Hosté

Už jste někdy měli pocit, že dobře znáte neznámého člověka, že vám pouhý jeho pohled, gesto rukou nebo způsob chůze prozrazuje jeho charakter? Byli jste někdy svému partnerovi nevěrní a svářely se ve vás protichůdné dojmy, které hrozily, že vás rozervou, přestože navenek jste zůstávali klidní? Provinil se někdy někdo z vašich blízkých a vy to nejen neumíte přejít, ale ani odsoudit? Pronajímali jste si někdy byt, a přestože byl váš názor nevalný, vynaložili jste veškerou energii na to, abyste neurazili majitele? Byli jste někdy přepadeni a uhadovali každý další krok útočníka doslovným přeskakováním mezi jeho a vlastní myslí? Začtete-li se do povídek ve sbírce Hosté od známé norské autorky Merethe Lindstrømové, po přečtení prvních řádků poznáte spřízněnou duši. (z anotace)

Musel si tam připadat tak sám

Posadil se na sedadlo do uličky. Ve svém malém batohu má to, co potřebuje, a i kdyby všechno ostatní ztra­til, vystačí si jen s tím. Když se letadlo odlepuje od země, zmocní se Simona pocit odevzdanosti.  Cesty jsou pomlky. Připadá si na nich spíš jako mezi dvěma body na časové ose než fyzicky mezi dvěma místy. Teď a tehdy. Dva prostory, mezi kterými se přemisťuje. Jen občas v něm zahlodá myšlenka, že se něco může zvrt­nout. A že se odsud už nikdy nedostane, že zůstane trčet někde na půl cesty, v meziprostoru. V bílé prázdnotě. Děsí ho to víc než pomyšlení na tělesnou zkázu.

Mohl by usnout. Snad, ale teď ještě ne. Odloží knihu. Od té doby, co začal zase studovat medicínu, nemá už chuť číst noviny nebo cokoli jiného. Čte si o endokrinním systému. Hormonální soustava a s ní soustava nervová, které společně představují dvě velké komunikační sítě v lidském těle, dokonalé linie, jež nemají obdoby.

Na zadních sedadlech se usadila skupinka kluků, smějí se. Jeden z nich má skřehotavý, nezralý hlas, kterým bez ustání deklamuje a dotěrně přerušuje nit Simonových myšlenek. Cestující na vedlejším sedadle je žena. Simon si neuvědomuje, že by tomu věnoval něja­kou zvláštní pozornost, i tak ale ví, že je zhruba v jeho věku.

Právě vzhlédla.

Prohodí směrem k ní, že je tu horko, opravdu by ocenil něco k pití, a pohledem projede chodbičku, aby ukázal, jak moc doufá, že se už brzy začne podávat občerstvení.

Dal byste si pomeranč, zeptá se ho.

Vytáhne sáček se třemi malými pomeranči. Když se k Simonovi natahuje, aby mu sáček podala, vytočí lehce zápěstí a on si všimne bílé kůže na spodní straně její ruky.

Děkuju, řekne.

Jmenuje se Embla. Byla na výletě v cizině a teď se vrací domů. Rozhovor s ní lehce plyne. Povídají si o všem možném, jak už to lidé na cestách v letadle dělají, on prohodí pár vět o svém studiu, ona vypráví o městě, které navštívila, o kamarádech, o svém novém digitálním fotoaparátu, a aniž by Simon tak úplně chápal, jak k tomu došlo, přesouvají se pomalu někam dál, mimo bezpečnou šedou zónu všední konverzace.

Zmíní se, že byl nemocný. Už před nějakou dobou. Přerušil tehdy studium. To proto teď chodí na přednášky spolu s mladšími studenty kolem dvacítky. Všimne si, že mu naslouchá. Mohl to říct nějakým eufemismem, třeba že byl svého času trochu přecitlivělý, nebo dokonce po­užít nějaký výraz typu melancholie.

I když nic dalšího neřekl, ona přikyvuje. Nebude se ho ptát. Vidí to na ní. Je z těch, co se nevyptávají. Ale ne proto, že by se nezajímali. Simon zabloudí pohledem k úzkému okénku vpravo od ní. Venku je právě taková tma, aby mohl vidět, jak se ve skle oba odrážejí.

