Lobbisté a správci celku

Potřebuje česká literatura ke zlepšení kondice novou profesní organizaci? PJ: Myslíte novou profesní organizaci spisovatelů. Protože jinak už má profesní organizaci v literárním poli každý: nakladatelé, překladatelé, dokonce i typografové mají svou unii. Tohle nikomu divné nepřijde, ale když se sdruží spisovatelé, to je najednou pro někoho revoluce. To mají za českou literaturu mluvit jen nakladatelé? Na základě slavné věty jednoho bývalého premiéra, že hodnoty v této zemi vytvářejí jen podnikatelé? Směšné. Kdo jiný má tu váhu, aby řekl české společnosti, že literatura není hobby, že už nechce být hobby, než její tvůrci? Takže odpověď na otázku zní: Ano. Jednoznačně. Včera bylo pozdě. JT: Zlepšovat kondici české literatury vytvořením další organizace? Nevím, zda další organizace bude onou jedině správnou, aby řekla české společnosti, že literatura není hobby. O prestiž literatury se totiž starají především sami spisovatelé tím, co píšou, jak dokážou formulovat pro jiné, co  se vznáší ve vzduchu. Důvod k tomu, aby tady vznikla nová spisovatelská organizace, je dán skutečně velkou mátožností Obce. Na půdorysu této organizace se skutečně už asi stavět nedá. Ale zda má něco takového smysl, se ukáže až podle toho, s čím Asociace vyrukuje a čeho bude reálně schopna. Ty jsi zamilován už do samotného energetického potenciálu této akce, já ne. Mně ten potenciál začne dávat smysl až ve chvíli nějakých prvních realizací. Že tato parta projevuje především starost o své postavení, společenské uznání a hmotné věci, to na mě — s prominutím — zatím moc velký dojem nedělá. Otázka se dá položit i jinak: Od čeho by se měla odvíjet veřejná, mediální reprezentace literatury? Asociace má sice veskrze pragmatické cíle, ale legitimizuje je jakýmsi apriorním nárokem spisovatele na přítomnost ve veřejném prostoru. Narážím třeba na dopis Asociace Eriku Taberymu. JT: Měla by se odvíjet od toho, že mají co říct a že to říkají dobře a jasně. Že je někdo spisovatelem, ještě přece samo o sobě nezakládá to, že by měl mít nějaké právo být v médiích. Stejně jako dané právo nemají muzikanti, vědci či burzovní makléři. Ale když třeba Kateřina Tučková napsala Vyhnání Gerty Schnirch, byla v televizi několikrát, dokonce z ní udělali jakousi mediální odbornici na odsun. Její kniha vzbudila zájem a je logické, že zájem médií vzbuzuje i její autorka. Ta akce s dopisem Eriku Taberymu byla kapitální konina, ve středu 8. ledna to v pořadu U zavěšené knihy dokonce — byť dosti kroutivě — uznal Adam Borzič, když se ho redaktor Vizina zeptal, co by jako šéfredaktor Tvaru říkal, kdyby mu takto někdo komandoval jeho časopis. Ono se mi vůbec zdá, že silným žánrem Asociace je komandování, jakož i úkolování druhých: neberte nám rubriku, dejte nám Werichovu vilu, když vás nebaví současná česká literatura, nepište o ní.

