Evropanův stesk

Ve svazku Slova, pojmy, situace (znění titulu je složeno z názvů tří oddílů), pod heslem „Kýč“ se dočteme toto: „Ale Hermann Broch správně ukazuje, že kýč je něco jiného než špatné umění. Existuje kýčovitý postoj. Kýčovité chování.“ Pro mne osobně je právě takovým kýčem i nimbus, doprovázející portrét Milana Kundery ve většině českých médií: ocitl se na seznamu slavných rodáků vedle Miloše Formana či Ivana Lendla a zaujal tam postavení „světového autora“. V úvodu druhé knížky nazvané Zahradou těch, které mám rád (sestavené především z textů vzdávajících hold různým přátelům a uměleckým láskám), Kundera líčí své dávné pražské setkání s mladou francouzskou, která mu na dotaz týkající se jejích oblíbených francouzských skladatelů odpověděla: „Hlavně ne Saint-Saënse!“ Načež Kundera dodává: „Nebyl jsem dost duchapřítomný, abych jí řekl: ‚A co jste od něj slyšela?‘“ Pro Kunderovy příznivce i odpůrce platí stejná podmínka: pozorně jej číst.

Antilyrično

Kundera patří k romanopiscům, pro něž je esejistické vyjádření důležité a nezřídka jím obohacují svůj styl (vzpomeňme na úvahy o lidové písni v Žertu). Stejně tak se ve svých esejích zaobírá především románem, jeho úlohou, vlastnostmi, dějinným významem: veškeré Kunderovo psaní o „umění románu“ je vlastně obhajobou nezastupitelnosti a nenahraditelnosti tohoto žánru nejen v literatuře, ale i v životě. V hesle „Román (a poezie)“ Kundera píše: „Ale dostát nejvyšším nárokům poezie je jiná věc než lyrizovat román (zříci se jeho podstatné ironie; proměnit ho v osobní zpověď; přetížit ho ornamenty). Ti největší mezi ‚romanopisci, kteří se stali básníky‘, jsou zuřiví antilyrikové: Flaubert, Joyce, Kafka, Gombrowicz. Román: antilyrická poezie.“ Citovaná pasáž je ideálním příkladem k demonstraci toho, jak lze Kunderovi přitakat a vzápětí s ním nesouhlasit. Zpochybnitelné je v onom výčtu romanopisců-antilyriků jméno Jamese Joyce, jehož Odysseus se Kunderově definici svými četnými lyrickými pasážemi vzpouzí. Sám na podobné námitky v eseji „Kůže: Arci-román“ nabízí odpověď: „Autor francouzské předmluvy k jedné Malapartově knize esejů kvalifikuje Kaput a Kůži jako ‚velké romány tohoto enfant terrible‘. Romány? Skutečně? Ano, souhlasím. I když vím, že forma Kůže se nepodobá tomu, co většina čtenářů pokládá za román. Takový případ ostatně zdaleka není neznámý: je mnoho velkých románů, které ve chvíli svého vzniku neodpovídaly obecně přijaté představě o tom, co je román. A co má být? Což velký román není právě proto, že neopakuje, co už tu bylo?“ Souhlasím — a proto nemohu tezi o antilyrické podstatě románu přijmout bez vážných výhrad.

Antibaroko, antiadaptace, antiautor

Tam kde Kundera paušalizuje, často velmi efektně, nabízí čtenáři podnět k polemice — což je v pořádku, neboť co je to za esej, když nevyvolá již zmíněnou potřebu dialogu? Napíše-li Kundera v rozhovoru s Guyem Scarpettou na adresu středoevropského baroka, že se „rozvinulo v hudbě a architektuře, ale nenechalo toho moc v literatuře“, pak se dopouští soudu spíše odrážejícího zavedené povrchní mínění než hlubší ponor do daného problému. Proti bagatelizaci barokního písemnictví lze argumentovat nejen určitou nerozborností barokní hudby a poezie (viz příklad Michnův), ale i poukazem na okolnost, že v „poněkud významnějším“ devatenáctém století (avšak „deformovaném národními povinnostmi“) přichází Karel Hynek Mácha, jehož barokní rodokmen nelze popřít.

