Černošská feministická literární kritika

Kniha seznamuje s klíčovými texty a autorkami černošské feministické literární kritiky, která se od počátku 70. let 20. století stala součástí americké literární vědy. Antologie se zabývá především obdobím počátku a rozkvětu afroamerické feministické literární kritiky, tedy obdobím od roku 1974 do roku 1990, a nabízí chronologický průřez oblastí afroamerické feministické literární kritiky a jejích teoretických přístupů, které ovlivnily současný kritický pohled na literaturu. Čítanka volně navazuje na antologii angloamerické feministické literární teorie Ženská literární tradice a hledání identit editorky Libory Oates-Indruchové z roku 2007. (z anotace)

Vývoj černošské feministické literární kritiky

Černošská literární kritička by si byla neustále vědoma politických dopadů své práce […] (Barbara Smithová)

 Černošská feministická literární kritika se zrodila v sedmdesátých letech 20. století jako reakce na přezíravost bělošských literárních kritiček a mužských literárních kritiků vůči literatuře psané černými ženami, vinou které nebyla díla černošských autorek součástí výuky ani literárního kánonu, a pokud o nich vůbec někdo psal, jednalo se ve většině případů o povrchní recenze, jež tuto literaturu — z pohledu recenzentů postrádající jakékoliv prvky univerzálnosti či rasové politiky — považovaly za zcela bezvýznamnou. Je však důležité připomenout, že právě v sedmdesátých letech 20. století zažívá černošská ženská literatura svou renesanci. Jen v roce 1970 vychází sbírka básní Mari Evansové Jsem černoška (I am a Black Woman), tři romány černošských autorek — Vím, proč ten pták v kleci zpívá (I Know Why the Caged Bird Sings) Mayi Angelou, Nejmodřejší oči (The Bluest Eye) Toni Morrisonové a Třetí život Grange Copelanda (The Third Life of Grange Copeland) Alice Walkerové — a v neposlední řadě antologie literární tvorby černošek s názvem Černoška: Antologie (The Black Woman: An Anthology), kterou sestavila Toni Cadeová a která se — jako vůbec první soubor textů o černých ženách psaných z pohledu černých žen — zabývala postavením černošek v hnutí za svobodu černochů (black freedom movement), v americkém feministickém hnutí a v americké společnosti jako takové. Antologie Černoška jasně ukázala, že černé ženy jsou v americké společnosti prakticky neviditelné, protože v afroamerickém diskurzu, kterému dominují černí muži, je každý černoch a priori muž, zatímco ve feministickém diskurzu jsou všechny ženy a priori bílé (a ze střední třídy). Zároveň poukázala na skutečnost, že zde existuje generace černošských autorek, které mají co říci.

V tomto kontextu se černošská feministická literární kritika stala přirozeně subjektem, jehož hlavním cílem bylo zviditelnění literatury psané černými ženami, a byly to právě černé ženy (mezi nimi i řada černošských autorek), které se ujaly nelehkých úkolů čelit stereotypním obrazům černého ženství v literatuře psané bělochy nebo černými muži, znovuobjevit zapomenuté a již nevydávané černošské autorky a přijít s novými způsoby interpretace těchto i nově vznikajících děl, které by osvětlily význam, krásu i přínos černošské ženské literatury. V průběhu několika let dokázala černošská feministická literární kritika nejen najít své „literární matky“ a „vytvořit“ literární tradici černošských autorek, ale také posunout jejich dílo z periferie do učebních osnov a edičních plánů vydavatelství.