V době, kdy vězel uvnitř té temné spirály, bylo všechno tak hrozně zřetelné, pachy, barvy, detaily, které na něj tlačily a dorážely. Deka pohozená na prázdné pohovce, žlutá barva na schodišti nebo na stěně kolem zrcadla, před kterým každé ráno stál a zíral si do tváře, všechno to mohutně vystupovalo do popředí, nezbývalo nic, co by dokázal přehlédnout, do všeho se musel pohroužit, prožít každou stránku věci, aniž přitom pocítil cokoli kromě sklíčenosti, stesku, otupělosti.

Už to překonal. Nechystá se o té době mluvit. Způ­sob, jak ji vidí, se proměňuje. Trpět nezměrnou vážností, pomyslí si, když to zrovna snese, někde si to tak přečetl. Ještě pořád si každé ráno po probuzení uvědomuje, jak je neuvěřitelné, že se všechno zase vrátilo na své místo.

Začali roznášet tácky s občerstvením. Obložené chleby jsou vytvarované do dokonalých trojúhelníků a vypadají jako slisované, fermentované pod plastovým obalem. Jeden tác dostane on, jeden jeho spolucestu­jící. Embla. To jméno působí trochu jako žert. Usměvavá světlovlasá dívka, na jakou člověk narazí někde na večírku, pomyslí si, ten typ, co má na rameni vytetované svoje znamení zvěrokruhu a tíhne k tomu či onomu únavnému alternativnímu zaměstnání.

Jenže ona má vlasy tmavé a krátce střižené, oči snad hnědé, jestli se neplete. Zjistí to, jen co se k němu zase otočí.

Embla má sestru. Mluví o ní pokojně, bez strojeného procítění, jakému lidé při vyprávění často podléhají, napadne ho. Upije trochu kávy, pak pokračuje. Sestra trpí autismem. Je to inteligentní dívka, skoro devatenáctiletá, bydlí u nich doma spolu s matkou.

V malé osadě, u pobřeží. Pár domů rozesetých kolem břehu, ke kterému dvakrát za den přirazí trajekt. Dva malé obchody. Místo, kde se všichni znají. Každé léto se tu vyrojí turisté a celé okolí s nimi na několik týdnů procitne k životu, než se zase všude rozhostí obvyklé ticho a klid. Jako by to měl přímo před očima, úz­kou zátoku s čirou, nazelenalou vodou, přístřešky pro lodě a přístavní hráze na kůlech, uhnívající dřevo jejich trámoví, skaliska obklopená vřesem.

Sestra se jmenuje Runa. Embla vypravuje o rutinách, koloběhu se záchytnými body, o úkonech, ze kterých sestává její den. Není to žádná věda. Runa chodí do školy a vede si tam dobře, pokud na ni nečíhá moc překvapení. Problém jsou právě odchylky.

Něčí zloba anebo náhlá blízkost.

Sestřin život se upíná k detailům spleteným do jemné, husté sítě. Když se jediné z jejích oček vyvleče, veškeré zdání se může rozplynout.

Vybaví se mu limbický systém a s ním i mozeček, nejrůznější pravděpodobné i nepravděpodobné teorie autismu. Jedna přednáška o mozku, kterou si vyslechl. Bylo to to nejkrásnější a nejděsivější, co kdy slyšel. Poslouchá, co mu Embla říká, a snaží se nezaslechnout žádné další odstíny v jejím hlase, nudu nebo zkřehlost, zlobu, poddajnost, lhostejnost, zkrátka cokoli, na co by snad mohl narazit, kdyby si k tomu sám dal svolení. Pokouší se jen naslouchat. Na okamžik je vděčný za tohle spojení s jednodušším světem, který si ve chvílích, kdy je zrovna sarkasticky naladěný, představuje jako místo, kde jsou nejdůležitější ceny bydlení a snižování úroků, občas prokládané mírnou starostí o počasí.

Nemohl ale tušit, jak se její vyprávění vyvine. Všechna jednoduchost postupně mizí. Embla se roz­povídá o tom, jak byla jednou na několik týdnů doma. A když matka jednou během víkendu odcestovala, na­šla v e­mailové schránce sestřina počítače celou hro­madu zpráv. Všechny od jediného člověka. Nebyl to ni­kdo, koho by rodina znala.

Posílal je nějaký chlapec, říká.

