Smutný čas žen

V literatuře to byl rok celkem dobrý. Především průměrná tloušťka českého románu se pozvedla nad dlouhodobě neuspokojivý stav nadvlády nedomrlých brožurek. Stalo se tak především díky několika čtenářským výzvám, jež vrhli do oběhu zralí a literárně zkušení mužové Kahuda, Cigan a Reiner. U děvčat i ambicióznější literární textíky udělaly nakonec spíše skromnější dojem — už ty názvy: Denemarkové pouhý „příspěvek“, navíc k čemusi tak těkavému, jako je radost, a považte, dokonce její dějiny. Přitom kniha pojednává o sexuálním násilí — i když tak jaksi krasodušně a romanticky. Do skromné mlhoviny neurčitého názvu se halí i kniha zasloužilé Sylvie Richterové Každá věc ať dospěje na své místo. Debutantka Límanová z malostranské nemovitosti, po níž by jistě rád skočil kdejaký šíbr z hradu, udělala Domeček. Nadějně smělý název Macocha Petry Hůlové nakonec maskuje pouhé domácnostní mikrodrama notoričky, která píše, aby se uživila.

Většina těch našich autorů i autorek hledí uhranutě do minula jako do plamenů jakési literární vatry, která vydává cenné příběhy. Ovšem zatímco pánové v plamenech vidí alespoň veliké věci, mystiku, konspirace, odvrácenou stranu světových dějin a génie (své předchůdce), tak ženy zůstávají zoufale soukromé, ve svých pokojíčcích se svými i cizími traumátky.

Čtenář teď nemusí být senzibil, aby mu došlo, kam se to tu zvrtlo — ženy spisovatelky a muži spisovatelé. Kromě Jiřího Peňáse totiž celá literární veřejnost dobře ví, že člověk, který tvoří literaturu, je bezpohlavní či v lepším případě jakoby transgenderový — třeba když Šindelka píše vlastně uňahňaně jako holka — a jeho myšlenky míří hlavně do nadpohlavního univerza. Jenže nakonec to vypadá dost úchylně, jakoby freudovsky vytěsněně, že nezbývá než se domýšlet a představovat si. Třeba že ty sexuální věci jsou u spisovatelů ještě hypertrofovanější než v normálním světě konzumu, práce, přítomnosti, kde má každé pohlaví svůj fotbal, iDnes, WC nebo deštník. Nebo že je to nějaká taktika.

A protože baby se během několika posledních let nacpaly do kalhot i do armády, tak není těžké uhodnout, kam to bude tentokrát. Navíc jsou i poučené — protože když kolonizovaly vzdělávací systém (a zde byly nebývale úspěšné), tak se to trochu vymklo a pohřbily pro jistotu prestiž celé pedagogické profese. Tuhle chybu si s literaturou už nemohou dovolit, proto je to s pohlavím autora ve vztahu k tomu, jak píše, jasné — tabu, nebo (intelektuální) smrt.

Žen se v současné literatuře objevuje hojně, rozhodně víc než kdy jindy a to trochu relativizuje optimismus z úvodu článku. Ženy bohužel i víc čtou. To je obzvlášť nebezpečné, protože deformují trh — nakonec ten starý lišák Viewegh dobře pochopil, o kom a jak psát. Ono to vypadá jako: „Ať si pro sebe holky, jim přizpůsobiví a literární transky klidně píšou.“ Jenže problém je, že pořád postrádáme nového Čapka či Haška.

Zatím se jakoby neví proč. Ale pravda může být nepříjemně prostá: publikační možnosti současnosti daly povstat tisícům průměrných autorů. A autorek. Masy textů pak bezpečně pohřbí i to, co by za něco stálo. Ale čtenář nerezignoval, jde po literatuře faktu, překladech a osvědčené klasice.

Tady se dostáváme k výhledu do budoucnosti. Autoři si samozřejmě všimli, že sice vydávají knížky, ale že by z toho byl svět urvaný, to zrovna ne. Dokonce ani kritika. A navíc se to nevyplácí finančně. S tím je třeba něco dělat, nejlépe koordinovaně. Založila se tedy Asociace (a ano — říká si „spisovatelů“). Stát s tím má prý něco dělat — ať dělá. Asociace zjistí, že se nic nezměnilo, jen několik vyvolených dostane třeba grant, za který bohužel něco napíše. Rozšiřování území současné literární blátivosti to nijak nezastaví.

Literatura ve svém výsadním společenském postavení končí stejně jako vzdělání — feminizace je jen průvodním jevem ztráty symbolické prestiže psaného slova. Přichází doba, kdy se fikční literatura přesune do žánrů, čtenářských komunit a subkultur. Reziduum toho, čemu se říkávalo vysoká literatura, ovládnou manýristé psaného slova, kteří budou nadále smolit nezajímavé svazky o věcech, na nichž autorovi vlastně ani nezáleží. Tento svět krotkého literárního dekoru budou obývat a řídit především ženy. Budou se rozhořčovat nad úpadkem kultury a hodnot, samy je budou zdobit svými dílky, ale už nikdy nebudou slavné, bohaté a respektované, dokonce ani jedno z toho. Muži čtenáři odejdou do svých lovišť faktů.