V této době vychází na stránkách feministického časopisu Ms. esej Alice Walkerové „Hledáme zahrady svých matek“ („In Search of Our Mothers‘ Gardens“, 1974, česky v této antologii), která pokládá základy literární tradice černých žen, a na stránkách Black World, nejčtenějšího časopisu o afroamerické literatuře, kultuře a politice, se objevuje trojice esejí o tehdy prakticky neznámé afroamerické autorce Zoře Neale Hurstonové. Mezi nimi je i úvaha June Jordanové „O Richardu Wrightovi a Zoře Neale Hurstonové: Poznámky o tom, jak vyvážit lásku a nenávist“ („On Richard Wright and Zora Neale Hurston: Notes Toward a Balancing of Love and Hatred“, 1974), která vyzdvihuje význam pohledu na svět očima Hurstonové a komplementaritu mužské a ženské černošské literatury. Vznikají stěžejní publikace, ke kterým se řadí Třapatky: Klasické příběhy o černoškách napsané černoškami (Black-Eyed Susans: Classic Stories by and about Black Women, 1975) a Půlnoční ptáci: Příběhy současných černošských autorek (Midnight Birds: Stories by Contemporary Black Women Writers, 1980) Mary Helen Washingtonové, dále Černošské romanopiskyně, Vývoj tradice 1892–1976 (Black Women Novelists, The Development of a Tradition, 1892–1976, 1980) Barbary Christianové nebo Černošské spisovatelky (1950–1980): Přehled (Black Women Writers (1950–1980): A Critical Evaluation, 1984) Mari Evansové. Důležitými milníky v této fázi je také založení edice Černošské spisovatelky u vydavatelství Beacon Press, o které se zasloužila Deborah McDowellová, a pozdější souborné vydání děl černošských autorek z 19. století v rámci edice Schomburg Library díky snaze Henryho Louise Gatese ml. Z těchto prvotních, prakticky zaměřených projektů se postupně rodí vědecky vytříbenější kritický diskurz, který je dnes považován za právoplatnou součást americké literární teorie.

Základním textem nově vznikající afroamerické feministické kritiky byla bezpochyby esej „Pokus o černošskou feministickou kritiku“ („Toward a Black Feminist Criticism“, 1977, česky v této antologii) Barbary Smithové, jedné ze zakladatelek politické organizace Combahee River Collective, která již v roce 1974 vydala manifest černých feministek (black feminist statement). Ve své eseji Smithová navazuje na hlavní teze manifestu a poukazuje na přímý vztah mezi „situací černošských umělkyň“ a „politikou ovlivňující životy černošek“. Stejně jako Alice Walkerová v eseji „Hledáme zahrady svých matek“ Smithová zdůrazňuje, že kreativita černošek byla po staletí potlačována kvůli politickým, ekonomickým a sociálním omezením rasismu, a proto musí být černošská feministická literární kritika otevřeně ideologická, musí usilovat o vymýcení bělošské nadvlády (rasismu) a sexismu v Americe. Podle Smithové by měly černošské kritičky vycházet z předpokladu, že černošské spisovatelky „z tematického, stylistického, estetického a konceptuálního hlediska […] přistupují ke psaní literatury stejným způsobem, jelikož byly nuceny žít ve stejném politickém, sociálním a ekonomickém prostředí“ a že tak „utvářejí rozpoznatelnou literární tradici“. Ve svých analýzách by si měly všímat navzájem propojených faktorů, které ovlivňují životy černých žen v Americe — rasy, třídy a genderu — a neměly by se snažit „naroubovat“ na dílo černošek kritické metody bělošek či mužů.

Smithová nastínila tři hlavní oblasti, které považovala za důležité z hlediska definování černošské feministické literární kritiky, jež byla v roce 1977 na samém počátku své existence: otázku, co bude předmětem této kritiky (podle Smithové literární tradice černošských autorek), kdo bude tuto kritiku praktikovat (podle Smithové černošky, které díky své identitě mají k pochopení této literatury blízko) a jakou metodu bude tato kritika uplatňovat (podle Smithové metodu propojených faktorů rasy, třídy a genderu, v žádném případě postmoderní teorie bělošských teoretiků a teoretiček). Během následujících let se odpovědi na tyto otázky staly předmětem mnoha diskuzí, které postupně rozšiřovaly a měnily definici afroamerické feministické literární kritiky a s ní i vývoj tohoto subjektu.

