Tohle není deník

O tom, jak rozumné a také zbytečné je psát si deník 3. září 2010   Přiznávám se: začínám psát (je pět hodin ráno), ale nemám nejmenší tušení, co z toho bude, pokud vůbec něco, jak dlouho to potrvá ani jak dlouho budu cítit potřebu a touhu psát. A o nějakém účelu, nebo snad dokonce záměru, zatím nemůže být řeč. Na otázku „k čemu“ se těžko hledá odpověď. Když jsem si sedal k počítači, mou mysl nesžírala žádná naléhavá nezodpovězená otázka, žádná nová kniha si neříkala o napsání, žádné staré věci nevolaly po přehodnocení, recyklaci či doplnění, nečekal na mne žádný rozhovor se zvídavým tazatelem, žádná přednáška, kterou bylo třeba načrtnout — žádná prosba, úkol ani termín… Zkrátka jsem před sebou neměl žádný prázdný rám čekající na své plátno ani hroudu tvárné hmoty, pro kterou bych vytvořil formu a dal jí nějaký tvar. Hádám, že otázka „kvůli čemu“ je v tomto případě víc na místě než otázka „k čemu“. Důvodů, proč psát, je spousta, jsou tu celé zástupy dobrovolníků, kteří čekají, až si jich někdo všimne a vybere si je. Rozhodnutí začít psát je, abych tak řekl, „předeterminované“. Za prvé jsem si kromě psaní neosvojil žádnou jinou životní formu. Každý den, kdy si nenaškrábám alespoň pár poznámek, mi připadá promarněný či trestuhodně zbytečný, povinnosti zanedbány, volání nevyslyšeno. Za druhé je mi hra se slovy tím nejcennějším z potěšení. Ani nedokážu popsat, jak moc mě tahle hra baví — a nejvíc v okamžicích, kdy se znovu promíchají karty, já náhodou dostanu do ruky špatný list a musím namáhat mozek a usilovně se snažit vyplnit prázdná políčka a vyhnout se všem nástrahám. Zapomeňte na nějaký cíl; být neustále v pohybu a přeskakovat a odkopávat překážky, to je pravé koření života. Další příčina: bez psaní asi nedokážu přemýšlet… Podle všeho jsem nejprve čtenář a až potom spisovatel — útržky, úryvky, kousky a drobty myšlenek se derou k životu, v divokém víření jejich přízračných a děsivých zjevení se shlukují, srážejí a zase vytrácejí a je třeba je nejprve zachytit pohledem, než se je podaří zastavit, udržet je na jednom místě a dát jim nějaké kontury. Nejdříve musí být sepsány do řady, aby se mohla zrodit nějaká přijatelně vyzrálá myšlenka. Anebo, když se to nepodaří, aby byla přerušena či pohřbena jako nepovedená.