Otevřela  nejstarší  mail,  který  ležel  ve  schránce z kdovíjakého důvodu úplně navrchu, a přečetla si ho, ten chlapec, který mail odeslal, připsal za svoje jméno tři křížky. Milá Runo, stálo tam, nevím, jestli víš, kdo jsem, ale já si tě pamatuju. Vypadalo to jako trochu ne­ohrabaný pokus o sblížení. Embla řekne, že v tu chvíli začala být zvědavá. Když ve čtení pokračovala, ukázalo se, že odesílatel pracoval minulé léto několik týdnů v obchodě u nich v městečku. Ve svém mailu se Embliny se­stry zeptal, jestli si ho pamatuje, to on jí tehdy pomohl s automatem na výkup lahví.

Sestra mu musela odpovědět. Do zprávy ale nejspíš nenapsala nic než své jméno. A stejné tři křížky, ty ji nej­spíš nadchly. A smajlík. Ráda posílá smajlíky.

V obchodě opravdu mívají na léto najaté brigádníky, pokračuje Embla. Sama si ale nedokáže vybavit žádného mladíka, který by nebyl místní. Z dopisů měla přitom dojem, že tenhle žije v úplně jiné části Norska.

Zato Runa si na něj zjevně vzpomínala, a nejenom z jeho zpráv. Kluk s vlasy jako písek, řekla, když se jí na něj Embla zeptala. Nic víc k tomu říct nechtěla. Nezdálo se, že by ji to nějak trápilo nebo zvlášť zajímalo.

Jenže ona přece nemá ráda překvapení, nelíbí se jí, když něco nezapadá do schématu, říká o svojí sestře Embla.

A zprávy  od toho  chlapce do žádného schématu nezapadaly.

V dalším e­mailu, vypráví dál Embla, se nejspíš pokusil vyjádřit svoje zklamání z toho, že se mu nedostalo žádné pořádné odpovědi. Měl možná za to, že na ni neudělal zrovna velký dojem. Napsal teď něco víc o sobě, o tom, co rád dělá, že zrovna nedávno dostal k sedmnáctinám moped, několik obligátních slov o místě, kde žije. Vše bylo sepsáno v krátkých větách, které na sebe občas úplně nenavazovaly. Místy pravopisné chyby, dodá Embla. A pod tím vším znovu jméno a za ním tři křížky. K tomu ještě PS: Jsi ta nejkouzelnější dívka, co jsem kdy viděl.

A nakonec smajlík.

Tentokrát už odpověděla. Runa.

Její dopisy jsou vážně neuvěřitelné, zhodnotí svou sestru Embla, hotová systematická analýza, asi jako kdy­bys někoho zpovídal na základě dotazníku.

Embla se usměje.

Na jeho mail ale každopádně odpověděla. Řekla bych, že se opravdu moc snažila.

Když otevřela další zprávy, vytušila z nich, že nejspíš nemá moc přátel, pokračuje Embla. Ten chlapec. Kdy­koli si jeho dopisy sestře čte, je z nich zřejmé, že on potřebuje víc než jen děvče, se kterým by chodil, nebo nějakou obdivovatelku. Že s něčím zápolí. S problémy doma nebo ve škole. A proto mu utkví v paměti dívka z předešlého léta, která vešla do obchodu s nákupním seznamem v ruce a se kterou stěží prohodil víc než pár slov, která ho ale stejně nějakým způsobem fascinovala. Ta nejkouzelnější dívka, co kdy viděl.

Možná ho napadlo, že na ní je něco zvláštního, že to není tak úplně ta dívka, kterou v ní vidí, rozhodně ale nepochopil, že ona zkrátka a dobře nedokáže jen tak…

Embla se zarazí.

Tohle přijmout, pokračuje. Že tohle nedokáže přijmout.

Simon poslouchá, co mu říká, a pomyslí si: Kdo by taky mohl tohle všechno přijmout, jen tak. Od cizího člověka.

Matka o těch prvních e­mailech musela vědět, žád­nou další pozornost jim ale nevěnovala. Ve vakuu naše city nepřežívají, řekla Emble.

Moje zkušenost je ale jiná, prohlásí Embla a vzhlédne k němu. City přežívají.