První významnější kritika principů, na kterých chtěla černošskou feministickou kritiku vystavět Barbara Smithová, se objevila v eseji Deborah McDowellové „Nové směry černošské feministické kritiky“ („New Directions for Black Feminist Criticism“, 1980, česky v této antologii). McDowellová odmítla předpoklad sdílené zkušenosti černošek a navrhla odklon od zkoumání společných rysů černošských autorek ke zkoumání textové produkce a recepce, které by bylo podpořeno důkladnou textovou analýzou objasňující „uměleckou vytříbenost“ těchto autorek. Zároveň odmítla reciproční vztah mezi literární kritikou a politickým hnutím a varovala před nebezpečím směšování politické ideologie s estetikou. Je na místě připomenout, že v době, kdy McDowellová píše svou esej, se černošská feministická literární kritika stává součástí akademického diskurzu a musí rozptýlit tvrzení, že se jedná o kritiku založenou pouze na politice vlastní identity (identity politics based criticism). O deset let později, kdy je černošská feministická literární kritika legitimní součástí akademického diskurzu, který však stále ovládají bílí a muži a ve kterém se černošská ženská literatura i černošská feministická kritika stávají často předmětem rasové fetišizace, McDowellová přehodnocuje svá vlastní stanoviska a dává za pravdu Smithové – černošská feministická kritika musí zůstat v rukou černošek a musí být ideologická.

V roce 1980 ale McDowellová nesouhlasí s restriktivními parametry černošské feministické kritiky, jak je definovala Barbara Smithová, a navrhuje, aby její autorství nebylo determinováno biologickou identitou, aby se předmět zkoumání nesoustřeďoval výhradně na literaturu černých žen (ale zabýval se paralelami mezi černošskými ženskými a mužskými texty) a aby afroameričtí feminističtí kritici a afroamerické feministické kritičky přestali odmítat západní teorie. Právě otázka začleňování západních teorií do analýz černošské ženské literatury se stala pro černošskou feministickou literární kritiku v osmdesátých letech „kritickou“.

Černošské kritičky se musely vypořádat s problémem, zda přijmout nejen feministickou teorii svých bílých „kolegyň“, ale i vlivné postmoderní teorie (např. dekonstrukci). Se zajímavým řešením problematiky přejímání myšlenek západního feminismu přišla Alice Walkerová. V roce 1983 formulovala jako úvodní slova ke své knize In Search of Our Mothers’ Gardens (Hledáme zahrady svých matek) vlastní definici černé feministky — womanistky —, která objasnila kulturní rozdíly mezi bílým a černým feminismem a zároveň vysvětlila jejich propojenost. Slovy Walkerové, „womanistka je ve vztahu k feministce jako fialová barva ve vztahu k levandulové“ — jde o odstíny jedné a téže barvy. Pro část černošských feministických kritiček se tato novátorská definice stala přelomovou, a to jak svým názvoslovím vycházejícím z černošské kultury (slovo womanistka má původ ve slově „womanish“, které se v černošské komunitě používá ve smyslu „jako dospělá ženská“ a jeho kořenem je slovo „woman“, česky „žena“), tak myšlenkou, že černošky se od svých mužů neseparují, ale usilují o společné cíle. Inspirovala je k novému čtení černošských textů, tzv. womanistickému čtení, ve kterém mohly zkoumat „womanist aesthetics“. Současně však pobouřila řadu kritiček explicitním vyjádřením lesbické či bisexuální povahy womanistek, které, podle definice Walkerové, „milují jiné ženy, sexuálně a/nebo nesexuálně“, a odhalila tak existující nehomogennost uvnitř komunity černošských kritiček. Tu potvrdil i různorodý postoj černošských feministických kritiček k poststrukturalistickým teoriím.