A krom toho, i když miluji samotu, děsím se osamění. Když mi odešla Janina, sáhl jsem si na nejtemnější dno osamělosti (pokud osamělost nějaké dno vůbec má), pokryté silnou vrstvou čpících sedimentů a toxických výparů. A protože její tvář je to první, co se mi objeví na monitoru, když zapnu počítač, vše ostatní, co následuje po otevření Wordu, je dialog. A v dialogu nemůže být nikdo sám. V neposlední řadě mám za to, že jsem od přírody grafoman, anebo jsem se jím stal… Jsem jako narkoman, který den co den potřebuje svou dávku, jinak mu hrozí abstinenční příznaky. Ich kann nicht anders. A právě to je zřejmě hlavní příčina toho, proč je hledání důvodů stejně zoufalé a bezvýsledné, jako je neodvratné. Existují i mnohé další důvody a příčiny, které snad ani nedokážu spočítat, a je jich, pokud já vím, den ode dne víc. Mezi ty v současné době nejdůležitější patří i stále sílící pocit, že už jsem tu déle, než by se slušelo, že jsem udělal vše, k čemu mě mé nepřiměřeně přiměřené schopnosti opravňovaly a zavazovaly, a že už nadešel čas, abych se i já začal řídit Wittgensteinovým doporučením a raději mlčel o tom, o čem nelze mluvit (já bych si to jen dovolil doplnit: je třeba mlčet o tom, o čem nelze mluvit odpovědně, tj. s upřímným přesvědčením, že můžeme nabídnout něco užitečného). Ale to, o čem nelze mluvit, je stále častěji právě to, o čem dnes stojí za to mluvit nejvíc. Má zvídavost odmítá odejít do penze, ale mé schopnosti uspokojit ji, nebo ji alespoň na chvíli utišit a zmírnit, se už nechtějí dát přesvědčit, aby zůstaly. Témata letí příliš rychle a naděje, že se mi je podaří v tom letu zachytit, už pomalu pohasíná. Proto už nepočítám s tím, že bych prozkoumal nějaké nové téma, že bych dopodrobna prostudoval nějaký nový námět a odhalil skutečnou podobu jeho objektu. Nikoli snad proto, že by bylo k dispozici málo znalostí — ale proto, že jich je tolik, že ani není v silách člověka je všechny vstřebat a strávit. Možná že tato neschopnost absorbovat nová témata je výsledkem stárnutí a ubývání sil — zcela či do značné míry záležitostí fyzickou a biologickou, pramenící z měnícího se stavu mého vlastního těla a duše (což je asi správný úsudek, jehož důvěryhodnost posiluje i dojem, že zdroje potřebné k získávání a zpracovávání nových informací, které mi byly v mladším věku, kdy jsem byl ještě v kondici, abych tak řekl, poskytovány v omezeném množství bankovek s velkou nominální hodnotou, dnes přicházejí v obřích hromadách drobných, kterých je sice co do objemu a hmotnosti opravdu hodně, ale nekoupíte si za ně skoro nic — takže pro letité tělo a mysl, která se snadno unaví, jsou, abych si vypůjčil výraz Günthera Anderse, „zaprahové“). Naše doba dokáže všechno, co jí přijde pod ruku, rozdrtit na prach, ale nic nerozmělní tak absolutně jako obraz světa: tento obraz už je stejně pointilistický jako představa času vznášejícího se nad jeho prošoupaným a potrhaným plátnem. Soudím, že fragmentovaný svět konečně dostihl malíře svých podobizen. Napadá mě stará indická bajka o šesti lidech, kteří potkají slona a pokoušejí se přijít na to, co to je za zvláštní věc. Pět jich je slepých, nikdo z nich na slona nedosáhne, aby si ho mohli celého osahat a ze svých izolovaných dojmů tak vytvořit představu jeho celku; ten šestý jako jediný vidí, ale je němý… Anebo Einsteinovo varování, že i když lze teorii v zásadě potvrdit experimenty, od experimentů ke zrodu teorie žádná cesta nevede. A Einstein to musel vědět. S čím ale nepočítal, a ani s tím počítat nemohl, byl příchod světa (a způsobu žití v něm), který se skládá výhradně z experimentů bez jakékoli teorie, která by jim dala podobu, bez spolehlivého návodu, jak takové experimenty spustit, uskutečnit je a vyhodnotit jejich výsledky… Jaký je nakonec rozdíl mezi žitím života a jeho popisováním? Mohli bychom dopadnout i hůř, než kdybychom si jen vzali příklad z postřehu Josého Saramaga, mého nedávno objeveného pramenu inspirace, který ve svém vlastním kvazideníku přemítá: „Myslím, že všechna slova, jež vyslovíme, všechny naše pohyby, všechna gesta… lze chápat jako zatoulaný útržek neplánované autobiografie, která, byť bezděčná, anebo možná právě proto, není o nic méně upřímná či pravdivá než to nejpodrobnější líčení života, které bylo sepsáno na papíře.“ Přesně tak. Překlad Zuzana Gabajová   Vydává nakladatelství Academia v edici 21. století

---

Zygmunt Bauman se narodil 19. listopadu 1925 v Poznani v židovské rodině, od roku 1971 žije ve Velké Británii. Je sociologem, ve svém díle se zabývá hlavně tematikou holocaustu a postmoderny. Po okupaci Polska během druhé světové války uprchl do Sovětského svazu, kde později sloužil v První armádě polského vojska, která byla pod kontrolou Sovětů. V letech 1945-1953 působil ve vojenských oddílech tzv. Jednotek vnitřní bezpečnosti (zkratka KBW), které byly určeny k odhalování a potírání antikomunistických, ukrajinských a německých podzemních hnutí. V roce 1950 byl za tuto činnost vyznamenán polským Válečným křížem. Nejprve studoval sociologii, která však byla prohlášena za buržoazní obor a zrušena. Přešel tedy studovat filosofii. Od ukončení studií až do roku 1968 byl zaměstnán na varšavské univerzitě. V tomto roce kvůli sílícímu politickému tlaku a antisemitské kampani vystoupil z polské Komunistické strany a odešel do emigrace. Nejprve působil na univerzitě v Tel Avivu a později v Leedsu v Anglii. Od této doby také publikuje své práce v angličtině. Od konce 90. let ovlivňuje Bauman svými názory antiglobalizační hnutí.