Setká se s jejím pohledem. Taky si myslím, řekne. Hlas mu ochraptěl. Potřebuje se něčeho napít. Když po­ slouchá, pokouší se to nevnímat všechno naráz, celé chlapcovo zklamání. Neví, co si má myslet. Jestli to dokáže snést. Ale pokusí se.

Nemyslím si, že s ní kdy vedl nějaký delší rozhovor, pokračuje Embla. Protože kdyby ano, byl by to pochopil.

Přeruší je letuška, přišla se zeptat, jestli si dají ještě něco k pití.

K Simonovi dolehnou hlasy kluků na zadních sedadlech, ten se skřehotavým hlasem právě zapáleně líčí, co se stane, když se letadlo začne řítit k zemi, že kyslíkové masky jsou tu vlastně jen proto, aby jim zůstalo trochu kyslíku a oni se tak cítili cestou dolů o něco lépe, k čemu by jim asi tak mohly být kyslíkové masky, když se stejně řítí k zemi, nejlepší je jednoduše ztratit vědomí. Simon sklopí zrak k titulní stránce časopisu položeného na je­jím sedadle. Tuctová titulní strana, jarní móda a bytové doplňky.

Byla právě na toaletě, a jakmile ji uvidí zase přichá­zet, všimne si, že si upravila vlasy. Taky se teď drží tro­chu víc zpátky, možná si uvědomila, kde to spolu jsou, že se setkali teprve před chvílí, ptá se ho, kde studuje, kolik ročníků mu ještě na lékařské fakultě zbývá. Chce se něco dozvědět. Jenže tohle už je jenom obyčejná kon­verzace na palubě letadla, pomyslí si Simon. Když teď mluví, připadá mu všechno, co kdy prožil, tak vzdálené, jako by se proměnil v turistického průvodce po vlastním životě, který klidným, naučným tónem podává výklad o jednotlivých bezvýrazných pamětihodnostech.

Rozváže se mu jazyk a vypravuje, jako by tohle byl on, jako by právě tohle dělal celou dobu. Připadá si jako herec, celkem schopný. Přesně tohle možná dělají všichni. Trochu se napil. Kniha, kterou ještě před chvílí četl, je vidět napůl zastrčená v kapse sedadla před ním, najednou si nedokáže vybavit, o čemže vlastně je.

Mladíci za nimi mluví stále stejně hlasitě, jeho to ale z míry nijak nevyvádí. Chce se vrátit tam, kde spolu byli ještě před chvílí, zpátky k rozhovoru, který vedli, než je přerušili. A co bylo dál? zeptá se nakonec.

Všechny poslední zprávy zůstaly neotevřené, odpoví mu.

Otevře svoji kabelku. Vytáhne z ní složený list papíru. Tuhle jsem si vytiskla.

Přečte si ji. V rychlosti očima prolétne text dopisu, pak jí list vrátí.

Simon cítí, že se letadlo slabě otřásá, nezvyklý po­hyb, turbulence. Oba jsou zticha. Po chvíli začne Embla mluvit o tom, že při čtení těch zpráv si svou sestru často představovala, jak sedí v pokoji u počítače, jak nejdřív otevírá a pak zase zavírá první chlapcovy e­maily. A jak to nikdo jiný netuší. Že on, jeho myšlenky, se ocitly právě tady. Myšlenky, které se postupně stočily k růz­ným plánům, jak si ublížit.

Bylo to už rok poté, co zprávy odeslal, pokračuje. Pře­mýšlela jsem o tom, že jim zavolám. Jeho rodičům. Co bych jim ale měla říct. Že jejich synovi hrozí nebezpečí?

Embla sotva znatelně zavrtí hlavou.

Musel mít přece ještě někoho, s kým si mohl pro­mluvit, tam u nich, někoho z rodiny nebo ze školy.

Simon na to nedokáže dost dobře odpovědět. Nevím, odtuší. Možné to je.

Ty poslední zprávy jsem smazala, řekne a upije z ma­lého papírového kelímku, který drží v dlani a balancuje s ním.

Že prý chce použít otcovu brokovnici. Tohle v nich psal.

Její ruka svírající kelímek.

Představovala si, jak jim zavolá, jak si promluví s jeho rodiči. Postavila se k telefonu, celý rozhovor měla promyšlený, a jako by už slyšela sama sebe, jak v něm vyjadřuje něco, o čem ještě ani nevěděla, co to má být. A zatímco tam takhle stála, připravená vytočit číslo, pocítila, jak jí to celé protéká mezi prsty. Už to dál nedokázala udržet. Položila telefon a odešla z místnosti.