V roce 1987 uveřejnil na svých stránkách literární časopis New Literary History debatu černošských kritiků na téma používat poststrukturalismus či ne. Debatu vyprovokovala Joyce A. Joyceová esejí „Černý kánon: obnova afroamerické literární kritiky“ („The Black Canon: Reconstructing Black American Literary Criticism“), ve které obvinila dva přední afroamerické kritiky Henryho Louise Gatese ml. a Houstona A. Bakera z vyhýbání se ideologické zodpovědnosti používáním poststrukturalistického žargonu, který je „odcizující a sterilní“, a nemůže tak být nástrojem, jež vede k porozumění textu s cílem osvobodit černochy od zotročujících sil bělošské hegemonie (cíl vytyčený Barbarou Smithovou). Ve své podstatě se Joyceová snažila vyjádřit obavu z neutralizace politického potenciálu interpretace černošských textů, ale její odmítavý postoj k poststrukturalismu nebyl plně pochopen. Gates ve své odpovědi v eseji „‚Co s tím má láska společného?‘: Kritická teorie, integrita a černošský idiom“ („‚What’s Love Got to Do With It?‘: Critical Theory, Integrity, and the Black Idiom“) uvedl, že výzvou kritiků černošské literatury v osmdesátých letech není únik před západními literárními teoriemi, ale jejich „překlad“ do černošského způsobu vyjadřování. Podle Gatese musí literární kritik využít jakýkoliv nástroj, který může pomoci osvětlit uměleckou komplexnost černošské literární tradice. Baker byl podobného názoru. V eseji „Pochybná bitva“ („In Dubious Battle“) se vyjádřil, že na rozdíl od konzervativního přístupu černošských kritiček poststrukturalističtí kritikové formulují teorie o afroamerické literatuře, které do afroamerické literární kritiky vnášejí originalitu, různorodost a komplexnost. Bakerova genderově vyhrocená odpověď (a nešťastné obvinění dvou mužů-kritiků ze strany Joyceové) vedla záhy k roztržce mezi oběma tábory a k vytvoření falešné představy, že v černošské komunitě kritiků a kritiček píšou teorii muži, zatímco ženy se pouštějí jen do praktických analýz (male theory versus female practice). To, že tomu tak není, dokládá jedna z nejčastěji antologizovaných esejí černošské feministické literární kritiky „Honba za teorií“ („The Race for Theory“, 1987) Barbary Christianové, která k této falešné představě bohužel také, paradoxně, přispěla.

Stejně jako Joyceová, i Christianová sledovala s obavou, jak poststrukturalismus začíná ovládat akademické prostředí, ve kterém se vytváří nová hierarchie, jež nutí kritiky i kritičky upřednostňovat teorii a abstraktní jazyk. Tato hierarchie měla, podle Christianové, jasný politický podtext, byla součástí bitvy o moc, neboť přispívala k vytvoření staronové hegemonie, ve které ti vyvolení (ti, kteří používají západní teorie) ovládají ostatní, tj., rozhodují o přijetí na danou instituci, o pracovním postupu nebo o náplni učebních osnov. Pro afroamerickou literaturu měla tato „honba za teorií“ fatální důsledky: podle Christianové byl abstraktní jazyk poststrukturalismu nepřátelský vůči černošskému textu, vytlačoval organické způsoby interpretace černošské literatury a depolitizoval autentičnost černošství. Navíc byla tato „honba za teorií“ u černošských kritiků zcela bezpředmětná. Slovy Christianové:

Černoši vždy teoretizovali, ale jinou formou, než jakou představuje abstraktní logika západní teorie. […] Naše teoretizování (a záměrně zde používám podstatné jméno místo slovesa) lze najít ve formě vyprávění, v příbězích, které jsme vytvořili, v hádankách a rčeních, v pohrávání si s jazykem, protože dynamické myšlení máme raději než myšlenky, jejichž smysl je pevně dán. […] Jinak řečeno, moji lidé byli vždy rasou, která teoretizovala, ale spíše formou hieroglyfů, symbolů, které jsou abstraktní, ale zároveň smyslové, komunikační, ale i krásné. Ve své práci [literární kritičky] se snažím tyto hieroglyfy objasnit a osvětlit, což se, myslím, zcela liší od snahy vytvářet vlastní hieroglyfy.

Tato působivá, metaforická definice černošského teoretizování, dle které je úkolem kritika či kritičky toto teoretizování objasnit, se objevuje v revidované formě i v její pozdější eseji „Vysoké a nízké v černošské feministické kritice“ („The Highs and the Lows of Black Feminist Criticism“, 1990, česky v této antologii), kde se Christianová obrací explicitně k černošským kritičkám. Teoretizování je zde spojeno s feministickým myšlením a stává se tak teoretizováním černých žen, které implicitně vyvrací mýtus „male theory versus female practice“. Ten je navíc v eseji odmítnut i explicitně, protože Christianová ke své nelibosti shledává, že příliš mnoho černošských kritiček uplatňuje ve svých textových analýzách právě západní teorie, jako by pozapomněly, že „pánovo nářadí nemůže nikdy rozebrat jeho dům“.

