Naivní konceptualista a slepice
Nová kniha výtvarníka a básníka Mariana Pally osvětluje naivní konceptualismus přímo od zdroje. Obyčejné věci, jako například slepičinec, lenost, vítr, fronta, ticho, čaj, velryba, papuče či dvojtečka, umožňují autorovi „zakoketovat si“ s realitou a vytvářet svébytný fantazijní svět, který má v české literatuře dlouhou tradici od poetismu až po básnickou generaci šedesátých let.
Jedná se o soubor čtyřiceti kratších textů různého charakteru. Bylo by možné je označit za fejetony, anekdoty, bajky, někdy až za básnickou prózu, odrážející absurditu či poetičnost naší reality. Všechny texty jsou nesmírně hravé; pohybují se na hranici dada a grotesky, nikdy však nepouští ze zřetele jazyk jako primární nástroj tvorby. (z anotace knihy)
O lenosti
Aneb proč jsem nemohl přijet na vernisáž do Plzně — dopis kurátorovi.
Jak vidíte, nikde mě nevidíte. Zůstal jsem doma. Sedím na verandě, popíjím červené víno, koukám ven na trávník s borovicí a překvapeně zjištuji, že jsem se stal líným.
Jak se to mohlo přihodit? Že bych to chytl někde v tramvaji nebo v hospodě? Potom mě napadlo něco, čeho jsem se zalekl: Co když jsem líný již od mládí, ale vůbec o tom nevím?
Začal jsem vzpomínat na mládí, ovšem záhy jsem konstatoval, že ani to mě nebaví, že jsem líný i na vzpomínání.
Žena mezitím doryla zahradu a tím mi překazila jedinou výmluvu, kterou jsem si pro Vás nachystal. Ta výmluva zněla: musím dorýt zahradu, proto nemohu přijet do Plzně na vernisáž. Vymyslet další jsem brzy vzdal, neboť se mi opět přestalo chtít. Někdy je totiž vypracování samotné výmluvy mnohem pracnější a zdlouhavější než vykonání toho, na co chceme výmluvu vztáhnout. Třeba když se mi zachce otevřít ledničku, obvykle už nestihnu žádnou výmluvu vymyslet, a občas na ni dokonce nestačím ani pomyslet.
Lenost ale dokáže přinutit člověka i k velmi tvrdé práci. Sekával jsem dřevo na dvoře. Samotné dřevo mám uskladněné v dřevárce, několik kroků od špalku a musel jsem k němu dřevo nosit ručně. Jednoho odpoledne jsem dostal nápad a šel na to opačně, což je, mimochodem, jedna z hlavních metod naivního konceptualismu. Odnesl jsem velký špalek přímo do dřevárky a začal na něm sekat. Zprvu mě ohromila moje vlastní chytrost, ovšem po chvíli jsem si všiml, že se nemůžu, u zvláště silného dřeva, pořádně rozmáchnout, nebot dřevárka má nízký strop, a tak jsem se při sekání docela zpotil, nadřel a vyčerpal. Ted už vím, že jsem měl nechat velký špalek na dvoře, ale jsem líný ho tam zase odtáhnout.
Lenost má ale také spoustu kladných vlastností. Někdy se dokonce zdá, že by mohla být i matkou pokroku. Předpokládám, že vynálezce varné konvice byl tak líný nosit vodu na sporák, až vymyslel varnou konvici, nebo vynálezce špendlíku pravděpodobně přestalo bavit píchat se pořád do prstu jen větvičkou či vynálezce zipu zapínat knoflík.
Vypadá to, že každý vědec a vynálezce musí být líný, aby mohl něco vynalézt, ale na druhou stranu existují vědci a vynálezci, kteří byli až tak líní, že nic neobjevili. Chápu, asi Vás nepřesvědčím, když z lenosti nepřijedu do Plzně, ale co když právě tím, že se někam z lenosti nedostavím, někomu náhodou pomůžu?
Zdravím a přeji Vám, aby se výstava líbila, zvláště moje obrazy.
Podobně jako ptakopysk, který se snaží vysedět kukaččí vejce, i naivní konceptualista brzy zjistí, že čas je důležitější než cizí vejce, a dokonce i důležitější než vlastní výstava.
