Špatně vystřelený šíp

Dokázal mu vtisknout svá pravidla, stvořit literární postavy, které vzbuzují dojem skutečných historických osobností, a samozřejmě to, co mu už nikdo neodpáře a co od něj každý čeká, totiž jedinečně vylíčit prostředí a zprostředkovat dobovou atmosféru. V tomto směru mu období první republiky dalo velkou příležitost ukázat, že si vystačí i bez tajemna a fantasknosti. V románu Přišla z moře šel ještě dál a příběh zasadil do současnosti.

Urban se inspiroval skutečnými případy lidí, kteří se náhle objevili, nikdo o nich nic neví, oni mlčí, ale nakonec se ukáže, že na sebe pouze chtěli strhnout pozornost. Inspiroval se také jihoanglickým prostředím, které sám dobře poznal, když zde žil jako dítě. A jako rámcový žánr si zvolil detektivku, byť u Urbana se nedalo čekat, že by se striktně držel jeho pravidel. To jsou dost pevné základy, na nichž se dá vystavět příběh velkého formátu. Je otázka, kde se při stavbě stala chyba, že vznikla tak fádní literární architektura. Úvod přitom nadchne navozenou situací. Na pobřeží se objeví dívka, oblečená jen v plavkách, která s nikým nekomunikuje. Je odvedena na policejní stanici, vsazena do cely a nereaguje na jakýkoli podnět, dokud se neobjeví novinář z místního plátku, který s sebou přivede stážistu Karla Vrbu z Česka. Je sympatické, že se Urban nesnaží být za každou cenu světový, vlastně mu to nahrává, aby byl hlavní hrdina v podstatě outsider, který se bude muset potýkat nejen se lží, s reálnými útočníky, ale také s jinou mentalitou a předsudky. Témata kulturních a sociálních rozdílů nebo lingvistických zajímavostí angličtiny se proplétají celou knihou, zesílí ve chvíli, kdy se na scéně objeví původem řecký divadelní producent, otec do té doby neznámé dívky Cory Petridesové. Jenže zesílí natolik, že se začne vytrácet cokoli detektivního nebo napínavého. Místo aby se hlavní hrdina věnoval hledání a odkrývání indicií, aby čtenář aspoň věděl, o jaký jde vlastně zločin, dává přednost „jazykovým koutkům“ o zvláštnostech anglické slovotvorby a významu slov. Co však u Urbana opravdu bolí, je klišé omezených, natvrdlých a neschopných policistů. Velké finále se odehraje na rodinném sídle Petridesovy první ženy. Mrtvola v mrazáku, kam je zavřený i Vrba, je jen jednou z komponent krkolomného a těžce uvěřitelného vysvětlení zločinu. Největší kotrmelec je však unikátní rychloproměna hlavního hrdiny, který využije situace, stane se vyděračem a za slib mlčení se ožení s Corou, respektive s majetkem jejího otce.

Na diskusních fórech jsou čtenářské reakce na zatím poslední Urbanovu knihu velmi rozpačité. V podstatě se dají shrnout do otázky: Kam zmizel ten starý Urban? Čtenáři postrádají jedinečný výtvarný doprovod Pavla Růta, a ještě víc Urbanův typický rukopis, schopnost zachytit prostředí, udržet napětí, být tajemný, hrát si s žánry. Není to úplně spravedlivé. Urban žánr ani zde nectí, pouze přesahy jako reportážní vstupy nejsou koherentní. Líčení prostředí je v románu potlačeno ve prospěch dobře napsaných dialogů, ale i v těch několika pasážích je „starý“ Urban stále zřetelný. Nelze mu upřít ani schopnost popsat fyziologický projev — když hlavní hrdina běží do kopce a začnou mu těžknout nohy a pálí ho plíce, musí to pocítit nejen člověk, který má problém vyjít do druhého patra. Hledání jiných způsobů vyjadřování, forem i témat je vždy obtížné a nikdo netrefí terč prvním šípem, ani tak osobitý autor, jakým Miloš Urban bezesporu je. Tento šíp se bohužel zabodl příliš daleko od středu.

Miloš Urban: Přišla z moře, Argo, Praha 2014