Pavel Janáček, foto: Jan Němec

PJ: Míjíme se zatím s podstatou věci. Asociace má tři úkoly, které sdružení spisovatelů v liberálně demokratické společnosti bude mít vždy. A je si jich — pro mě až překvapivě — podle svých prvních vyjádření přesně vědoma: prosazovat povědomí o literatuře jako instituci, která má podstatný podíl na formování a kvalitě veřejného prostoru společnosti a má jisté nároky, které z této role vyplývají; spolu s dalšími profesními organizacemi reprezentujícími jiné aktéry z literárního pole vyjednávat s politickými reprezentacemi co nejlepší socioekonomické podmínky pro literární pole jako takové a hájit v rámci literárního pole partikulární zájmy vlastní, autorské profese vůči ostatním profesím. Ten dopis Asociace můžeme číst jako poctu Respektu, která říká, že ho spisovatelé pokládají za tak důležitý, tak formativní pilíř českého veřejného prostoru, že omezení literární rubriky v něm bude znamenat ztrátu i pro tak silnou a hluboce zakotvenou instituci, jakou je sama literatura. Anebo ho můžeme číst jako komandování. K Werichově vile: je zcela správné, aby se česká literatura, když už se probudila, začala obracet na Prahu. Protože Praha je tak velké literární centrum, že má odpovědnost za českou literaturu jako celek. Werichova vila je navíc ukázka zanedbání odpovědnosti, která vždy jde s vlastnictvím. Asociace se do ní nabourala, tak trochu jako squatteři: na jedné straně prázdný objekt, bezradný a nepřítomný majitel, na straně druhé určité hodnoty, kterým ten objekt může dobře sloužit. JT: Stále si myslím, že gravitačním bodem přitahujícím zájem publika a médií, a tím pádem i  zvyšujícím prestiž daného stavu, jsou silné a vyhraněné osobnosti. Nikoli lobbistické skupiny připomínající, jak je jim ubližováno a v čem jim má společnost pomoci, případně na jaká procenta z prodeje knih mají nárok. Reich-Ranicki se prosadil do německé televize jako výrazná osobnost a jeho Literární kvartet měl po třináct let obrovskou sledovanost; navíc tento pořad prokazatelně hýbal i knižním trhem, čímž dělal pro prestiž literatury daleko více než všechny profesní spolky. Žádná asociace mu nemusela nic vydobývat, psát ukňourané supliky, aby mu to a ono bylo umožněno. Mám pocit, že o úkolu hájit vlastní socioekonomické zájmy v rámci celé společnosti i literárního provozu není zatím třeba moc diskutovat. Uvidíme, co přinese jeho praktická realizace Asociací. Co ale připomínání důležité role literatury v rámci formování veřejné sféry, není to spíše práce pro média či kritiky? PJ: Média asi z principu budou spíše zprostředkovávat, a ne vytvářet. A to nové literární paradigma, které se už dávno v našem literárním životě různým způsobem projevuje a teď ho vyjadřuje Asociace spisovatelů, je výsledek tvůrčí činnosti. Není nijak samozřejmé, jak bude literatura vnímána, jak bude sama sebe chápat, není samozřejmé, jaký bude mít program. Dvacet let česká literatura žila, pak už pravda spíše dodýchávala, v duchu programu postmoderní partikularizace, obrácení se do sebe, estetické metareflexe sebe sama. Jiří Kratochvil nás v roce 1992 přivítal ve věku „autistické izolace“. Ten věk skončil. V posledních letech tudíž hledá literární společenství ve vzájemných konfliktech novou formulaci své úlohy. Založení Asociace k tomu patří. A jestli by propagaci nového paradigmatu měla obstarat literární kritika? Kritika by hlavně neměla přestat udržovat distanci, reflektovat meze, které současná tvorba má, vyjadřovat a podněcovat otázky, které si současná literatura klade esteticko-tvárnými prostředky, napomínat spisovatele obecně, že něco nedělají, například nevnímají dostatečně svého čtenáře, anebo ho naopak vnímají až moc, napomínat spisovatele jednotlivě, že toho ještě tolik nedokázali, aby se mohli srovnávat s tímhle nebo tamtím velikánem, a tak dál. Jinými slovy, kritika se stejně jako sami spisovatelé pohybuje uvnitř literárního pole a není o nic lépe disponována než oni, aby vyjádřila ten programový nárok, o němž mluvíme, směrem z pole ven. Dokonce bych řekl, že je v důsledku té své metodické distance disponována k této roli ještě méně, protože ji cosi stále nutí k tomu popohánění živé tvorby k novým intelektuálním a estetickým horizontům. Jenže ve vztahu k tomu nároku, který teď nastolila Asociace, totiž nároku literatury být jako celek, jako sama literatura, respektována jako určitá veřejná hodnota, je dost jedno, jestli jsou současní autoři o kousek lepší nebo horší než jejich předchůdci mezi válkami, v šedesátých letech, jestli jsou mezi nimi čtyři géniové, dva nebo pět. Současná literatura je každopádně dost dobrá na to, aby mohla sebevědomě vylézt z té autistické ulity. Je rozrůzněná, rozmanitá, živá, reagující, zajímavá. Mediální ohlas založení Asociace je zřetelnou zprávou o tom, že spisovatelé nemusejí kňourat, aby si jich média všimla. Naopak, média toužila, aby jim v literárním poli vyvstal přirozený partner. Ten, koho si veřejnost spojuje vždy na prvním místě s tvůrčími aspekty literární kultury: spisovatel.