Nikdy jim nezavolala.

Cestující kolem nich teď spí. Letadlo už se nechvěje. Zničehonic  ho  přepadne  ohromně  dotěrná  myš­lenka, že jsou tady uvnitř zamčení. Na okamžik si po­myslí, že odsud už nikdy nevyjdou.

Od té doby ale uplynula spousta času, začne znovu Embla. Možná je na tom teď dobře. Třeba už je všechno úplně v pořádku.

Simon se ohlédne dozadu do letadla a střetne se s něčím pohledem. Patří jedné ženě, je starší než on a sedí na sedadle do uličky několik řad za nimi, dívá se přímo na něj, pohublý obličej, vlasy slepené do pramínků má uhla­zené dozadu, zírá na něj, Simon se zase rychle odvrátí.

Snaží se naslouchat dívce vedle sebe, všímá si, že když mluví, její hlas utváří navzdory tomu, o čem vy­práví, prostor pro trhlinu. Kterou může proniknout světlo. Přesně tohle lidé dělají, pomyslí si. Pokračují, mluví dál o něčem jiném.

Vytáhne svůj foťák a ukazuje mu obrázky z výletu, na kterém zrovna byla. Maškarní bál, který přátelé uspo­řádali během její návštěvy, kamarádi ze školy. Baví ho poslouchat její vyprávění. O přátelích, kteří ji už vlastně omrzeli, se kterými se ale přesto pořád vídá. Je zábavná. Když si prohlížejí fotky, naklání se k němu.

On se trochu odtáhne, ze strachu, aby to nepokazil, připadá mu, že tahle chvíle by se pokazit dala.

Zezadu je už zase slyšet skřehotavý hlas toho mla­díka, který bez ustání popisuje stejnou situaci, ztrátu kyslíku při prudkém poklesu tlaku v letadle, říká, že až se letadlo začne z výšky devíti tisíc metrů řítit k zemi, budou kyslík z masek sice potřebovat, jenže pak je to stejně rozseká na padrť, všechny cestující naráz. Barvitě popisované detaily dokreslující dění, které bude násle­dovat, působí přesvědčivě a reálně.

Simon pohlédne na hodinky.

Jeden starší muž se zvedl ze svého místa a pro­mlouvá s celou skupinkou. Simon slyší, jak je žádá, aby se trochu zklidnili, jinak bude nucený obrátit se na po­sádku letadla. Simon se otočí tak, aby dohlédl na seda­dla těch kluků i na muže, který se k nim naklání zezadu přes opěradlo, muže s vystupováním učitele, jenž klid­ným, a přesto káravým tónem sděluje žákům, že si bu­dou muset najít nějakou jinou zábavu, ostatní cestující se tu pokoušejí spát. Co nevidět zjistí, že to ani v nej­menším nezapůsobilo, a pak se ho zmocní buď zlost, nebo strach, stejně se však nevzdá, odhadne v duchu Simon.

Vzadu se rozpoutala hádka, kluci mají pro toho muže odpověď a mluví teď ještě hlasitěji, mužův hlas zní zatím stále rozhodně, začíná ale kolísat. Simon se ohlédne a vidí, že na místě je teď i někdo z posádky. Kluci jsou hodně mladí, dva z nich už také vstali.

Zkouší si domyslet, co by je tak ještě mohlo napad­nout, stejná představa trápí očividně i letušku, pokouší se je uklidnit. To pro ni znamená právě tolik, že je usadí zpátky na jejich místa, toho chce dosáhnout. Buďte pro­sím tak laskaví a posaďte se.

Zatracený sráči. To se moc nehodí říkat, ať už tím myslí letušku nebo toho muže. Všichni teď poslouchají, o tom Simon vůbec nepochybuje a nemusí se kvůli tomu ani ohlížet po tvářích kolem sebe. Kdo spal, ten se už probudil a sleduje situaci. Kluci začali vykládat o teroristech, konstrukčních vadách, o nejrůznějších možných příčinách zřícení letadla.

Tady je ale všechno v pořádku, přesvědčuje je letuška. Žádné nebezpečí nám nehrozí.

