Hrdinové bez hrdinů
Vysokoškolák Richard dokončuje studium, dopisuje diplomovou práci, má problémy s dívkami, zaplétá se do fakultních intrik a v hlavě se mu začínají tříbit vlastní politické postoje. Petr Luňák s Markem Pečenkou napsali „humoristický román bez vtipu“, jak zní podtitul Hrdinů.
A bohužel v ničem nelže. Hrdinové neobsahují ani jeden vtip nebo komickou situaci, a o to úporněji se snaží být humoristickým románem. A selhávají, humoristicky i literárně. Z knihy je přitom znát, že si oba autoři, ukovaní akademickým prostředím, rozumí s psaným projevem. Text svižně plyne, neškobrtá, zbytečně na sebe neupozorňuje literárními manýrami nebo nedejbože humorem, postavy mluví, scény jsou standardně nasvícené, kapitoly zručně naporcované a nadávkované s dietologickou přesností. Stačí přimhouřit oči a člověk uvidí rigorózně uspořádané podklady rukopisu a redakční hodokvas. Bohužel se ale nejedná o román postavený na precizní a mohutné faktografii nebo o narativně záludnou, mnohovrstevnatou literární strukturu, nýbrž pouze o rozvernou lineární jednohubku.
Na vině dvojího selhání Hrdinů rozhodně není ani tak absence schopností Luňáka a Pečenky — ale absence nadhledu, jak nad textem, tak nad sebou samým, která román sráží. Při četbě je totiž hned po několika úvodních stranách jasné, kde se vzala inspirace k románové tvorbě: v mládí. Před ještě stále mhouřícím se zrakem čtenáře se vedle textových profesionálů Luňáka s Pečenkou odvíjí další obraz, tentokrát letitých kamarádů Petra a Marka, svázaných dohromady hřejivou vzpomínkou na bezstarostné chlastání v hospodách v okolí pražské fildy a blbnutí na kolejích. Hrdiny bohužel napsali Petr s Markem, Luňák s Pečenkou jen dohlíželi coby zkušení školitelé nad průběhem prací.
Nešťastná dělba práce má za výsledek epizodickou a narážkovitou knihu pivních vzpomínek. Román nežene dopředu ani zajímavý příběh, ani psychologický ponor do postav, ani myšlenková exhibice, ani pověstné komično: nežene jej nic. Jen se v každé kapitole odehraje scénka, která bezpochyby musela připadat k popukání účastníkům a pamětníkům, čtenáři je však docela ukradená. Vše drží pohromadě jen ústřední postava Richarda, jenž i přes skutečnost, že se mu v životě ani v hlavě neděje nic zásadního, prakticky nesleze ze stránek. Nemá záskok.
Samozřejmě, tu se povede slovní hříčka, onde vznikne na pár stranách napětí, nicméně to vůbec nestačí. Kromě poťouchlého třídění vlastní paměti a hospodského juchání nad absurdními komparacemi typu Vinnetou versus klasická opera Hrdinové už více nenabízejí. A to ani v jazykové rovině: román mluví tou nejprůměrnější řečí, užívá průtokové popisné er-formy, aniž by se pokoušel vytěžit humor a nadhled z vypravěčského hlasu, když už to nejde ze samotných situací a postav.
Největší neštěstí knihy nicméně spočívá v historickém kontextu: děj knihy i studia autorů mají vročení 1989. Přestavba, Palachův týden, výbory, komise, petice a další notoricky známé kulisy a propriety mají legitimizovat přítomnost Hrdinů na knižním trhu, udělat ze srandovní novelky historické svědectví s nadhledem. Problémem románu je však právě skutečnost, že se jedná jen o propriety, vyprávěný příběh by se mohl odehrát v jakémkoli kontextu. A možná by byl v něčem sdělnější a zajímavější, jelikož by musel vystavět novou scénu, přijít s novou dramaturgií, odložit osahané a ošoupané normalizační kulisy, které místo ospravedlňování slabého vyprávění jen podtrhují jeho nemohoucnost. Vzpomínky občas nestačí.
Petr Luňák — Marek Pečenka: Hrdinové, Dokořán, Praha 2014