Retrospektivní pohled na vývoj afroamerické feministické literární kritiky ukazuje, že většina černošských kritiček v osmdesátých a devadesátých letech na „pánovo [interpretační] nářadí“ skutečně nezanevřela, ale rozhodla se jej využít k výstavbě vlastního domu, či spíše k novým, originálním interpretacím černošských textů. Gwendolyn Mae Hendersonová například propojila v eseji „Mluvení v jazycích: Dialogika, dialektika a literární tradice černošských spisovatelek“ („Speaking in Tongues: Dialogics, Dialectics, and the Black Woman Writer’s Literary Tradition“, 1989, česky v této antologii) Bachtinovu teorii dialogiky a Gadamerovu teorii dialektiky s černošským způsobem vyjadřování a navrhla novou teorii čtení černošské ženské literatury založenou na diskurzivní simultánnosti — teorii mluvení v jazycích. Vůbec nejlepším příkladem, slovy Angelyn Mitchellové, „politicky užitečného poststrukturalismu“ byla esej Hortense J. Spillersové „Matka jistá, otec nejistý: Americká mluvnice“ („Mama’s Baby, Papa’s Maybe: An American Grammar Book“, 1987, česky v této antologii), ve které Spillersová využila psychoanalytický přístup k vysvětlení černošské subjektivity. Propojením psychoanalýzy s kategorií rasy a následným prozkoumáním černošského „nitra“ (black interior) Spillersová úspěšně politizovala zdánlivě neutrální, abstraktní teorii a proměnila ji v účinné nářadí k odhalení komplexní černošské subjektivity. Její formulace „americké mluvnice utrpení“ založené na strukturální dehumanizaci černochů a černošek navíc poskytla teoretický rámec užitečný nejen v literárních studiích, ale i v jiných vědních disciplínách.

Koncem osmdesátých let bylo zřejmé, že černošská feministická literární kritika není a nebude monolitickým subjektem. Hazel V. Carbyová byla mezi prvními, kdo rozpoznal „protichůdné impulzy“ uvnitř tohoto subjektu a v úvodu své knihy Rekonstrukce ženství: Vznik afroamerického ženského romanopisectví (Reconstructing Womanhood: The Emergence of the Afro-American Woman Novelist, 1987, česky v této antologii), navrhla, aby byl „považován za problém, ne za řešení, za něco, co je třeba zkoumat — oblast rozporů“.

„Protichůdné impulzy“ se týkaly především oblastí, které v roce 1977 nastínila Barbara Smithová jako stěžejní pro definici hranic tohoto subjektu — předmět, autorství a metody — a vznikaly pod vlivem poststrukturalismu, především teorie dekonstrukce, ve snaze vypořádat se s vlastními esencialistickými tendencemi.

Dekonstrukce například zpochybnila koncept organické literární tradice, kterou se černošské kritičky od samého počátku snažily obhájit, aby mohly vepsat existenci černošských autorek do literárního kánonu. I když posléze připustily, že literární tradice je konstrukt a že je třeba upustit od myšlenky „společně sdílené zkušenosti“, myšlenku literární tradice černých žen mnohé černošské kritičky nikdy zcela neopustily. V souladu s dekonstrukcí ji přetransformovaly v řetěz několika „překrývajících se tendencí“ a „diskontinuit“ či mezikulturních, nadnárodních, diasporických „hraničních přechodů“.

Dekonstrukce měla vliv i na tvorbu Valerie Smithové, která v roce 1989 navrhla novou definici černošské feministické kritiky. V eseji „Černošská feministická teorie a zobrazení ‚druhé(ho)‘“ („Black Feminist Theory and the Representation of the ‚Other‘“, česky v této antologii) uvedla, že černošskou feministickou teorii chápe jako „teorii vytvářenou (či uplatňovanou) černošskými feministkami, ale také jako cestu k odhalování způsobů, jakými se rasa (především, ale ne výlučně černá), pohlaví (především, ale ne výlučně ženské) a třída vepisuje do různých modů kulturního výrazu“. Protože kulturní výraz neomezila na výhradně černošský, implicitně tak rozšířila předmět černošské feministické literární kritiky o díla všech autorů a autorek. Svou definicí rovněž potvrdila, že biologický determinismus nemusí být jediným kritériem pro stanovení, kdo může černošskou feministickou kritiku uplatňovat, tuto cestu si může zvolit každý, kdo má zájem zkoumat společenské konstrukty rasy, genderu a třídy ve společnosti.