Aby však veškerý čas neřešil jen problém času, uchýlí se občas k přírodě, ovšem s náležitým odstupem. Chápe, že návrat k láčkovci není možný, ale s pochopením sleduje, jak bublá kompost, uhnívá jablko či vypadávají vlasy.
Příroda
Svět sice nezachráníme, ale mohli bychom se aspoň trochu zasmát.
Pokud se považujeme za přírodu, nezbude nám, než se zase zaobírat sami sebou, to už ovšem začíná být pomalu nuda. Já bych se přikláněl k názoru, že jsme příroda zmutovaná, takový srandovní vřídek mezi lopatkami, který možná zaskočil i samotného Boha, když zjistil, že se tam nemůže poškrábat. Abychom se však zbytečně nezapletli, protože některý jedinec by se mohl cítit jako vřed nepříjemně, navrhuji se k tématu postavit docela obyčejně:
- Já jsem tady a příroda je tam (dotyčný je ve městě).
- Já jsem tady a příroda je kolem mne (dotyčný je na louce).
- Já nejsem tady, ale příroda je kolem mne (dotyčný je v rakvi).
Jistě, existuje skupinka dotyčných, která by byla velmi ráda, kdyby vztah k přírodě byl jen jeden, a to shodou okolností právě ten jejich. A mají pravdu. Jeden vztah by byl přehledný, tudíž i předvídatelný, lehce vymahatelný, ale možná i trochu zavádějící, uvedu jednoduchý příklad:
- Obama bojuje proti ropné skvrně — já proti krtkovi.
- Obama mluvil o problému v televizi — já jsem to řekl manželce.
- Obama udělil rozkazy — já jsem neměl komu, tak jsem do krtince zapíchl hůlku a nasunul na ni PET láhev.
- Obama zjistil, že se ropná skvrna posunula dále — já jsem překvapeně konstatoval, že krtek také.
Mohli byste namítnout, že uvedené příklady jsou neporovnatelné, že krtek se nemůže srovnávat s ropnou skvrnou. Já si to myslím také, ovšem zaráží mě fakt, že jak ropnou skvrnu, tak krtka jsem na vlastní oči nikdy nespatřil.
Možná bych to měl prohodit:
Já objevím nečekaně na zahrádce ropu a v moři najdou utopeného krtka. Ne. Tohle také neprojde. Možná by stačilo, kdyby se vyměnili mezi sebou jen dotyční. Já bych promluvil v americké televizi o ropné skvrně a Obama by honil na mé zahrádce krtka. Ta představa je milá, ovšem co sousedi? Určitě by mě začali pomlouvat, že si vodím domů černocha.
Mně by to ani tak nevadilo, ale Obamu by na další volební období asi nezvolili, až by se zjistilo, že zatímco ropná skvrna ničila pobřeží Louisiany, prezident honil u Pallů na zahradě krtka.
(Historie mi dala za pravdu. Jelikož nehonil Obama na mé zahradě krtka, mohl být opět zvolen.)
Vztah k přírodě se může lehce zvrtnout, jak se potvrdilo. Naivní konceptualista proto nikdy bezhlavě proti přírodě nebojuje, dokonce se ani neožene po mouše, i kdyby byla pomalá a nemocná.
Ano, bejvaly doby! Šeřík nebyl politicky zneužíván, Leoš Janáček se zalíbením pozoroval lišku a pod nohama čvachtaly slepičince.
Ovšem pro naivního umělce je nejenom příroda inspirací, také věda, čísla či měřítka se mohou hodit, a když navíc zatoužíme po exaktní romantice…
Vydává nakladatelství Dokořán.
Marian Palla se narodil 30. července 1953 v Košicích. První rok života strávil na lodi, která stála na louce, a oknem nakukoval bernardýn. Potom vystudoval v Brně konzervatoř (kontrabas), hrál v operním orchestru, maloval, performoval, psal… Nyní působí jako odborný asistent na FaVU (Fakulta výtvarných umění) v Brně, maluje, performuje, píše, poslední dobou hraje v kapele Superlimonáda. Říká se dokonce, že je konceptuální umělec, protože nedělá nic pořádně.