Společenstvo literatury

A pokud daný rok nevyjde žádná všeobecně ceněná non-fiction, román či spisy se silným životním příběhem autora v pozadí, vybere několik málo hlasů básnickou sbírku nebo rovnou Lexikon české literatury. Je to pochopitelné, neboť respondenty ankety jsou významné osobnosti literárního života, a její smysl je tudíž výrazně dostředivý. Knihou roku nikdo nejmenuje tu skandinávskou detektivku, kterou přes noc dočítal s hořícíma ušima, a většinou ani ten český nebo přeložený román, který sice nepřinesl stejný zážitek, jako když jsme poprvé četli Kunderu, Hrabala nebo Garcíu Márqueze, ale přesto se nám docela líbí. O čtenářské zážitky zde totiž nejde. Přesněji to, že se u knihy nenudíme (jako v případě vítězného Básníka), je jen milým bonusem k tomu, že skrze ni ukazujeme na jiné literární či obecně kulturní kvality.

Pro každé společenství je důležité uchovávat a znova připomínat hodnoty, z nichž vyrůstá jeho identita. Tím spíše pokud jde o ohroženou elitu, jejíž řady řídnou a váha se vytrácí. Vítězství Básníka je z tohoto hlediska logické: tématem je život významného spisovatele, dokonce představitele žánru, který symbolizuje samu esenci literatury. Mnoho dalších literárních ikon knihou prochází jako vedlejší postavy. Sám autor knihy je důležitá osobnost literárního společenství a práci na knize věnoval řadu let, čímž ještě podtrhl závažnost tématu. A dále: stejně jako Žantovského životopis Václava Havla, Tučkové biografie Suzanne Renaud (skončila v anketě jako třetí) a vůbec knihy o životech slavných umožňuje navázat kontakt a zaujmout postoj i těm, kteří knihu vůbec nečetli. Životopisy známých osobností si totiž neoblibujeme pouze proto, že se dozvídáme něco nového, ale že se současně utvrzujeme ve faktech, která už známe, a sdílíme svět, který je nám v mnoha ohledech důvěrně blízký. A konečně: pohybujeme se zde v teritoriu bezpečně vykolíkovaném základním antropologickým příběhem, kde počátek představuje narození a konec smrt. Literatura fikcionální je ve všech těchto ohledech naopak vždy riskantním krokem do neznáma. To ale pochopitelně nemá být kritika vítězných knih. Vyjadřuji pouze rozpaky nad tím, že identitu společenstva literatury dlouhodobě reprezentují knihy z oblasti non-fiction. Je to patrné nejen na zmiňované anketě Lidových novin, ale potvrdily to i první ročníky Magnesie Litery. I zde tyto knihy řadu let vítězily, dokud nezačala být skrze dvojnásobný počet nominací a širší okruh volitelů pozitivně diskriminována původní česká próza (a i přesto zde loni zvítězil Padevětův „průvodce“ protektorátní Prahou). A vyvstane to viditelně i ve srovnání s prvorepublikovou tradicí ankety Lidových novin, kde mezi vítězi jednoznačně převažovaly romány. Co to znamená? Buď je na tom česká próza skutečně tak špatně, že žádná všeobecně uznávaná díla nevydává. Nebo se román jako žánr přesunul z oblasti vysoké literatury mezi zábavné čtivo. A do třetice, že fikcionální literatuře přestáváme rozumět, neboť se natolik zrelativizovala kvalitativní měřítka, že si nejsme jistí, jestli to, co čteme, je hodnotné, či nikoli.

Je přirozené, že společenstvo, které se ocitá v ohrožení, má tendenci silněji prožívat hodnoty spojené s jistotami a tradicí. Tato mramorizace by však z dlouhodobého pohledu mohla být nebezpečnou, pokud by znamenala rezignaci na hledání a vytváření nových hodnot, které by zajistily pokračování tradice fikcionální literatury. Za mnoho let by se totiž Knihou roku zřejmě stal životopis Lucie Tučkové, Michaela Žantovského nebo (v nejlepším případě) Martina Reinera.

Miroslav Balaštík je šéfredaktorem Hosta.