Jiří Trávníček, foto: Karel Cudlín

JT: Spisovatel přece nepotřebuje mít v kritikovi svého mluvčího. A když ho nechtějí v televizi či rozhlase, může říct: kašlu na vás, já mám své vlastní masové médium a daleko starší, než je to vaše. Ale nevím, zda tak úplně lze souhlasit s tím, že je jedno, jaká literatura je. Její obraz se tvoří tím, jaká je, čím dokáže zaujmout, koho umí oslovit. Pavel nicméně říká: „…média toužila, aby jim v literárním poli vyvstal přirozený partner […]: spisovatel.“ To se český spisovatel pro mediální užití rodí snad až s Asociací? Být dramaturgem a mít na triku literaturu, tak budu mít zájem jednak o ty spisovatele, kteří mají co říct, a jednak o takové, kteří sem nechodí jenom proto, aby nám sdělovali, jak strašně jsou nedocenění a že by se s tím mělo něco dělat. Právě toto je autismus, o němž se zmiňuješ, ale už ne ten kratochvilovský. Ten byl svým způsobem něčím i sympatický — a hlavně ještě docela cudný. Ocenil bych, kdyby nová Asociace formulovala své pole jako zájem o knihu, a tedy jako ochotu se spojit s nebeletristy, knihovníky, knihkupci, nakladateli a překladateli. Přece teprve na to by stát slyšel, stejně tak média. Ocenil bych, v duchu těch nejlepších prohlášení našich spisovatelů od konce devatenáctého století, kdyby Asociace vystoupila s nějakou podporou pro vězněné kolegy ve světě, proti omezování tvůrčí svobody v Bělorusku, kdyby se byla ochotna prát za učitele a jejich ocenění, kdyby zorganizovala sbírku na vydávání spisů toho či onoho zapomenutého klasika. Jako dramaturga by mě tedy zajímali ne lobbisté, ale „správci celku“, jak spisovatele definoval Patočka. A členové Asociace jsou z tohoto pohledu parcialisté. Chybí mi tu nějaká vůle k integraci, propojení, zájem o druhé, o svět. A propojovací vůli nevidím zatím ani v posledním vystoupení Jana Němce, v němž řekl, že „těžiště činnosti Asociace bude ležet jinde než třeba v té žánrové literatuře“. Kdo to bude posuzovat?  A podle jakých kritérií? PJ: Já v posledních dnech narazil na Asociaci, kamkoli jsem šlápl, v novinách, v televizi, na internetu. To je pro mě svědectví zájmu médií. Na rozdíl od tebe jsem neslyšel, že by někdo z jejích mluvčích skuhral, že je sám nedoceněn. Já slyšel sebevědomé autory, kteří jsou úspěšní, mají své čtenáře, jsou překládáni, říkat zhruba toto: „Nedoceněna je literatura. Je to také a možná hlavně naše vina, protože jsme až dosud mlčeli a prezentovali se před veřejností jako zahrádkáři. Počítejte s tím, že to už nejsme, literatura je vážná věc, je to společná věc a náleží jí ve veřejném životě důstojné místo. Protože nejsme zahrádkáři, ale pracujeme na vážné a společné věci, budeme se také zasazovat o důstojné podmínky k výkonu své profese.