Proč by mělo být psaní dokonalé?

V jeho rodném Norsku se přes tři a půl tisíce stránek dlouhého románu o normálním a téměř nudném životě bílého středostavovského muže prodalo půl milionu výtisků. Kopii má doma tudíž minimálně každý desátý Nor. V USA Můj boj dominuje v žebříčcích překladové literatury a fascinuje kritiky. Držitelka Man Bookerovy ceny, spisovatelka a velká Knausgårdova propagátorka Zadie Smithová „potřebuje další díl jako crack“. Jeffrey Eugenides, autor Sebevražd panen a Hermafrodita, za nějž obdržel literárního Pulitzera, obdivně říká, že Knausgårdovi se podařilo něco, co ještě nikomu před ním, že „prolomil zvukovou bariéru autobiografického románu“.

Karl Ove Knausgård napsal svůj opus už jako zavedený autor. Za svůj první román Ute av verden (Mimo svět) získal jako první debutant norskou Cenu literární kritiky, druhý román En tid for alt (Čas na vše) mu vynesl už mezinárodní renomé, mimo jiné i nominaci na cenu IMPAC Dublin. Nicméně Knausgård získal celosvětovou pozornost až s Mým bojem, který paradoxně vznikl kvůli autorskému bloku.

Dnes pětačtyřicetiletý spisovatel pracoval v roce 2008 na své třetí knize, v níž zpracovával komplikovaný vztah s otcem a jeho smrt, když se dostal do tvůrčích potíží. Skoro šest let cizeloval každou větu, snažil se vymodelovat co nejpreciznější literární tvar. Čím více se snažil o literární dokonalost, tím méně mu výsledek připomínal vlastní vzpomínky, tím méně evokoval nějaké emoce. Nakonec se s pocitem, že nepíše „nic skutečného“, dostavil spisovatelský blok. „Kritické čtení textu vždycky ústí ve škrtání některých jeho částí,“ říká k tomu v jednom rozhovoru Knausgård, „a to se stalo i mně. Mé psaní se stávalo víc a víc minimalistické, až jsem nakonec přestal psát úplně. Ale později mě osvítilo: co kdybych udělal naprostý opak? Co kdybych každou špatnou větu nemazal, ale rozšiřoval, rozmazával, rozepisoval dál a dál? Jakmile jsem si tento přístup osvojil, nic mě v mém psaní nesvazovalo. Nasrat na kvalitu, nasrat na dokonalost, nasrat na minimalismus. Můj svět není dokonalý, tak proč by proboha takové mělo být mé psaní?“

Karl Ove Knausgård, foto: Soppakanuuna

Po změně tvůrčího přístupu už šly věci samospádem. Knausgård začal psát nereflektovaně o všem kolem sebe, o přebalování, manželských krizích, chlastání v pubertě, otcově alkoholismu a smrti, kouření na lavičce v parku. Ve výsledku během jednoho roku napsal přes pět tisíc stran textu, který pravidelně četl svému příteli a redaktorovi Geiru Gulliksenovi, s nímž posléze společně udělali z rukopisu šestidílný, tři tisíce šest set stránek dlouhý román. Gulliksen mimochodem vymyslel i kontroverzní název Můj boj, jehož původní norské znění Min Kamp zcela jasně odkazuje k Mein Kampf. Součástí šestého, do angličtiny zatím nepřeloženého dílu je proto i několikasetstránkový esej o mládí Adolfa Hitlera.

Z Mého boje se v Norsku stal okamžitě po vydání prvního dílu v roce 2009 obrovský hit. Částečně za to mohla předchozí autorova popularita, své nicméně vykonala i skandálnost knihy. Knausgårdovo rozhodnutí psát o všem a o všech, nezměnit ani jedno jméno a skutečnost, že jeho rodina jsou jediní Knausgårdovi v Norsku, vyústily v bulvární zájem médií i praní špinavého rodinného prádla na veřejnosti. Například bývalá Knausgårdova manželka se dozvěděla o prvním setkání exmanžela s jeho současnou partnerkou až z prvního dílu Mého boje a dokonce uspořádala rozhlasový pořad, v němž vyprávěla vlastní verzi příběhu. Rodina z otcovy strany od vydání románu s Knausgårdem nekomunikuje. Kniha, v níž prozrazuje ty nejintimnější okamžiky i myšlenky, prý částečně narušila také jeho současné manželství.

Skutečná příčina národní i světové fascinace banalitami ze života normálního muže ale tkví ve výjimečnosti knihy, která díky monumentálnímu rozsahu a extrémně omezenému tématu popisuje „život v reálném čase“. Spousta čtenářů nečte Můj boj jako intimní zpověď někoho cizího, nýbrž jako zprávu o sobě samých. Knausgård totiž vyslovuje nahlas myšlenky, které se občas proženou hlavou každému a které všichni ihned zapudí, předává autentickou zprávu o banalitě života, přirozeně myslí na smrt jako součást žití, zaznamenává střípkovitost vzpomínání i myšlení. James Wood tuto čtenářskou zkušenost shrnul v recenzi pro The New Yorker následovně: „I když jsem se nudil, nepřestalo mě to zajímat.“

Objevily se pochopitelně i záporné kritiky, vyčítající Knausgårdovi zbytečnou rozvláčnost, oportunismus, absenci nápadu nebo exhibicionismus. Spisovatel tím ale zřejmě dosáhl svého: šel proti proudu všech literárních konvencí současnosti a rozhodl se nudit, jelikož nudný je i život. Také proto se pro Knausgårda používá nálepka „nový Proust“ nebo „spisovatel spisovatelů“, jelikož — jak dokazuje zmíněné nadšení Eugenidese nebo Smithové — kromě svého emocionálního a až existenciálního dopadu na čtenáře je Můj boj zajímavý tím, jak takový „román bez stylistiky“ podobného účinku dosahuje, jaké jsou ještě možnosti románové tvorby. Samotný Karl Ove Knausgård říká, že jej napsání Mého boje osvobodilo jako spisovatele a v současnosti už se může opět věnovat fikci. Pracuje na fantaskním románu inspirovaném díly Jorge Luise Borgese a Itala Calvina.