Kluci s ní nesouhlasí, jeden z nich povídá, že když se začnou řítit k zemi, žádné zatracené kyslíkové masky tady nikomu nepomůžou. Ona mu klidným hlasem odpovídá, že se musí posadit. Na místo.

On to ale nevzdává. Ty masky jsou normální šaškárna. Nevíte, o čem mluvíte, na to ona, jednu ruku při­tom drží zdviženou, jako by jim tak ukazovala červe­nou stopku.

Na palubě letadla takhle mluvit nemůžete.

Situace se zklidnila, mladíci si mezi sebou vyměňují komentáře o krávě pitomé, teď už ale jen tlumeně. Muž se vrátil na své místo. Simon musí na záchod. Na cestách pořád potřebuje chodit na toaletu, bývá nervózní, postává ve stísněné místnůstce, v ruce drží svůj pohlavní orgán a pohled upírá na moč proudící do mísy. Stejně nikdy nic nepřiznají, říká si v duchu. Ti, co nesou odpovědnost. Hlavně aby člověk držel jazyk za zuby, o to tu jde. Kdo by ho taky poslouchal.

Bezmoc, ta by je všechny ovládla, kdyby letadlo skutečně začalo ztrácet výšku, kdyby piloti ztratili kont­rolu nad řízením, kdyby se třeba stalo něco nečekaného, kvůli čemu by už nebylo možné s letadlem bezpečně při­stát. Z nějakého důvodu ho ta myšlenka vůbec neznepo­kojila. Půjde se teď zase posadit vedle ní.

Když si sedá zpátky, vzhlédne k němu, on se na ni usměje. Vytáhla časopis, ale nečte si v něm.

Začne jí zbrkle něco vyprávět. O tom, jak měl jednou přespat u kamaráda, bylo mu tehdy devět let. Kamará­dovi rodiče se celou tu dobu hádali a pozdě večer opus­tili dům, syna vzali s sebou a odvezli k příbuzným, a on sám, Simon, musel počkat u sousedů. Taková úplně neskutečná situace, říká a směje se, přestože ho doteď ještě nikdy nenapadlo se tomu zasmát.

Zanechali ho v domě těch sousedů, žila tu nějaká žena se svým mužem, byl hladový a uvažoval, jak dlouho tam ještě bude muset zůstat, nikdo neřekl ani slovo a ta žena si už chvíli nato šla lehnout, rozhodně se tedy ales­poň vytratila do jiného pokoje. Zůstal tam sedět sám s tím mužem. Od domova byl daleko a jeho rodiče nic netušili. Trčel v tom bytě a měl pocit, popisuje Simon, jako by ho něco vcuclo a postupně stravovalo.

Znovu se zasměje, stejně hloupě. Aniž by z toho měl sebemenší potěšení. Když otevřel pusu, měl nejspíš v úmyslu vyprávět komickou historku, jenže dobře ví, že na téhle vůbec nic komického není. Nemá ani tušení, proč o tom začal mluvit.

Jonáš v břiše velryby, zareaguje Embla.

Tak nějak, odpoví. Udivuje ho, jak přesně to vystihla, jak moc to vypadá, že rozumí. Jak by mohla rozumět.

Musel si tam připadat tak sám, dodá ještě Embla.

