhodností jedno dítko. Pedagogové i rodiče si od nové výuky slibují vřelejší vztah žáků k hudební výchově. Celý projekt vznikl na základě žádosti samotných dětí, za podpory neziskových organizací.
A my i samotné dvacáté století jsme se tak dočkali. I ty poslední trendy, hudební objevy a estetické revolty z doby před rokem 2000 podlehly mumifikaci školními osnovami. Úžasný příběh hip-hopu končí v učebně základky pro bílé děti, z očividně té bohatší poloviny střední třídy, imploduje pod nánosem dědictví MTV, Youtube, peněz, dvou generací a proměn třídního i kulturního kontextu do nostalgické encyklopedie sebe sama, stejně jako raveoví pohrobci, stejně jako se to stalo rock’n’rollu o dekády dříve. Žáčci se na videu jen třesou, až se naučí, jak se dělá „drum’n’bass, ale minimal“ nebo hip-hop.
Vlastně může být jedno, že nějaký žánr nebo umělecká linie ztrácí svou třídní a kulturní sedimentací občanský či politický mobilizační potenciál i jistý estetický, novátorský náboj, že už neposkytuje argonautům vkusu vzrušení z objevů a neznámého. Hip-hop i další žánry — zůstaly-li ještě nějaké — bezpochyby vyženou další exoticky chutnající výhonky. Mnohem palčivější otázka je, jak se postavit k samotné nové náplni hudební výchovy. Nejde teď o pokrytecký konzervatismus typu „co z nich bez Mozarta a stupnic vyroste“: je jedině dobře, že se děti dostávají k hudbě skrze to, co je zajímá a baví. Jeden by ale čekal promyšlenější didaktickou koncepci než prostě dávat dětem to, co chtějí, a čekat, že se od samplerové stavebnice ve školní PC učebně odpíchnou k dalšímu studiu hudby, její historie, teorie nebo společenského kontextu.
Na jedné straně se totiž dětem v rámci jakéhokoli učebního stylu a výběru probírané látky vštěpují estetické normy i společenské hodnoty. Na straně druhé vzniká zařazením konkrétního stylu nebo umělce do školních osnov kánon, posvěcený soupis toho z umělecké tvorby lidstva, čeho bychom si měli kolektivně vážit, co by mělo inspirovat a v určitém slova smyslu společnost formovat. A do toho vysmívaný klaun Skrillex nijak nezapadá. Problém tkví jednoduše v tom, že výchovnou mřížku školy a kanonické ambice v nastaveném systému „hlavně že to děcka baví“ formuje marketingová a tržní logika hudebního průmyslu a zainteresované neziskovky i nadšení pedagogové jednoduše nemají finanční ani personální kapacity na vytváření nějaké obecné koncepce, nebo dokonce iniciaci veřejné debaty.
Bylo by nicméně škoda, kdyby všechno skončilo u obligátního konstatování, že máme být rádi, že se děje alespoň něco. V době, kdy kolem cirkuluje neuvěřitelné množství zvukového i hudebního smogu a muzika začíná pomalu hrát i při otevírání ledničky a splachování záchodu, by kritičtější, současnější hudební výchova nezaškodila.
Každopádně literatura bude muset zřejmě v Česku na podobnou šanci dál čekat; zatím může v poklidu pokračovat v konzumaci sebe samé.