Nad Kunderovým příkrým odsudkem divadelních a filmových adaptací a transkripcí (heslo „Rewriting“) vyřčeným pomocí citátu ze hry Jakub a jeho pán („Ať zhynou všichni přepisovači. Ať jsou nabodnuti na kůl a pomalu opékáni. Ať jsou vymiškováni a jsou jim uřezány uši!“) se nabízí otázka, zda se to týká i Kunderova bratrance Ludvíka, autora mnoha vynikajících adaptací pro film či divadlo. Je velmi pravděpodobné, že tento Kunderův názor podnítila vlastní neblahá zkušenost s filmovou podobou jeho románu Nesnesitelná lehkost bytí, roku 1988 režírovanou Philipem Kaufmanem (s nímž se na scénáři podílel Jean-Claud Carrière), zkušenost příbuzná té s americkými žurnalisty z června 1985, po níž se rozhodl neposkytovat žádné rozhovory. Při Kunderově smyslu pro humor lze rovněž předpokládat, že onou replikou, pocházející z jeho vlastní variace na Diderotův román, míří také sám na sebe. Mluvě o humoru – Kundera napsal jednu z jeho nejkrásnějších definic: „Humor není jiskra, která zazáří krátce při komickém rozuzlení situace nebo příběhu. Jeho diskrétní světlo pokrývá došíra krajinu života.“

Příležitost k ironické glose nabízí i heslo „Pseudonym“: „Sním o světě, kde by byli spisovatelé zákonem donuceni držet v tajnosti svou totožnost a používat pseudonym. Tři nesmírné výhody: radikální omezení grafomanie; pokles agresivity v literárním životě; nemožnost biografické interpretace literárních děl.“ Je to vtipné a výstižné, ale nedozvíme se, proč se Kundera pouze zasnil a nechal si své původní jméno.

Oddíl „Pojmy“ přináší zřejmě ty nejlepší Kunderovy texty celého svazku, zejména tři eseje jdoucí po sobě: „Agelast“, „Humor“, „A co když nás opustí tragično“. V těchto krátkých úvahách se Kundera vyjadřuje bez okázalých efektů, jako by se držel své zásady, o níž mluví v předešlých Slovech pod heslem „Metafora“: „Jen málo metafor v románu, ale ty, co tam jsou, mají zaujímat klíčové postavení.“

Prorabelais, Profellini, Prohrabal

Součástí svazku Zahradou těch, které mám rád je již zmíněný rozhovor s Guyem Scarpettou, jehož ústředním tématem je dílo Françoise Rabelaise. Kunderovo zaujetí Rabelaisem odhaluje osudový vztah k milovanému autorovi a důvody, proč jej má rád — proč bychom jej měli mít rádi i my, dokáže Kundera podat velmi přesvědčivě a inspirativně. Neméně působivý je esej věnovaný Oscaru Miloszovi „Nedotknutelná samota cizince“. Kunderovo vysvětlení, čím jej Miloszovo dílo zasáhlo, dokládá nezkažený a hluboký cit pro poezii.

Esej následující, nazvaný „To není můj svátek“, vznikl u příležitosti stých narozenin kinematografie a Kundera jej věnoval Federiku Fellinimu. Dovolím si tvrdit, že spolu s esejem Prokopa Voskovce mladšího z roku 1965 jde o nejlepší felliniovský text českého autora. Jakkoli je Kunderův příspěvek do Frankfurter Rundschau víceméně kratší glosou, postihuje celistvě Felliniho význam pro film a kulturu dvacátého století zcela přesně. Článek je zároveň obhajobou hodnot, o které se Kundera obává, obhajobou s hořkou příchutí ne snad rezignace, ale pocitu prohrávaného zápasu o tyto hodnoty: „Výsledek je znám: Film jakožto umění to prohrál. […] Felliniho Evropa byla odsunuta jinou Evropou.“ Už ve zmíněných Slovech čteme pod heslem „Evropa“ toto shrnutí: „Evropan: ten, jemuž se stýská po Evropě.“ Kundera-Evropan píše o těchto (dnes stále palčivějších) problémech velmi lapidárně, jako člověk, který má ve věci jasno. Zeširoka se rozepíše až tehdy, kdy nezastírá rozčílení, jako v případě útoků na Bohumila Hrabala, jehož se tak přesvědčivě zastává v eseji „Přátelství a ne-přátelství“. Stejně přínosná je i obhajoba L. F. Célina v úderném textu „Smrt a tralala“. Oba případy lze podepřít tímto Kunderovým postojem, který zformuloval v hesle „Ideje“: „Beznaděje, kterou ve mně vzbuzuje epocha oslněná idejemi, lhostejná k dílům.“

Kunderova próza, kombinující „francouzům velmi drahé tradice filozofického románu, jaký psal třeba Voltaire, s tradicí románu libertinského, tedy s intelektualizací erotiky“ (abych užil slov Jiřího Pelána), jedny přitahuje a druhé odpuzuje – nad jeho esejistikou by se mohli v společném názoru setkat oba tábory, podobně jako René Char s Martinem Heideggerem na společné fotografii, kterou si Milan Kundera prohlíží v závěru svého eseje věnovaného přátelství.

Milan Kunder: Slova, pojmy, situace, Atlantis, Brno 2014

Milan Kundera: Zahradou těch, které mám rád, Atlantis, Brno 2014