Smithová předpověděla dva hlavní směry, kterými se černošská feministická literární kritika bude ubírat v devadesátých letech. Za prvé, její důraz na kulturní výraz signalizoval posun od čistě literárních projektů k projektům interdisciplinárním, propojujícím literární teorii s analýzou filmu, hudby či jiných „neliterárních textů“. V devadesátých letech vzniká řada interdisciplinárních děl černošské feministické kritiky, která se stanou klíčovými nejen pro tento subjekt, například Kořeny a metafory: tropy kultury a genderu v černošské ženské literatuře (Moorings and Metaphors: Figures of Culture and Gender in Black Women’s Literature, 1991) Karly Hollowayové, Černošské pohledy: Rasa a reprezentace (Black Looks: Race and Representation, 1992) bell hooksové, Konvenční sexuální vztahy: Sex, text a tradice černošské ženské literatury (The Coupling Convention: Sex, Text, and Tradition in Black Women’s Fiction, 1993) Ann DuCillové nebo Nejen rasa, nejen gender: černošská feministická čtení (Not Just Race, Not Just Gender: Black Feminist Readings, 1998) Valerie Smithové.

Za druhé, zavržení biologicky dané pozicionality vede černošské feministické kritičky k rozšíření komunity kritiků a kritiček uplatňujících černošskou feministickou kritiku, tj. zkoumajících prolínající se (interesecting) společenské konstrukty rasy, genderu a třídy. V roce 1995 vychází průlomová esej Michaela Awkwarda „Místo černého muže v černošské feministické kritice“ („A Black Man’s Place(s) in Black Feminist Criticism“) a v Americe tak vzniká černošský mužský feministický diskurz. Černošská feministická literární kritika se začíná uplatňovat jako akademicky uznávaný kritický diskurz i mimo území Spojených států amerických. V Evropě jej uplatňují například Maria Diedrichová, Anne Koenenová, Sabine Broecková, M. Giulia Fabiová, Claudine Raynaudová, Judith Misrahi-Baraková nebo Geneviève Fabreová, které se rovněž zasazují o její rozvoj. Například M. Giulia Fabiová spolu s Glorií Bowlesovou a Arlene R. Keizerovou vydává sbírku esejí zesnulé Barbary Christianové Nová černošská feministická kritika 1985—2000 (New Black Feminist Criticism, 1985—2000, 2007).

V devadesátých letech dosahuje černošská feministická literární kritika svého pomyslného vrcholu, její teorie pomáhají rozvíjet studia homosexuality (queer studies), maskulinity (masculinity studies), rasy (race studies) a dalších disciplín, stává se ztělesněním odmítavého postoje k monolitickému pohledu na ženství, černošství a další kategorie, které definují identitu (nejen) amerického člověka. I když produkce teoretické, čistě literární černošské feministické kritiky od poloviny devadesátých let minulého století klesá (a naopak stoupá počet článků pokoušejících se zhodnotit dosažené cíle tohoto subjektu), její význam coby pomyslného metru, se kterým, slovy Farah Jasmine Griffinové, lze změřit místo toho nejchudšího člověka ve společnosti, přetrvává i v 21. století.

Knihu Karly Kovalové (ed.) Černošská feministická literární kritika: Výbor z teoretických statí afroamerických kritiček vydává Sociologické nakladatelství.

Karla Kovalová absolvovala doktorské studium oboru Moderní historie a literatura se specializací na černošská a ženská studia na Drew University v USA. V roce 2007 vydalo americké nakladatelství Lexington její literární studii To Live Fully Here and Now: The Heading Vision in the Works of Alice Walker. Je editorkou publikace European Scholars Teaching African American Texts (Ostravská univerzita, 2007) a autorkou řady odborných článků o černošské literatuře. V současné době vyučuje na Katedře anglistiky a amerikanistiky Filozofické fakulty Ostravské univerzity.