“ Za literaturu nebudou jistě spisovatelé mluvit sami a nevidím žádný důvod, proč by neměli navázat spolupráci se SKIP, SČKN, OP atd. Ale musí tím začít? Já pořád z tvých slov, Jiří, cítím jakousi fundamentální nechuť, apriorní předpoklad, že spisovatelé by se sdružovat neměli, že je pochybné, aby se brali o své zájmy, že nemají co mluvit za literaturu ani za sebe, mají prostě držet hubu a krok. Zatímco u všech ostatních ti přijde v nejlepším pořádku, aby se sdružovali, nemlčeli, reprezentovali. To je pro mě bizarní rozpor. Knihovník, mimochodem veřejný zaměstnanec, podobně jako literární vědci, podle tebe neskuhrá, knihovník za literaturu mluvit může. Spisovatel, mimochodem nejprivatizovanější ze všech kulturních profesí v této zemi, je podle tebe ukňučená primadona, která se dere o privilegia. JT:  I kňourat lze sebevědomě. Ať se sdružují, žijeme naštěstí v liberální demokracii, kde nikdo nikomu ve sdružování  nebrání. Pro tebe, Pavle, je už hodnotou to, že vzniká další spisovatelská organizace. Smysl je naplněn samotným tímto aktem, tedy tím, že vyemanovala nějaká energie. Pro mě je podstatné, jaká tato organizace chce být. Smysl mi tedy naplňuje až to, čeho dosáhne, jak dokáže být otevřená, úspěšná v jednání s jinými stranami, jak bude ochotna se brát nikoli pouze za svoje stavovsko — profesní věci. Osobně se ale budu těšit spíše na nového Milana Kunderu, ať už z Asociace či Obce nebo i zcela mimo struktur. Docenění literatury, o kterém mluvíš, se dočkáme — už se trochu opakuji — spíše s tvůrci opravdu velkého formátu a mezinárodního věhlasu, ne s proklamacemi. PJ: Mohu ti, Jiří, slíbit, že když emanace Asociace povede ke stejným koncům, k jakým dospěla Obec, za žádnou hodnotu ji považovat nebudu. Pokud jde o naše téma, pokládám na závěr za užitečné uvést své výchozí teze: Rozlišujme v literatuře dva typy profesionality: jeden, literární, je věcí určitých kompetencí a určitého vztahu k instituci zvané literatura; druhý, sociologický, je záležitostí socioekonomického postavení. Moderní spisovatel historicky usiluje o to, aby oba tyto typy profesionality propojil, proto prosazuje určité pojetí a výši honoráře, zakládá svépomocné fondy, komunikuje se společností, státem i samosprávami o veřejné podpoře literatury i konkrétně své práce. Asociace spisovatelů vznikla proto, že u nás existují mnozí spisovatelé-profesionálové ve smyslu svých kompetencí, kteří ale nemají organizaci, která by reprezentovala jejich věc, literaturu, a jejich zájem propojit kompetence se socioprofesním postavením. Jen málo ze spisovatelů-profesionálů ve smyslu kompetencí se všude na světě, a v českém prostředí zvláště, může stát profesionály ve smyslu socioekonomického postavení. A nemusí to být vždy ti umělecky nejsilnější, kdo mají největší šanci tohoto postavení dosáhnout. Obvykle se říká, že nejlépe jsou na tom z tohoto pohledu spisovatelé pohybující se jaksi „uprostřed“. Čítanková vrstva českých autorů se za poslední dvě století z poloviny živila v literárních a příbuzných profesích, z poloviny v občanských zaměstnáních. Sám literární trh živil tyto čítankové autory z jedné pětiny. Asociace nemůže — a podle všeho ani nechce — změnit tento úděl poloprofesionality. Může ji pouze lehce posunout směrem k profesionalitě. I takový lehký posun může spisovatelům samotným, a z dlouhodobějšího hlediska i literatuře jako instituci, velmi prospět.