Na okamžik si Simon představí toho chlapce, jak odesílá e­mail, sedí v místnosti úplně sám. S počítačem, zprá­vami, které zůstaly bez odpovědi, poblikávajícím kur­zorem. Hlaveň brokovnice. Jeho vlastní příběh z toho večera, kdy ho odložili ke kamarádovým sousedům. Nedopověděl jí, co se stalo pak. Jak tam dál seděl. S tím cizím mužem vedle sebe, díval se na nějaký film, který někdo pustil, a vtom mu ten mohutný chlap, úplně beze slova, položil ruku na stehno, tak vysoko, že se přinej­menším jedním prstem dotýkal Simonova podbřišku. Nic víc. Jen ji tam položil, celou dlaň a část zápěstí. Z té tíhy málem přestal dýchat, samým strachem se nedoká­zal ani pohnout nebo odtáhnout. Ruka vypadala, jako by k němu promlouvala utajeným jazykem, kterému nerozuměl, a protože se mu nikdy nepodařilo pochopit, co to mělo znamenat, nedokázal o tom ještě od té doby nikomu říct. Mohlo to být myšlené jako útěcha nebo jako povzbuzení, kdyby ruka bývala ležela na jiném místě nebo kdyby se jenom přiblížila a pak zase vzdá­lila. Takhle to bylo cosi mezi ničím a něčím, co mohl jen tušit. Síla, kterou působila. Vydržel bez hnutí, cítil, jak vteřiny postupně stehují dlouhý, křivý šev, snad celou hodinu. Ruka tak neoblomná, že to působilo jako úpěnlivá prosba, která ho zároveň se stejnou naléha­vostí tlačila do křesla, přibíjela ho stále silněji s každou zpropadenou minutou, která minula. Nevolnost, jaká ho přepadá, když na to pomyslí, vybavuje si, jak seděli před obrazovkou, on a ten muž, před očima se jim vyjevovaly a zase mizely nejrůznější tvary a bytosti, to všechno, co by na něj ještě před pár hodinami působilo úplně oby­čejným dojmem, co mu už připadalo nějak známé, tak jako všechno ostatní, co prožil do toho okamžiku, co bylo ale teď dokonale proměněné, převrácené, přetvořené. Stejně jako on sám.

A třeba právě tohle nikdo jiný nevidí. Ty prapodivné, zapomenuté minuty,  detaily,  o  kterých  se  nemluví. V noci pak zůstal vzhůru, ležel, ani se nepohnul a přemýšlel o tom, že to možná vypadá, jako by za ně teď sám nesl odpovědnost.

Začetla se do něčeho v časopise, ale usmívá se, určitě je jí jasné, že z ní nespouští oči. Najednou se rozesměje. Směje se a rukou si přitom zakrývá ústa, jako by si nebyla jistá, jestli je vhodné se tu smát, právě teď. Ale směje se. A smát se začne i on, aniž tuší čemu a proč. Nedochází mu, o co tu jde, co by tu mělo být tak zá­bavného, jen ji následuje. Třeba se směje jemu. Přesně tak to bude. Připadá si nadlehčený, beztížný. Jde o něco v tom časopise, který čte, tomu se směje.

Tak tohle si musíš přečíst, řekne mu.

O něco později vyhlédne ven a uvidí světla přistávací dráhy pod nimi. Pak se tam zadívá i ona, on se opatrně nakloní jejím směrem.

Konečně zase doma, slyší ji říct.

Myslí na chvíli, kdy letadlo přistane, představuje si, že se ho zeptá, jestli se můžou zase vidět. To by se klidně mohlo stát. Na okamžik se vžije do možnosti, že se se­tkají, a nechá ji v sobě proudit, s lehkostí, úlevou. Stej­nou jako tehdy v noci, po tom, co ho nechali v domě těch dvou cizích lidí a rodiče si pro něj konečně přijeli, když ho pak odváželi domů a on cestou v autě myslel na to, že už se tam nikdy nebude muset vrátit ani znovu prožít ten pocit, který se ho na tom místě zmocňoval.

Stejné přesvědčení v něm vyvolává i její blízkost.

I když dobře ví, že k němu není důvod. Z toho místa, z toho bytu ani z dalších míst, která v sobě nosí, nikdy nevyvázl. Opuštěné zastávky, které jen vyčkávají, až do nich zase zavítá.

Teď bude ale dělat, že na tom nesejde. Dokud to jen bude možné.

Překlad Jana Břečková, Aneta Grossová, Lucie Korecká, Zuzana Micková, Zuzana Miesslerová, Markéta Podolská a Karolína Vyskočilová pod lektorským vedením Jarky Vrbové

Vydává nakladatelství Dybbuk.

Merethe  Lindstrømová svým barvitým psychologickým vykreslením postav a prostředí, a to navzdory, nebo snad díky, úspornému stylu vyprávění, proniká hluboko do duše moderního člověka a odhaluje kořeny váznoucí komunikace, generačních problémů a nedorozumění či pocitů neuspokojené touhy. Nepočítáme-li několik povídek, které se objevily v antologiích poskytujících průřez norskou literaturou dvacátého století Krajina s pobřežím (2005) a Se světem nepohneš (2011), je kniha Hosté prvním autorčiným dílem přeloženým do českého jazyka.